Úloha osobnosti

Je to otázka a problém velice starý – zda totiž má v čele spolku, organizace, obce, státu, či jakékoli jiné instituce stát nějaký orgán, prostě nějaká skupina lidí (obvykle volená principem většiny) – nebo naopak silná, charismatická a vůdčí osobnost. Proč o tom uvažuji právě nyní, v tyto dny, je pro čtenáře našeho časopisu a členy Národní aliance jistě pochopitelné, jasné a není to třeba zvlášť rozvádět. Ale i v jinou dobu, v jiných podmínkách a za jiných okolností je tohle téma jistě závažné a VŽDY aktuální.

Komunistická historiografie obyčejně popírala úlohu osobnosti v dějinách – jen když potřebovala „vysvětlit“ nějaké nezdary, vyrukovala naopak s tzv. kultem osobnosti. I mnozí historikové a filozofové západního světa nejsou vždy zajedno o skutečné úloze osobnosti – vůbec jim nevadí, že jejich vlastní dějiny svědčí právě o opaku. Lidské dějiny jsou (ať chceme nebo ne) dějinami silných jedinců, kteří prosazovali své záměry (ostatně nejen v politice). Jiná otázka je, JAKÉ ty záměry byly – zda ku prospěchu té či oné části lidstva, nebo k její škodě.

Jistě nemusím (a z pochopitelných důvodů ani nemohu) jmenovat ty nejtypičtější příklady z dějin dvacátého století – to každý z nás ví. Ale ne vždy se tohle dilema ohledně vedení (kolektiv či osobnost) musí týkat těch nejvyšších míst. Klasickým příkladem, ilustrujícím, který způsob řízení je lepší, efektivnější a produktivnější je třeba armáda či policie. Jak by asi dopadla kterákoli armáda, kdyby v ní rozhodovala (a zvláště ve válce!) nějaká skupina lidí? Patrně by snad i hlasovali (!) o jakékoli strategické či taktické otázce a mezitím by jim nepřítel dávno udělal „čáru přes rozpočet“. Ale totéž lze nalézt a pochopit i v „civilním“ životě. Když na operačním stole leží pacient v kritickém stavu, rozhodne jedině pan primář o způsobu operace a obvykle ji také sám provede – nebo aspoň určí jmenovitě svého zástupce.

Napadá mě i příklad církve – třeba katolické. Tam na každém stupni mocenské i územní hierarchie stojí vždy JEDEN hodnostář. A disciplina je tam dost na výši. A vidíte: církev trvá už 2000 let a bude jistě trvat dál. Tohle všechno začíná vlastně již v raném mládí u obyčejné party kluků a přebrala to i taková světová organizace, jako je skauting – tam i ta nejmenší jednotka má svého vůdce oddílu.

Není také vůbec důležité, JAK se ona osobnost nazývá – zda předseda, vedoucí, vůdce, či jinak. To je podřadná a nepodstatná věc a záleží jen na zvyku a obyčeji dané komunity. Spíše je zajímavé, že v DÍLČÍCH případech se nikdo nad principem osobnosti nepozastavuje a nebude ji popírat. Ovšem když se to týká vedení státu, tam je takový princip jaksi TABU. Tam se naopak požaduje, aby vedení bylo doslova kolektivní a tedy naprosto bez osobní odpovědnosti. Často to přechází až do komediální podoby – stačí se podívat na kterékoli zasedání parlamentu nebo senátu a podobných zařízení. A hlava státu? Jaká tak asi může být, když ji volí tihle komedianti? Jsem už dost starý a zažil jsem na nejvyšším postu této země buď slabochy nebo loutky, či poslušné vykonavatele cizích zájmů (což je vlastně totéž a vyjde to na stejno): viděl jsem Beneše, Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobodu, Husáka a teď toho posledního. Jediné, v čem se lišili, byla fyzická podoba – ve všem ostatním byli v podstatě naprosto stejní.

Tohle téma by jistě vyžadovalo důkladnější a přesnější rozbor. To ale nebylo účelem mé úvahy. Chtěl jsem hlavně apelovat na naše členy a sympatizanty. Že totiž bez respektování autority NAŠÍ vůdčí osobnosti nebude naše hnutí a organizace akceschopná a bylo by pak otázkou času, kdy by se rozpadla. Byla by to tragedie a dokonce znásobená faktem, že v našem čele stojí osobnost, bez které by N.A. nikdy nebyla v povědomí zdravých sil národa jako zřejmě jediná síla, schopná NĚCO udělat.

Svojí úvahu jsem nazval ÚLOHA OSOBNOSTI. Tou skutečnou její úlohou je ovšem nejen vést, řídit a organizovat. Neméně důležitou úlohou je vyjadřovat mínění, názory, vůli a cíle VŠECH, kdo tuto osobnost uznávají. Pak je to ideální stav a velké štěstí pro všechny. Staré přísloví říká, že odvážným štěstí přeje. Víte, i ti nejstatečnější lidé potřebují k úspěchu trochu štěstí. Předpokládám, že odvaha nám nechybí – a to štěstí máme také. Nezříkejme se ho, není tak samozřejmé, važme si ho.

Pak nebude existovat síla, která by nám zabránila zvítězit!

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: