Fundamentalismus

Tohle slovo, tento výraz je v poslední době vyslovován a uváděn ve všech médiích tak často, jako máloco a málokdy před tím. Před čím? Samozřejmě: před událostmi, které nastaly po útoku na New York a Washington v září 2001. Jaksi automaticky se tímto označením – fundamentalismus – myslí a známkují tzv. fanatická, resp. hluboce přesvědčená a do důsledků jednající společenství a režimy vyznavačů islámu. Někdy se tímto slovem interpretuje celé islámské náboženství jako takové (!). Je to špatné nedorozumění a ještě horší zjednodušení. V původním, terminologickém smyslu znamená fundamentalismus doslovné akceptování některého posvátného náboženského spisu či učení, kde jeho věcné výpovědi se považují za normy jednání každého svého příslušníka, člena obce nebo celého státu. Něco takového se ovšem netýká pouze islámu. Vztahuje se to doslova ku příkladu na ortodoxní židy s jejich šábesem, zdí nářků, „košer“ potravou, některými absurdními zákazy, zlými a nenávistnými pasážemi Talmudu, lživými „doplňky“ historie před víc jak půl stoletím a pod. Ostatně i v křesťanství bychom našli prvky fundamentalismu. Fundamentalistický je názor, že Bůh skutečně stvořil Svět za šest dní, jak se líčí v 1. knize Mojžíšově (Genesis). Tak zvaní kreacionisté se právě s touto doslovnou naukou snaží proniknout do státní školní výuky ve Spojených státech.

To všechno jen na vysvětlenou základního pojmu – fundamentalismus. Ten ale nemá naprosto žádný vztah k tomu, co se stalo ve Spojených státech onoho 11. září 2001 a ani potom. Protože ti, kdo tehdy úspěšný útok naplánovali a provedli, byli (při nejmenším) jen jakýmisi zrcadlovými „dvojníky“ dnes tolik uctívaného a vzývaného amerického světa, jeho „hodnot“ a „přínosu světu“. Oni údajní islámští fundamentalisté byli stvořeni a doslova vyprodukováni skutečnou a reálnou americkou zahraniční politikou, její agresivní diplomacií, jejího arzenálu atomových zbraní, její filozofií „samozřejmé“ nadvlády nad světem, jejího chladného pohrdání lidskými životy všech, kdo nejsou Američané, jejími barbarskými vojenskými intervencemi, její hospodářské snahy připomínající hejno kobylek, které bez milosti spořádá výsledky hospodářství všech ostatních. Americká vládnoucí elita si doslova přivlastňuje vzduch, který dýcháme, zemi, na které žijeme, vodu, kterou pijeme, a myšlenky, kterými vnímáme svět kolem nás.

A na námitku, že za onen útok zaplatili svými životy zdánlivě nevinní lidé, lze jen říci, že všichni jsou přece zodpovědní za svou vládu (protože ji umožnili) – a konec konců Američané byli prvními, kdo zásadu „kolektivní odpovědnosti“ (za co?) uvedli v život koncem druhé světové války v Drážďanech, Hirošimě, zajateckých táborech, schválením „odsunu“ a dalšími ukázkami amerického způsobu myšlení.

Což mne opět vrací zpět k pojmu fundamentalismus. Tak jako sovětští (ale i naši a ostatní) komunisté byli v podstatě skutečnými fundamentalisty původního ekonomicko – politického učení Karla Marxe, tak i američtí (ale i ostatní) vyznavači kapitalismu jsou samozřejmě fundamentalisty. Dnešní soudobý kapitalismus je totiž opravdu fundamentalismem obecného principu tržního způsobu života a zásad svobodného podnikání. Což je dokonce ještě znásobeno faktem, že dnešní vládnoucí kapitalismus převzal od oněch obecných principů doslova jen to nejhorší.

Navenek a nejpregnantněji vyjádřil tento stav a dnešní situaci vůbec sám americký prezident, když před krátkým časem prohlásil, že „každý, kdo se nepostaví za Ameriku, bude ztotožněn s jejími nepřáteli“. Ne, je to skutečně projev amerického kapitalistického fundamentalismu v jeho nejryzejší podobě. A je také – jako nemoc či infekce – patřičně „nakažlivý“. Vidíme to v poslední době tak říkajíc na každém kroku: kdo projeví byť jen náznak kritiky k USA, je ihned „podezřelý“ ze sympatií k Arabům a ten, kdo sympatizuje s Araby, je přece samozřejmě nepřítelem židů, resp. Izraele. A kruh se uzavírá.

Vidíme, že původní náboženský fundamentalismus je téměř nicotný proti dnes vládnoucímu fundamentalismu politickému, přesně řečeno kapitalistickému. A situace by určitě nebyla o nic lepší, kdyby po éře „studené války“ v roce 1989 zůstal ve světové aréně jako vítěz Sovětský svaz místo Spojených států. Jsou to totiž „jednovaječná dvojčata“ a svou osudovou spřízněnost a podobu stvrdila přece již dávno jako věrní spojenci za druhé světové války. Co z toho vyplývá? Jen jedno: ZNIČENÍ STARÉHO SVĚTA A JEHO „HODNOT“. My, nacionální socialisté si dovedeme velmi dobře představit lepší a spravedlivější svět. A poslední události z loňského roku nám jen dokazují, že jisté možnosti jsou v krajním případě jedině možné a efektivní.

Konec konců – i my přece můžeme mít právo být „fundamentalisty“.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: