O Blogu

Tento blog je věnován památce Romana Elmara Skružného. Najdete zde velké množství článku, které Roman Skružný za svůj život napsal. Některé z nich nebyly ještě nikdy publikovány!

Ing. Roman Skružný (31. října 1932 – 30. března 2004, Praha) byl český národně socialistický aktivista, někdejší čestný předseda občanského sdružení Národní aliance a funkcionář politické strany Pravá alternativa.

V době komunistické totality v Československu byl z politických důvodů vězněn. Po “Sametové revoluci” se politicky angažoval v národně socialistickém prostředí a byl přispěvatelem řady periodik a řečníkem na mnoha demonstracích.

Ke konci svého života byl opět stíhán z politických důvodů a to za audionahrávku „Pravda o lži“, které měl být autorem. K pravomocnému rozsudku však v této věci vzhledem ke Skružného smrti nedošlo.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Causa Mengele (Příběh jedné lži a hysterie)

Jméno Mengele se stalo pojmem. Od konce druhé světové války se v zemích pod vládou bolševiků – ale i v těch „demokratických“ – psalo a hovořilo o tomto vědci a lékaři jen v těch nejčernějších barvách. V tomto směru se (jak jinak?) nejvíce vyznamenávalo mezinárodní židovstvo. Jeho jméno se prostě stalo synonymem hrůzy, bestiality a utrpení. Dnes je to víc než půl století a naprosto nic se nezměnilo: jakmile se jednou „nastartovaná“ lež a hysterie rozjela, táhne a šíří se automaticky dál – se zřejmou tendencí vydržet do nekonečna. A to i přes některé mnohé seriózní pokusy o pravdivé vyjádření historické skutečnosti. Tyto snahy byly ovšem ihned a vždy za fanatického křiku profesionálních humanistů okamžitě umlčeny a potlačeny.

Josef Mengele se narodil 16.3.1911 v Günzburgu v Bavorsku jako syn továrníka zemědělských strojů. Po maturitě studoval na univerzitě v Mnichově. Vystudoval nejen medicínu, ale získal i doktorát filozofie. V roce 1937 získal místo odborného asistenta v prestižním „Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty“ na univerzitě ve Frankfurtu. Pracoval tam v týmu jednoho z předních evropských genetiků, profesora Otmara von Verschuera (jako první na světě se zabýval výzkumem tzv. identických dvojčat). V témže roce vstoupil Dr. Mengele do NSDAP a v roce 1938 přijal členství v organizaci SS. V roce 1941 je služebně přidělen na Ukrajinu, kde je raněn a také za statečnost vyznamenán Železným křížem 1. třídy. Do koncentračního tábora Osvětim nastupuje jako lékař v roce 1943.

Tento článek nechce být (a ani nemůže být) nějakým hodnocením jeho lékařské a vědecké činnosti a jeho přínosu genetice a dalším vědeckým či lékařským oborům. Stačí snad jen připomenout, že díky jeho práci a výzkumu se podařilo (mimo jiné) udělat značný pokrok při diagnostice a léčbě neplodnosti u žen. Měl mnoho žáků a následovníků, kteří po válce působili nejen v Německu, ale i v dalších zemích a uplatňovali jeho léčebné metody a postupy: vždy s velkým úspěchem. Dá se říci, že mnoho žen vděčí dodnes Dr. Mengelemu (a jeho žákům), že mohou mít děti – a hlavně zdravé děti. Je samozřejmé, že tyto léčebné metody a postupy vyžadovaly mnoho úsilí, aby byly objeveny, stanoveny a vyzkoušeny. Bez práce a pokusů na živých jedincích je takový výzkum nemyslitelný. To je starý známý spor o to, zda má či nemá vědec právo zkoušet své léky a léčebné metody na živém materiálu. Obyčejně se jedná o spor mezi vědci a tzv. ochránci zvířat, protože většina pokusů se samozřejmě koná na morčatech, myších, psech, opicích (hlavně druhu Rhezus) a ostatních druzích. Pokud tito „ochránci života“ žádají zákaz těchto pokusů, žádají něco, čemu nelze v žádném případě vyhovět. Doslova čítankovými příklady jsou třeba Pasteurova vakcína proti vzteklině, která zredukovala tuto strašlivou nemoc na minimum – nebo Behringovo protizáškrtové sérum, kterému vděčí za život ročně statisíce dětí. To všechno by bylo nemyslitelné bez pokusů na živých tvorech. Jistě – spousta lidí namítne, že je rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Mají beze sporu pravdu: ne vždy ale vyzní tohle srovnání kladně pro člověka. Stačí se jen zamyslet nad touto otázkou bez zbytečných emocí a zbytečné sentimentality. Jako příklad si stačí porovnat třeba kteréhokoli patologického vraha (či jiného zločince) s „nebezpečnou šelmou“ ve volné přírodě (už jich tam ale mnoho není). Zatímco ona šelma zabíjí pouze z nutnosti přežít, u mnoha lidí jsou tyto pohnutky zcela jiné. Mohl bych ovšem uvést i jiné příklady údajné škodlivosti či naopak prospěšnosti při porovnávání „člověk versus zvíře“ – ale ty si jistě čtenář domyslí sám. Mohl bych rovněž citovat mnohé lékařské kapacity minulosti i současnosti, které (i když je to velmi nepopulární) doporučují lékařské pokusy na lidech: na takových, kteří svým dosavadním životem nedávají společnosti žádná aktiva a žádný prospěch. Tedy ku př. na vězních. Mnozí prosazují tyto pokusy jen se souhlasem dotyčných osob (s následným zmírněním jejich trestu), jiní požadují tyto pokusy bez onoho souhlasu. Základním důvodem je fakt, že praktická hodnota všech pokusů na živém materiálu je limitována a redukována velkou fyziologickou rozdílností mezi tělem lidským a zvířecím. Osobně si myslím, že není nejmenšího důvodu se vyhýbat experimentům na lidech – ovšem pouze na těch, kteří pro společnost nepředstavují žádnou kladnou hodnotu. Jedinou skutečnou hodnotou pak může být jejich přínos jako materiálu pro lékařské účely. Pokud se to někomu bude zdát cynické a „nehumánní“, je zřejmě nenapravitelným snílkem, který by se měl co nejrychleji podívat kolem sebe a vidět a chápat skutečnost jaká je. Hovoříme zde o zločincích a lidech bezcenných pro společnost. Dr. Mengele pracoval právě s takovými lidmi. Dnes už dávno padl mýtus o „politických vězních“ či tzv. „odbojářích“ v koncentračních táborech. Pokud bychom některé takto přece jen chtěli označit, představovali by pouhý zlomek procenta všech internovaných. Obrovskou většinu tvořili obyčejní zločinci, kriminální elementy, lidé, kteří se štítili poctivé práce, podvodníci, šmelináři – prostě spodina lidské společnosti. A všichni tam byli na základě řádného soudního rozhodnutí. Jistě – byli tam ku př. i židé a cikáni. U nich (a podobných) je jejich škodlivost, méněcennost a kontraproduktivní existence prokázána a dána historicky a geneticky.

Snad jen pro zajímavost malé připomenutí: i v současné době jsou konány pokusy na vězních. Čas od času to nesměle připomenou sdělovací prostředky. Známé jsou případy ze Spojených států, ale i z bývalého Sovětského svazu – i jinde. Někdy se jedná o pokusy tak říkajíc „ve velkém“: je známo, že když Američané dělali jaderné pokusy s vodíkovými bombami v Tichomoří, nechali záměrně na mnoha ostrovech původní obyvatele jako „zkušební vzorek“. Po mnoha letech pak mohli zkoumat účinky radioaktivity na lidech. Totéž dělal Sovětský svaz při svých zkušebních výbuších na Sibiři – na vlastních lidech. Každý nezaujatý člověk může sám dobře posoudit a porovnat „případ Mengele“ s těmito obludnými, chladně nekalkulovanými masakry.

Ale vraťme se zpět k osudům Dr. Josefa Mengeleho. Po válce se mu podařilo utajit své jméno, příslušnost k SS i hodnost (hauptsturmführer) a žil na zemědělské usedlosti v americké okupační zóně Německa. Dokázal se dokonce stýkat se svojí ženou a celou rodinou. Po čtyřech letech se ale z bezpečnostních důvodů rozhodl opustit svou vlast. Přešel do Itálie a za pomoci organizace ODESSA se dostal do Argentiny. Málokdo ví, že již v roce 1956 se znovu vrátil do Evropy, aby se setkal s rodinou. Zajel dokonce i do Günzburgu a do Mnichova. Tam měl bohužel autonehodu a byl tedy vyšetřován policií – měl obrovské štěstí: mezi policisty byli stateční a věrní Němci a byl bez problémů propuštěn. Od té doby byl opatrnější a do Německa se odvážil již jen na pohřeb svého otce v roce 1959. Žil a pracoval jako lékař v různých zemích latinské Ameriky. Nejznámější je jeho pobyt v Paraguaji v době, kdy tam byl prezidentem generál Stroessner (byl německého původu). Mezi tím byla vypsána německou vládou (!!) odměna za dopadení Dr. Mengeleho ve výši 60 000 marek -–vyšší byla jen pro Martina Bormanna: 100 000 marek. Honička dosáhla vrcholu a brzy se objevila zpráva, že v roce 1978 se Dr. Mengele utopil při koupání v moři. Soud ve Frankfurtu na základě výsledků exhumace vydal prohlášení o jeho smrti. Prohlášení bylo později zpochybněno, protože údaje z exhumované kostry neodpovídaly dodatečně zjištěným údajům z lékařské karty: chyběly mimo jiné pozůstatky zánětu kostní dřeně, jedna noha byla kratší o 1,5 cm a hlavně obvod lebky 50,5 cm neodpovídal 57 cm v lékařské kartě. Korunu všemu pak nasadilo v roce 1983 izraelské komando Mossadu, které se pokusilo unést z Paraguaje údajně „jednoho lékaře SS“. Teprve dodatečně vyšlo najevo, že se (samozřejmě) jednalo o Dr. Mengeleho. Pokus naprosto zkrachoval, pokud je známo, žádný muž z Mossadu krom jednoho akci nepřežil: tamní německá bezpečnostní služba pracuje zřejmě bezchybně. V lednu 1987 izraelská televize oznámila, že „Anděl smrti“ stále žije na jedné farmě v Paraguaji pod novou totožností. Pokud Dr. Mengele stále žije, je mu již víc než devadesát let. Věřím, že jednou bude se ctí pochován v rodném Bavorsku. Jako velký Němec, nacionální socialista, důstojník SS, lékař a vědec. Jako statečný a hrdý muž, který se nezpronevěřil svému poslání po celý svůj život.

Dehet a peří

V jedné známé humoristické knize amerického spisovatele Marka Twaina líčí autor jednoho podvodníka, který se vydával za předsedu spolku přísných abstinentů a horlil na veřejných shromážděních proti alkoholismu. Vybíral nemalé vstupné a měl se dobře. Do té doby, než se kázalo že má při sobě „placatici“, ze které se velmi často pořádně přihýbá. To se opravdu událo (a mnoho podobných případů ) na jihu Spojených států v polovině 19. století. Pro takové případy byl tenkrát jediný trest. Delikvent se polil dehtem a obalil peřím. Jistě jste o tomto druhu trestu slyšeli nebo četli. Mimochodem – byl to velice krutý trest. Dehet „nešel“ dolů, kůže nemohla dýchat a dotyčný zemřel za delší dobu dost drastickým způsobem. Popsaný případ z pera Marka Twaina je přesně ten, o kterém se říká že „káže vodu a pije víno“. – Proč to všechno uvádím? Naše nová ministryně školství je jak známo členkou a funkcionářkou ČSSD. Tato strana káže „rovné vzdělání pro všechny“ a je rovněž proti „elitářství“. Preferuje také zásadně státní školy. A vida – jak se ukázalo hned první den letošního školního roku, poslala paní ministryně svoji dcerušku do patrně nejdražší a nejelitnější soukromé školy příslušného typu, jaká vůbec u nás existuje: do francouzského lycea, kde školné obnáší cca 100.000 Kč ročně. Lze si jen představit, kolik normálně a poctivě pracujících lidí si takovou částku za rok ani nevydělá – natož aby za ni mohli poslat své dítě do podobné školy.

Myslím si, že Mark Twain by měl radost a vděčný námět pro další ze svých postav a postaviček. Nevím, jak by rozhodl o osudu téhle podvodnice – tehdy se na ženy hledělo shovívavěji ( a také se tenkrát ani nepletly do věcí, které jim nepříslušely). Já si osobně myslím, že nejhorším trestem by určitě bylo, kdyby Anička (tak se vznešená dceruška jmenuje) prostě jen chodila do té „normální“ školy, do jaké jsou nuceny chodit naše ostatní „obyčejné“ děti. Vzpomněl jsem si totiž na jeden kreslený vtip našeho známého karikaturisty: ve vládním voze jedou dva ministerští úředníci a na přechodu pro chodce zastaví – jde celý zástup malých dětí i s učitelkou. Ministerští úředníci se na děti zálibně podívají a ten jeden povídá tomu druhému:“Tak jsem zvědav, jestli se nám podaří udělat blbce i z té příští generace …“!

Bohužel se domnívám, že se jim to zřejmě podaří. Jsem už starší člověk, zažil jsem bolševické školství a dovedu si živě představit CO a KOLIK z jeho obsahu zůstalo zachováno – či jen účelově a nepodstatně přejmenováno. Jistě, něco zkazit a předělat nejde. Takové štěstí má ale třeba jen matematika nebo chemie. Ale Bůh pomoz dějepisu, vlastivědě a podobným předmětům …! Jak se ukazuje, vládnoucí špičky socdemácké tržní parlamentní demokracie mají naprosto stejnou mentalitu jako špičky v letech nejtvrdšího komunismu. Je to ostatně zákonité – oba režimy, oba systémy jsou jako siamská dvojčata se společným krevním oběhem. A VE SVÝCH DŮSLEDCÍCH k nerozeznání podobná, včetně arogantního chování svých čelných představitelů, pohrdání veřejným míněním a hlavně typickým elitářstvím. Elitářstvím postaveným ovšem „na hlavu“: výraz ELITA se původně používal pro SCHOPNÉ. Ne ale VŠECHNO SCHOPNÉ ………..

Kdysi za klasického kapitalismu to bylo velmi podobné. Tak zvaná „zlatá mládež“ studovala (často jako tzv. „věční studenti“) rovněž na drahých školách a následnou kariérou již dávno dopředu zajištěnou. A velkou módou bylo mimo jiné i posílat dívky „z lepších rodin“ do prestižních a drahých zahraničních penzionátů – ty nejdražší byly již tehdy švýcarské nebo francouzské….. Jak vidno, roky běží, ale svinstvo a darebáctví politických systému přetrvává a stagnuje. Změna v názvu je jen nepodstatný detail, bohužel často rozhodující pro stádní myšlení většiny občanů. Vyřešit takovou situaci by zřejmě šlo jen a jen jako kdysi na jihu USA: polít dehtem a obalit peřím. Ovšem zdaleka ne jen jednoho ministra, ministryni či ostatní právě vládnoucí politiky.

Domnívám se, že by na to nestačila veškerá produkce dehtu a všechny farmy s pernatou drůbeží….

Deset let od sametového podvodu

Letos to bude již deset let. Všichni z nás to pamatují – i když mnozí byli tehdy velice mladí. Já sám toho pamatuji za svůj život víc než dost a většinou to byly od „našich státníků“ SAMÉ LŽI A PODVODY. Když skončila druhá světová válka, byl jsem malý chlapec. Ale dobře se pamatuji na jásající davy lidí, kteří vítali „osvoboditele“ z východu i ze západu. V období po válce se společensko-politickému systému u nás říkalo lidová demokracie (doslova přeloženo „lidová lidovláda“) – a systém byl stejně stupidní jako jeho název. Tvrdilo se, že prý jsme mostem mezi Východem a Západem. Pochopitelně to byl od samého začátku gigantický podvod (ještě ne sametový) : tehdy byla dávno celá Evropa rozdělena už v Jaltě mezi „vítězné mocnosti“. My připadli těm na východě. Stvrzeno to bylo Vítězným únorem 1948. I tehdy lidé (a nebylo jich vůbec málo!) jásali, nosili transparenty, vlaječky, mávátka, křičeli hesla, podepisovali závazky: budoval se socialismus. Jen nemnoha lidem bylo jasno, že se ZASE jedná o podvod. Když už to po letech nešlo dost dobře „utáhnout“, nastoupilo „Pražské jaro 1968“. A s ním tzv. socialismus s lidskou tváří. Nádherný název – co říkáte? A lidé – co myslíte, že dělali? Správně: jásali. Dubček a Svoboda byli národními hrdiny. Celý svět prý na nás hledí, jak u nás dokážeme, že i socialismus se dá dělat jinak… V srpnu 1968 euforie skončila. Lidé pro změnu nejásali – aspoň ne hned. Hrdinové Pražského jara podepsali v Moskvě kapitulaci a doma „pendrekové zákony“. Za dva roky po té vypukla éra „normalizace“. A lid se opět naučil jásat, chodit k „volbám“, na spartakiády, do průvodů, volat a mávat, odsuzovat chartisty, podepisovat anticharty, umělci jezdili do Sovětského svazu na zájezdy… No prostě jako za „starých dobrých časů“. A zase to vydrželo nějaký čas. Do „perestrojky“. Byla pod názvem přestavba u nás vítána – no jak jinak, než jásotem.

To až teprve pak přišel onen „šlustrik“, vrcholné cirkusové číslo, jaké se předvádí v každé pořádné manéži na závěr představení: Vítězný samet 1989! – Byl to mistrovský tah: komunismus padne, ale komunisté zůstanou! Vzpomínám si, že se tehdy na Letenské pláni sešlo 3/4 milionu lidí a na pokyn pátera (dnes biskupa) Václava Malého se všichni nahlas modlili „Otče náš, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům… „Neuvěřitelné? Ale kdepak: bohužel naprostá pravda. Chtěl bych, aby mi bylo dobře rozuměno – nemám nic proti modlitbě, ve správný čas a na správném místě. Sám jsem věřící – i když si myslím, že Boha mohu uznávat a chválit i jinak. Byli vymyšleny a hlásány slogany typu „nejsme jako oni“, nebo „všichni jsme byli vinni“ – s tímhle heslem přišel pan Havel – a ty jen dovršily snad největší podvod v našich novodobých dějinách. Lidé ale tehdy šíleli radostí – a opět samozřejmě jásali. Vůbec jim třeba nevadilo, že předsedou nové vlády byl jmenován „disidentským presidentem“ soudruh Čalfa, spoluautor oněch pendrekových zákonů, že prakticky všichni bolševičtí zločinci nejen že nebyli potrestáni, ale zastávají v podstatě dál vysoké státní, politické i hospodářské funkce – i když mnozí z nich zručně a rychle převlékli své stranické dresy, že se často mají dnes daleko lépe, než kdy předtím. Lidé se naopak učili utahovat si opasky. Ale VĚŘILI. Věřili, že tentokrát je už po všem, tentokrát jsme snad už ze všeho venku, vyhráli jsme – nebo ne? SAMOZŘEJMĚ ŽE NE. A právě u nás, v naší zemi je nejlépe vidět, jak v podstatě stejně zločinné a lživé jsou oba systémy: komunismus i kapitalismus. Jsou jako srostlá dvojčata, mají jiná jména, ale společnou cestu. A stejný krevní oběh : tím je podvod a lež, které jim oběma proudí v žilách. A zatím co to jedno dvojče lže o „vládě dělnické třídy“ a komunistických ideálech, to druhé provádí frázemi a praktikami parlamentarismu, partajničením, vládou neschopných, ale neomezenou mocí dosazených finančních mafiánů, poskoků mezinárodního sionismu a kapitalismu. A co je ještě společné oběma dvojčatům? Že pojmy RASA, NÁROD a VLAST jsou u nich v nemilosti, prostě neexistují. U těch prvních se tomu říkalo komunistický internacionalismus, u těch druhých globalisace, nadnárodní zájmy, občanská společnost apod.

Deset let. – Jak dlouho ještě bude trvat, než lidé u nás poznají a pochopí, že tohle všechno je jen monstrózní divadlo a pouťová atrakce? A za jak dlouho na to přijdou jinde? – ta otázka je případná: jinde na to už NĚKDE přišli – jsou to, pravda, už desítky let, ale co to je proti novodobým dějinám? My otevřeně prohlašujeme – to není náš stát, to není naše vláda, to není náš president, to není systém a společnost, kterou bychom uznávali a respektovali!

Pokud budeme chtít (a my budeme), aby ta skutečná změna, skutečná revoluce, která smete všechny ty podvodníky, lháře, zločince a vlastizrádce, byla ku prospěchu národa a společnosti, pak nesmí být rozhodně sametová. Ti, kdo nám jsou v dějinách vzorem, vyznávali odvahu a sílu. Také čest a věrnost – třeba sobě samým. Neschopnost, lež, špína a zlo MUSÍ být odstraněny. Totálně a beze zbytku.

My zvítězíme – právě proto, že nemáme jinou možnost, jak obstát se ctí a věrností k sobě samým.

Dilema Winstona Churchilla

Je všeobecně známo, že právě Winston Churchill (a samozřejmě také F. D. Roosevelt a jiní) patřil za druhé světové války ke státníkům, kteří – ač árijci – se nejvíce „zasloužili“ o největší absurditu a omyl v tomto střetnutí: totiž že vyprovokovali válku s Německem a podpořili tím největší zlo a hrozbu dvacátého století, tedy bolševismus a Sovětský svaz. Není přece vůbec třeba být jasnovidcem, aby bylo jasno, JAK by ono střetnutí a válka dopadly, nebýt západní intervence – vojenské i hospodářské. Sověti by neměli tu nejmenší šanci. Přitom státy „západních demokracií“ vůbec nemusely Říši podpořit: stačilo pouhé nevměšování. To ostatně bylo zřejmě i obsahem mise Rudolfa Hesse do Anglie v roce 1941. Je dále i známo (i v současné memoárové a válečné literatuře faktu), že když v roce 1942 se valila německá vojska Ukrajinou na Kavkaz a sovětské ztráty dosahovaly neskutečných čísel, chtěl J. V. Stalin kapitulovat. Seriozní historické prameny uvádějí, že chtěl ukončit válku, odstoupit Říši pobaltské státy, část Běloruska, Ukrajinu a některá další území – jako nejzazší mez byl dokonce uváděn Ural. Je to historický fakt dosti málo známý a ještě méně je známo, že právě Winston Churchill byl jeden z těch, kdo doslova uprosili a přesvědčili Stalina, aby to nedělal. Churchill tehdy slíbil (i za Američany) Sovětskému svazu podstatně zvýšit vojenskou a hospodářskou pomoc.

Docela nedávno jsem četl zprávu v denním tisku – v USA vyšla kniha prezidentského kandidáta Buchanana: píše v ní, že válka Západu proti Německu byl osudný omyl, že Evropa měla být německá, Britské impérium mělo být zachováno, Asie pod vlivem Japonska, ostatní svět pod vlivem USA. Na závěr píše ve své knize, že NIKDE v žádných německých dokumentech nečetl a nenašel zásadní rozpor či odpor proti tomuto řešení.

Adolf Hitler a vedení Velkoněmecké říše skutečně nechtělo a neplánovalo žádnou válku proti Západu. Pochopitelně, když v září 1939 Anglie a Francie vyhlásily Německu válku, co zbývalo? Ale už v roce 1940 při kapitulaci Francie a debaklu anglických intervenčních sil u Dunkerque se ukázala velkomyslnost (snad až přílišná) německého velení: britská armáda, která byla u Dunkerque obklíčena, neměla absolutně žádné vyhlídky na záchranu. Přesto jí bylo doslova umožněno evakuovat se zpátky do Anglie. To jsou všeobecně známá fakta, i když každý historik to líčí podle svých sympatií či antipatií k té či oné straně. Nejznámější interpretace (a asi nejsprávnější) je ta, že A. Hitler chtěl mít dobrou základní pozici pro plánované jednání s Anglií. Mnoho tehdejších britských politiků tuto dohodu chtělo akceptovat. Snad jediný, kdo byl proti, byl – Winston Churchill. Tentýž W. Churchill, který již rok po jmenování Adolfa Hitlera německým kancléřem se nechal slyšet, že „závidí německému národu tak velkého a schopného muže, který dokázal téměř nemožné – vyvést zemi z krize a vybudovat silný moderní stát“.

Existují i svědkové a pamětníci, kteří slyšeli Winstona Churchilla brzy po válce. Tehdy už hovořil poněkud jinak – i když jen v soukromí. Přiznal svoji osudovou chybu, že vlastně pomohl světovému bolševismu ohrozit západní hodnoty a celý svět. Omlouval se slovy „myslel jsem jen na blaho našeho impéria (!!) a na to, jak bych případnou dohodu s Německem vysvětlil svému lidu“. Ve svých skutečných vystoupeních za války sliboval britům – jak známo – „krev, pot a slzy“ a že by se „spojil třeba s ďáblem, jen aby porazil Německo“.

Aspoň nelhal. Opravdu se spojil (spolu s Amerikou) se samotným ďáblem. A krev, pot a slzy jsou bohužel údělem celé bílé Evropy ve své podstatě dodnes. Protože vojenská prohra Velkoněmecké říše je zřejmě tou nejhorší událostí s nejnegativnějšími důsledky v novodobých dějinách všech Árijců – a možná veškerých dějin lidstva vůbec. Dějiny se nevrací ani neopakují. Vracet se mohou jen vzpomínky, zkušenosti a poučení. Z nich, z naší úcty a obdivu k hrdinům SS a Wehrmachtu a z naší vůle a odvahy může vyrůst budoucí řešení a příští vítězství. Jsme tím povinni památce padlým, sami sobě a věrností svým ideálům.

UNSERE EHRE HEISST TREUE!

Díky, generále !

Byl to tenkrát v Československu den zdánlivě jako každý jiný. V tehdejším našem státě, kde byl u moci bolševismus, kde probíhala zdárně „normalizace“ a lidé ve své většině byli apatičtí a ke všemu lhostejní. Ostatně bolševismus ovládal v těch časech prakticky půl světa. – Ale odpoledne 11.září 1973 se ozval z rádia a televize zlostný a nenávistný hlas politického komentátora, který sděloval, že v jedné daleké zemi na jihoamerickém subkontinentu se stalo cosi úžasného. Hlasatel to pojmenoval jako „puč proti demokracii“, který provedla „zločinecká junta“ v čele s generálem Pinochetem . V této daleké zemi – v Chile – už dlouho předtím zkoušel světový komunismus další výpad proti dávno vyhlédnuté kořisti. Chile bylo již delší dobu zpracováváno silně levicovým režimem – vzešel ze „svobodných“ parlamentních voleb, jak jinak! V čele státu byl exponent Moskvy a Havany prezident Salvador Allende. Jako vždy v podobných případech to měli komunisté připraveno a naplánováno dokonale. A bída, rozvrat a nespokojenost v zemi jim jak se patří hrály do karet – a najisto už počítali, že ve světě přibude další bolševické teritorium.

Nepočítali snad jen s jednou věcí: že se totiž vyskytne skupina odhodlaných lidí, vojáků a dalších vlastenců a nacionalistických sil, kterým zdaleka nebude lhostejný osud jejich země. A že v jejich čele stane muž patřící k těm, kdo dokáží doslova ovlivňovat a měnit dějiny. Muž, pro kterého vlast , národ a nové moderní politick é ideály a cesty nejsou jen frázemi a prázdnými pojmy. Muž, který riskoval své postavení a svůj život. Generál Augusto Pinochet.–To, co on a jeho věrní uskutečnili, se ovšem nedá provést na základě nějakého tzv. demokratického parlamentního systému, kde se všechno složitě a dlouze projednává, kde „většina má vždy pravdu“, kde se neschopní mluvkové a straničtí lídři ohánějí „lidskými právy“ a podobnou zneužitelnou veteší – a hlavně se jen mluví, mluví a mluví….

Generál Pinochet a jeho lidé zbytečně nemluvili. Místo toho rychle a účinně jednali. Armáda obklíčila centrum moci – presidentský palác – a soudruh Allende dostal ultimátum. Osobně si myslím, že generál Pinochet byl velmi ,velmi rytířský, velkorysý a čestný: v ultimátu bylo řečeno, že Allende, pokud se vzdá, může volně odcestovat s celou svou rodinou do kterékoli země, která bude ochotna ho přijmout. Dopadlo to jinak. Allende se asi bál, že jeho přátelé v zahraničí by ho zřejmě „odepsali“- a tak raději spáchal sebevraždu. Podle jiné verze ho prý zastřelili jeho vlastní lidé. -Celá akce trvala vlastně je několik hodin. Generál Pinochet nejen vedl celou operaci, on byl stále u svých vojáků a vlastně neustále v první linii. – Nejdůležitější kroky nového vítězného režimu byly rázné a bezodkladné: všichni komunisté a většina levičáků a anarchistů byla pozatýkána a soustředěna v internačních táborech. Byla zakázána veškerá politická činnost, zrušeny všechny politické strany, rozpuštěn zbytečný a neschopný parlament a podobné instituce. Stát a jeho národní hospodářství měli do budoucna vést pouze schopní odborníci, kteří rozumí své věci a milují svoji zem.

Výsledky těchto opatření nedaly na sebe dlouho čekat. Za několik málo let se Chile stalo ze zaostalého a zbídačelého státu jako zázrakem nejlépe prosperující a nejbohatší zemí v celé jižní Americe. To byl ovšem současně i nebezpečný signál pro západní „svobodný“ svět. Zpočátku – když se jednalo o bolševické nebezpečí – tiše podporovala generála většina západních zemí, včetně USA. Ovšem potom, když se ukázalo, že lze vládnou a hospodařit i jinak, jinou cestou a metodou než v „západních demokraciích“ – a že ta cesta je lepší, efektivnější, produktivnější a akceschopnější–to byl konec sympatií. Ostatně tahle situace nastala už dříve–v Evropě v několika státech před druhou světovou válkou, s podobnými výsledky a s podobnou reakcí „svobodného světa“, všichni to víme, není třeba to ani zdůrazňovat.

Režim generála Pinocheta trval víc jak patnáct let – a nejen komunisté, ale i „demokraté“ byli proti němu ve vzácné shodě – a ve shodné nenávisti. Začalo se najednou hovořit o „lidských právech“, o „potlačování opozice“apod. A následovaly ekonomické sankce a ekonomická a obchodní blokáda. Osamělá zem v takovém případě mnoho šancí nemá. Bylo jí doslova vnuceno tzv. referendum o setrvání generála v čele státu. V tomto „referendu“ generál „prohrál“ o jedno jediné procento. Samozřejmě, vždyť většina má přece vždycky pravdu – proto to ve světě tak vypadá.

Víte, napadá mne jedna historická paralela. Když totiž ti „humanisté“ vytýkají generálovi, že tehdy prý přišlo o život několik set (údajně nevinných) lidí, vzpomněl jsem si na nedávné dějiny naší vlastní země. Na únor roku 1948. Kdyby se u nás tehdy našel takový člověk, třeba i generál, kdyby potlačil a rozdrtil tu nastupující rudou lůzu – a kdyby při tom přišlo o život několik set lidí – jak by se na to dnes asi dívaly? Toto „dnes“ by totiž znamenalo, že by u nás neexistovalo půl století bolševismu, že by nebyly tisíce a tisíce lidských obětí, zmařených nadějí, že by země nezažila hospodářský a morální úpadek, devastaci hodnot, přírody a lidského ducha. Neexistoval by nejen Vítězný únor, „socialismus s lidskou tváří“, neexistovala by ani žádná normalizace a sametový podvod 1989.

Ale vraťme se k osudu generála. Nenávist jeho nepřátel zdaleka neskončila oním „referendem“. Vadilo jim i generálovo setrvání v nejvyšší vojenské funkci země. Před nedávným časem – jak všichni víme – byl zatčen a uvězněn v Anglii, v „kolébce demokracie“, aby mohl být vydán soudu pro údajné zločiny. -Na Západě často používají termín „zločinec“ pro nacionalisty, vlastence, statečné a hrdé muže. Začalo to přece už tzv. Norimberským tribunálem po druhé světové válce a skončilo (zatím !) u srbských vlastenců, kteří bránili svoji zem proti agresi NATO a USA – světovému „soudci“ a četníku. Při tom na Západě se klidně pohybují a besedují s politiky ku př. čínští předáci, kteří utopili v krvi stávkující a demonstrující studenty a kteří cílevědomě vyvraždili polovinu tibetského obyvatelstva. Po světě si rovněž naprosto klidně jezdí „revolucionář“ a masový vrah z Kuby Fidel Castro. A takových příkladů je mnoho. Ti nejsou zatčeni a obviněni. I na tomhle vidíme vzájemnou spřízněnost a vazbu obou světových systému – komunismu a kapitalismu. Ti se dovedou – když je třeba – vždy spojit a projevit společnou „ morálku“. Tak jak už za dob 2. světové války – a jak je vidět, ona vzájemná souhra pod společnou taktovkou sionismu pokračuje dodnes.

My, nacionalisté a odpůrci bolševismu i kapitalismu, my, kdož jsme sdruženi v Národní alianci, máme své vzory a příklady v evropských a světových dějinách. Známe je a budeme se jim vždy obdivovat. Generál Pinochet patří k nim a je vlastně poslední a dosud žijící. Jsme mu povinni svojí úctu a vděčíme mu za to, že celému světu dokázal, že ta CESTA a IDEÁL tu stále je. Že jednou přijde její chvíle pro celý civilizovaný svět jako jediná šance a jediná záchrana.

Díky generále – díky za tu víru a za tu jistotu. Díky – a přísaháme, že Váš odkaz a cestu nikdy nezradíme!

Filozofie „VELKÉHO NÁČELNÍKA“

Na jaře letošního roku opět Spojené státy „překvapily“ ostatní svět, když ústy svého prezidenta odmítly ratifikovat tak zvaný Kjótský protokol a definitivně to potvrdil G. Bush na summitu členských zemí EU a USA ve švédském Göteborgu v červnu t. roku. I když to čtenáři jistě vědí, neškodí připomenout, že s jedná hlavně o opatřeních, které mají zabránit zvyšování emise škodlivých látek a „skleníkových plynů“ do ovzduší. To totiž ve svém důsledku způsobuje globální oteplování zemského klimatu. Není to již dávno pouhá teorie, ale vědecky dokázaná pravda: oteplování způsobuje katastrofální změnu životních podmínek ve všech částech a kontinentech Země.

Podle amerického názoru by nějaké omezení produkce těchto látek prý „způsobilo těžkou ránu americkému průmyslu a hospodářství“ – a celý projekt je údajně nerealistický. Při tom právě Spojené státy vytvářejí svojí celkovou produkcí asi jednu třetinu všech světových škodlivých látek v atmosféře! Američané tvrdí, že prý klimatická hrozba vlastně neexistuje, že se najdou cesty jak tomu čelit bez omezení produkce škodlivých plynů a emisí. Říkává se, že přání je otcem myšlenky – ale fyzikální a přírodní zákony jsou bohužel silnější. Ostatně tohle tady už jednou bylo – vzpomínáte si? Komunisté kdysi razili heslo „poručíme větru a dešti“! Rodný bratr bolševismu – kapitalismus – jde tedy ještě mnohem dál: chtěl by poroučet zřejmě všem přírodním jevům a zákonům.

Ono se bohužel nejedná jen o neochotu hlavního a nejmocnějšího kapitalistického státu čelit této globální hrozbě. Často se píše ku příkladu o kácení tropických lesů v jižní Americe, v Indonézii, na Filipínách a dalších oblastech. Půjde-li to dál tímto tempem, zbyde z těchto lesů za krátkou dobu jen ubohé torzo. „Plíce“ naší planety budou nenávratně zničeny. Ano, ale ne tak docela vinou místních vlád těchto zemí. Těžařské firmy, které tuto popravu nenahraditelné flory provádějí, jsou vesměs z USA – či z jiných západních států. Využívají při tom chudobu a neznalost místních obyvatel, pro které je finanční přínos bohužel rozhodující. Nepodléhejme iluzi, že ostatní státy, které onen Kjótský protokol podepsaly, jsou snad ZÁSADNĚ jiné než USA: ten dokument zdaleka neřeší problémy našeho světa. Je to jen ubohé minimum, jakási „záplata na špatné svědomí“, nic víc neřeší totiž samu PODSTATU problému. Hospodářství rozhodující většiny zemí je prostě založeno na kapitalistickém tržním způsobu chápání a pojetí světa a všech myslitelných hodnot. Vědci mohou hledat nejrůznější příčiny všech problémů, ale to vše je druhotného rázu. Kapitalistická ekonomika je založena na nekontrolovatelné touze MÍT, VLASTNIT – víc, než člověk potřebuje k životu. Pojmy jako kultura, krása, zachování přírody a jak se dnes říká „hodnoty trvale udržitelného rozvoje“ nejsou tržnímu způsobu a jeho „filozofii“ ničím jiným než prázdnými slovy. Rozhodující jsou jen a jen peníze – vše se dá na ně přepočítat a vše se dá jimi měřit. Nejen přírodní bohatství, zdroje a ekologický stav světa, ale bohužel i jeho budoucnost. Je až příliš mnoho důkazů, že TRH sám o sobě se svými mechanismy je z hlediska ochrany přírodních zdrojů ve všech směrech kontraproduktivní. Právě úbytek deštných pralesů stejně jako ubývání orné půdy zabírané pro novou výstavbu jsou příklady za všechny ostatní příčiny. A neustálá (a stále zvyšovaná) produkce skleníkových plynů a škodlivých emisí představuje zřejmě onen „poslední hřebíček do rakve“ naší planetě, na které žijeme.

Myslím, že je zcela na místě, abych zde uvedl jeden dokument, tedy aspoň jeho malou část. Dokument je uložen s mnoha jinými ve státní knihovně ve Washingtonu. Indiánský náčelník v dopisu americkému prezidentovi Franklinu Pierceovi roku 1855 v odpovědi na snahu americké vlády získat nová indiánská území, píše mimo jiné: „……….Jsme částí Země a ona je částí nás. Stromy a květiny jsou naše sestry – jeleni, koně, majestátný orel, všichni jsou bratři. A tak, když velký náčelník ve Washingtonu nám vzkazuje, že si přeje získat naše území, chce od nás příliš mnoho, neboť ta země je pro nás posvátná. Víme, že váš člověk nerozumí našemu způsobu bytí. Jednou věcí jsme si jisti: země nenáleží žádnému člověku, je to naopak člověk, kdo náleží Zemi. Všechny věci spolu souvisí jako krev spojující členy jednoho kmene. Z n e č i s t í t e s i l o ž e a j e d n o u se u d u s í t e v e v l a s t n í c h v ý k a l e c h !“

Citoval jsem doslova a nemám z toho vůbec radost, i když (nebo asi právě proto) ten Indián měl naprosto pravdu. – Až za několik málo desetiletí opravdu už nebude kde těžit dřevo, až nedostatek potravin donutí mnohonásobně zvýšenou populaci obyvatel „třetího světa“ k nějakým zoufalým násilným krokům, až se atmosféra Země začne dusit nedostatkem kyslíku, až se hladina světových oceánů zvýší třeba jen o několik desítek centimetrů vlivem skleníkového efektu – co potom? Zřejmě až se stát Florida octne pod vodou, teprve pak to „dojde“ vládě ve Washingtonu?

O něco výše jsem citoval jednoho indiánského náčelníka. Jsem rád, že mohu učinit totéž i u příslušníka evropské civilizace. Asi před deseti lety, krátce před svou smrtí, byl v Praze jako host na symposiu známý a slavný francouzský oceánograf, vědec, cestovatel a spisovatel Jacques Cousteau. Veřejně tehdy prohlásil: „Je zřejmé, že komunismus vedl k devastaci a zničení přírodních zdrojů všude tam, kde vládl. Ale nemyslím si, že kapitalismus by tyto problémy mohl vyřešit.“

Pan profesor Cousteau to dále nerozváděl. Možná byl příliš zdvořilý ke svým hostitelům. Jeho vyjádření bychom mohli jistě doplnit a upřesnit, ale bylo by to zbytečné. Všichni přece víme, že každý problém má své řešení.

Největším zlem, jež ohrožuje planetu Zemi, není technický pokrok, věda, technologie, průmysl a rozvoj. NE – jsou to nevědomost, ignorance a chamtivost lidské společnosti. Nebo ještě lépe vyjádřeno: je to jistá životní filozofie a společenský řád, které to umožňují. Ať je to stádní a „třídní“ zločinecký systém (komunismus), či kořistnický a ve své podstatě vlastně anarchistický současný zločinecký systém (kapitalismus), výsledek je stejný. Svět je takový jako je a není to radostný pohled. Stručně řečeno, chybí mu ŘÁD, VULE a ÚCTA K HODNOTÁM. Všechno, co je doslova vlastní nacionálním silám a sociálnímu hnutí v bílé Evropě.

Fenomén zvaný politická strana

Zamysleme se nad tím, PROČ VLASTNĚ má veškeré dění rozhodování, vliv a moc ve státě mít s takovou samozřejmostí instituce zvaná politická strana. Vyznavači posvátné modly demokracie by se určitě zatvářili přezíravě a s despektem by řekli, že existence politických stran je přece zárukou a projevem „vlády lidu“ (z řečtiny „demos“ a „kratos“ – lid a vláda). Ponechme stranou, že v letech po druhé světové válce byla v zemích východní a střední Evropy (i u nás) u moci vládní forma zvaná lidová demokracie – tedy „lidová lidovláda“. Opravdu vládne lid prostřednictvím oněch podivných rozvětvených útvarů dotovaných státem, útvarů se složitými strukturami, sbory poradců, tajemným financováním a ještě tajemnějšími minulými životy svých šéfů? Představují skutečně myšlenkové proudy a názorové rozdíly občanů? Povrchní pozorovatel zajisté řekne ANO. Hloubavější povaze ovšem stěží uniknou jevy, jako je „vágní politický program“, vzájemné dohadování, různé „koalice“, zákulisní jednání, trapné a nedůstojné hádky přímo v parlamentu, přestupy „zástupců lidu“ z jednoho mužstva do druhého (docela jako ve fotbalu), náhodné výsledky hlasování, kdy stačí chvilková nepřítomnost nějakého poslance k tomu, aby ten či onen zákon byl či nebyl přijat. Možná, že někde snad platí ono známé spektrum od „levice“ přes „střed“ po „pravici“. Spíše si ale myslím, že dnes a tady je to naprostá a pouhá formalita a matení pojmů. Jev zvaný opoziční smlouva by mohl sloužit jako školní příklad toho, OČ SE OPRAVDU JEDNÁ těm, ctihodným „zástupcům lidu“ (a nejen u nás). A přidáme-li k tomu i nový zákon o – v podstatě – většinovém zastoupení, je celá záležitost jasná jako na dlani: ZA KAŽDOU CENU SI UDRŽET MOC. Mimochodem – asi málokoho napadne, JAK VELKÁ je podobnost mezi dnešní vládnoucí silou a mezi komunistickými předáky v roce 1948: ti i oni si velmi dobře věděli rady, jak to zařídit, aby mohli vládnout sami – i bez „vůle lidu“. V roce 1948 vytvořila tehdejší KSČ tzv. národní frontu, ve které byly další dvě „povolené“ strany, kolaborující s komunisty. Dnes je tohle zařízeno elegantněji právě opoziční smlouvou a chystaným novým volebním zákonem. Zásady, program, cíle, prospěch národa? Tomu už dnes uvěří jen prosťáček nebo nenapravitelný idealista. Ostatně by mne zajímalo, kolik procent občanů si dnes vybaví nějaké to jméno z volební kandidátky, které dal svůj hlas. Nebo třeba nějakou pasáž z volebního programu politické strany, kterou volil. A pokud by si onu pasáž vybavil, jak dalece se asi shoduje se skutečností? Volební program jakékoli politické strany je z velké části nezávazný obecný blábol – od „levice“ přes „střed“ až po „pravici“ a jména kandidátů či pak už poslanců jsou prázdnými slovy bezvýznamných figurek. Skutečnou moc přece má v každé politické straně stranický aparát – a na ten nemá normální občan pražádný vliv. Jestliže platí, že politická strana je jakýsi „stát ve státě“, pak onen stranický aparát je jakousi „stranou ve straně“.

Je to všechno pečlivě nastudované cirkusové představení – dokonce i včetně nezbytného klauna (těch je u nás víc než dost). Možná ale, že tímhle srovnáním dost křivdím opravdovému cirkusu – tam se totiž musí „tvrdě makat“, nikomu se nic neodpouští a každá chyba se krvavě platí přímo „na place“. Vhodnější by bylo přirovnání k nějaké lacině pouťové šmíře s jedinou ošumělou maringotkou, párem opelichaných opic, jedním cvičeným medvědem, klaunem, co stále a stále opakuje tentýž vtip a dryáčnickým vyvolávačem, který vykřikuje „jen vstupte a uvidíte, co jste ještě neviděli – obrovského hada, co měří od ocasu k hlavě 12 metrů a od hlavy k ocasu 14 metrů – vstupte a nebudete litovat – právě začínáme!“

Tohle známe třeba ze starých filmů a smějeme se tomu. Když ovšem tahle šmíra řídí stát a rozhoduje o jeho osudu – to už k popukání rozhodně není. Lidé prostě berou jako nějaký samozřejmý a nezměnitelný fakt, že zemi mohou vést šarlatáni, podvodníci a mafiáni. Za „totáče“ se vždy zásadně odlišovalo: MY a ONI. Dnes to platí dvojnásob. Když se nějaký institut pro výzkum veřejného mínění dotáže, zda jsou lidé spokojeni se současnou vládou, odpoví obvykle 80% dotázaných, že NE. A když jsou lidé dotázáni, PROČ volili tu či onu stranu, odpoví nejčastěji, že prostě vybírali nejmenší zlo(!).

Řeknu vám, že kdybych přemýšlel jak chtěl, tak bych asi těžko našel horší způsob, jak řídit společnost, než tak zvanou zastupitelskou demokracii, parlamentním systémem a existencí politických stran. Snad jedině bolševismus, ale jisté to není. Vzpomínám si, že když jsem byl velmi mladý, tak mnoho lidí říkalo: „On ten komunismus je V PODSTATĚ dobrá věc, ale lidi jsou dobytek“. Až mnohem později přišli na to, že chyba je již V SYSTÉMU.

Zůstává otázkou, kdy lidé přijdou na totéž i dnes a budou hledat jiné, lepší řešení.

Fundamentalismus

Tohle slovo, tento výraz je v poslední době vyslovován a uváděn ve všech médiích tak často, jako máloco a málokdy před tím. Před čím? Samozřejmě: před událostmi, které nastaly po útoku na New York a Washington v září 2001. Jaksi automaticky se tímto označením – fundamentalismus – myslí a známkují tzv. fanatická, resp. hluboce přesvědčená a do důsledků jednající společenství a režimy vyznavačů islámu. Někdy se tímto slovem interpretuje celé islámské náboženství jako takové (!). Je to špatné nedorozumění a ještě horší zjednodušení. V původním, terminologickém smyslu znamená fundamentalismus doslovné akceptování některého posvátného náboženského spisu či učení, kde jeho věcné výpovědi se považují za normy jednání každého svého příslušníka, člena obce nebo celého státu. Něco takového se ovšem netýká pouze islámu. Vztahuje se to doslova ku příkladu na ortodoxní židy s jejich šábesem, zdí nářků, „košer“ potravou, některými absurdními zákazy, zlými a nenávistnými pasážemi Talmudu, lživými „doplňky“ historie před víc jak půl stoletím a pod. Ostatně i v křesťanství bychom našli prvky fundamentalismu. Fundamentalistický je názor, že Bůh skutečně stvořil Svět za šest dní, jak se líčí v 1. knize Mojžíšově (Genesis). Tak zvaní kreacionisté se právě s touto doslovnou naukou snaží proniknout do státní školní výuky ve Spojených státech.

To všechno jen na vysvětlenou základního pojmu – fundamentalismus. Ten ale nemá naprosto žádný vztah k tomu, co se stalo ve Spojených státech onoho 11. září 2001 a ani potom. Protože ti, kdo tehdy úspěšný útok naplánovali a provedli, byli (při nejmenším) jen jakýmisi zrcadlovými „dvojníky“ dnes tolik uctívaného a vzývaného amerického světa, jeho „hodnot“ a „přínosu světu“. Oni údajní islámští fundamentalisté byli stvořeni a doslova vyprodukováni skutečnou a reálnou americkou zahraniční politikou, její agresivní diplomacií, jejího arzenálu atomových zbraní, její filozofií „samozřejmé“ nadvlády nad světem, jejího chladného pohrdání lidskými životy všech, kdo nejsou Američané, jejími barbarskými vojenskými intervencemi, její hospodářské snahy připomínající hejno kobylek, které bez milosti spořádá výsledky hospodářství všech ostatních. Americká vládnoucí elita si doslova přivlastňuje vzduch, který dýcháme, zemi, na které žijeme, vodu, kterou pijeme, a myšlenky, kterými vnímáme svět kolem nás.

A na námitku, že za onen útok zaplatili svými životy zdánlivě nevinní lidé, lze jen říci, že všichni jsou přece zodpovědní za svou vládu (protože ji umožnili) – a konec konců Američané byli prvními, kdo zásadu „kolektivní odpovědnosti“ (za co?) uvedli v život koncem druhé světové války v Drážďanech, Hirošimě, zajateckých táborech, schválením „odsunu“ a dalšími ukázkami amerického způsobu myšlení.

Což mne opět vrací zpět k pojmu fundamentalismus. Tak jako sovětští (ale i naši a ostatní) komunisté byli v podstatě skutečnými fundamentalisty původního ekonomicko – politického učení Karla Marxe, tak i američtí (ale i ostatní) vyznavači kapitalismu jsou samozřejmě fundamentalisty. Dnešní soudobý kapitalismus je totiž opravdu fundamentalismem obecného principu tržního způsobu života a zásad svobodného podnikání. Což je dokonce ještě znásobeno faktem, že dnešní vládnoucí kapitalismus převzal od oněch obecných principů doslova jen to nejhorší.

Navenek a nejpregnantněji vyjádřil tento stav a dnešní situaci vůbec sám americký prezident, když před krátkým časem prohlásil, že „každý, kdo se nepostaví za Ameriku, bude ztotožněn s jejími nepřáteli“. Ne, je to skutečně projev amerického kapitalistického fundamentalismu v jeho nejryzejší podobě. A je také – jako nemoc či infekce – patřičně „nakažlivý“. Vidíme to v poslední době tak říkajíc na každém kroku: kdo projeví byť jen náznak kritiky k USA, je ihned „podezřelý“ ze sympatií k Arabům a ten, kdo sympatizuje s Araby, je přece samozřejmě nepřítelem židů, resp. Izraele. A kruh se uzavírá.

Vidíme, že původní náboženský fundamentalismus je téměř nicotný proti dnes vládnoucímu fundamentalismu politickému, přesně řečeno kapitalistickému. A situace by určitě nebyla o nic lepší, kdyby po éře „studené války“ v roce 1989 zůstal ve světové aréně jako vítěz Sovětský svaz místo Spojených států. Jsou to totiž „jednovaječná dvojčata“ a svou osudovou spřízněnost a podobu stvrdila přece již dávno jako věrní spojenci za druhé světové války. Co z toho vyplývá? Jen jedno: ZNIČENÍ STARÉHO SVĚTA A JEHO „HODNOT“. My, nacionální socialisté si dovedeme velmi dobře představit lepší a spravedlivější svět. A poslední události z loňského roku nám jen dokazují, že jisté možnosti jsou v krajním případě jedině možné a efektivní.

Konec konců – i my přece můžeme mít právo být „fundamentalisty“.

Heraldické zamyšlení (Heraldická zoologie)

Všimli jste si někdy, že ve znacích a erbech států (a také ovšem šlechtických rodů) je nejčastějším heraldickým znakem zvíře? A ze všech nejčastěji jistě orel či orlice – a lev. Ta ostatní zvířata jsou v naprosté menšině: medvěd (třeba Podkarpatská Ukrajina nebo Berlín), holub (Kypr), slon (Laos), tygr (Malajsie), kůň (Mongolsko), klokan (Austrálie) či kondor (Chile). Nezvířecí motivy jsou v menšině – náboženská svatyně (Kambodža), lyra (Irsko), strom (cedr – Libanon), nebo sedmiramenný svícen u obřezaného „vyvoleného“ národa. Příkladů je mnoho. Heraldika je sice exaktní, dogmatická a přísná disciplina, ale je často i zábavná a nutí k přemýšlení. Třeba o tom, zda a jak dotyčný znak a figura souvisí (či spíše nesouvisí) s charakterem a vlastnostmi obyvatel onoho státu a národa.

U nás v Čechách to byla u prvních přemyslovských knížat plamenná orlice, zvaná obyčejně svatováclavská. U posledních přemyslovců pak už náš známý lev, který byl českým panovníkům udělen do znaku německými císaři Svaté říše římské – spolu s královským titulem. Tenhle lev byl vždy zobrazován s korunou na hlavě. Jen pro zajímavost: koruna tohoto typu neznamená v heraldice monarchii, ale suverenitu. Vzpomínám si při této příležitosti na rok 1961, kdy tehdejší president Antonín Novotný po přijetí „socialistické ústavy“ nechal erb předělat. Místo koruny byla lvu nasazena nad hlavu rudá hvězda, na prsním štítku místo dvojitého slovenského kříže hořela jakási „partyzánská“ vatra a celý erb byl místo rytířského štítu přenesen na tzv. „husitskou“ pavézu. Prostě děsivý nesmysl – nejen ta rudá hvězda, ale i ta pavéza. Tu totiž používali nejen husité, ale všechna pěší vojska té doby – tedy také kupř. i křižáci. Dnes je náš lev (až na drobné detaily) zase ve znaku jako dříve. Tedy aspoň na obrázku jako symbol. Otázkou zůstává, zda symbol odpovídá realitě. Královské volné nespoutané zvíře, ale v souvislosti s dnešní skutečnosti sotva vyhovuje o mojí představě o tomto nádherném tvoru. A také jistě i tím, že lev má opět zpátky svoji korunu. Kdyby měl lidské pocity a mohl mluvit, asi by se náš lev velice podivil oné „omezené suverenitě“, kterou mu určili a vymezili (s tichým a radostným souhlasem našich „vládců“) majitelé onoho obrovského cirkusu. Cirkusu, který má svá největší šapitó v Bruselu, Washingtonu a Tel Avivu. Ať již to bylo snazší suverenitou v minulosti jakékoli, jistě platí, že za posledních 55 let se o ní mluvit nedá – leda s ironií a výsměchem. Do roku 1989 vazalem Východu, od roku 1989 vazalem Západu. Naše místo, které mám vždy v Evropě náleželo, bylo dávno ztraceno. Bylo opuštěný již v roce 1918 definitivně pak roku 1945. Často si myslím, že si toho ani Lva ani nezasloužíme. Nemohu si přitom nevzpomenout na slavný soudní případ z již zmíněného roku 1961. Tehdy nakreslil známý malíř a karikaturista J. Liďák (používal pseudonym Haďák) svoji vlastní představu českého státního znaku do časopisu „ Dikobraz“. Byla to pavéza („husitská“) a v ní na stoličce seděl dobrý voják Švejk. Měl v ruce půllitr napěněného piva a v zadní části těla mu z kalhot vyrůstal dvojitý ocas…. Malíř tehdy skončil špatně – dostal zákaz publikování a byl i odsouzen za „hanobení socialistického státu“. Nevím, jak by dopadl dnes – ale politické procesy se zvolna a jistě začínají „rozjíždět“ jako za „starého“ režimu, v tom se pochopitelně nic nezměnilo.

To, čím bych chtěl své zamyšlení ukončit, není jistě výrazem nějakého pohrdání naším národem. Je jen výrazem smutku, lítostí a hněvu nad naší dnešní situací. Nejsem malířem – mohl bych ale nový znak třeba jen navrhnout. Byl by to malý kňučící ratlík právě zbičovaný a zkopaný. Krom něho by ve znaku bylo vidět i dvě boty: na jedné známá šesticípá hvězda, na druhé pruhy a hvězdy. Ležící pes olizuje ty boty svého pána…. Víte, psi už jsou takoví: můžete je třeba domlátit a oni vám za chvíli budou lízat ruku, ve které je ještě bič. Tohle je u koček naprosto neznámou věcí: i u těch malých domácích, natož u těch velkých v přírodě. Nikdy se nesmíří s útlakem a násilím a brání se do posledního okamžiku – i když už nemají ani tu nejmenší šanci. Tak se chovají všechny kočkovité šelmy. A nemusím ovšem zdůrazňovat, jak se asi chová ten majestátní letící nádherný dravec, který je jistě stále n a š í m symbolem. OREL je pro nás zosobněním svobody, volnosti, nespoutanosti a síly. Je symbolem boje, vůle a vítězství. Je pro nás i tradicí, slavnou minulostí a nadějí pro budoucnost. Je odkazem všech, kdo v jeho jménu bojovali a umírali.