Díky, generále !

Byl to tenkrát v Československu den zdánlivě jako každý jiný. V tehdejším našem státě, kde byl u moci bolševismus, kde probíhala zdárně „normalizace“ a lidé ve své většině byli apatičtí a ke všemu lhostejní. Ostatně bolševismus ovládal v těch časech prakticky půl světa. – Ale odpoledne 11.září 1973 se ozval z rádia a televize zlostný a nenávistný hlas politického komentátora, který sděloval, že v jedné daleké zemi na jihoamerickém subkontinentu se stalo cosi úžasného. Hlasatel to pojmenoval jako „puč proti demokracii“, který provedla „zločinecká junta“ v čele s generálem Pinochetem . V této daleké zemi – v Chile – už dlouho předtím zkoušel světový komunismus další výpad proti dávno vyhlédnuté kořisti. Chile bylo již delší dobu zpracováváno silně levicovým režimem – vzešel ze „svobodných“ parlamentních voleb, jak jinak! V čele státu byl exponent Moskvy a Havany prezident Salvador Allende. Jako vždy v podobných případech to měli komunisté připraveno a naplánováno dokonale. A bída, rozvrat a nespokojenost v zemi jim jak se patří hrály do karet – a najisto už počítali, že ve světě přibude další bolševické teritorium.

Nepočítali snad jen s jednou věcí: že se totiž vyskytne skupina odhodlaných lidí, vojáků a dalších vlastenců a nacionalistických sil, kterým zdaleka nebude lhostejný osud jejich země. A že v jejich čele stane muž patřící k těm, kdo dokáží doslova ovlivňovat a měnit dějiny. Muž, pro kterého vlast , národ a nové moderní politick é ideály a cesty nejsou jen frázemi a prázdnými pojmy. Muž, který riskoval své postavení a svůj život. Generál Augusto Pinochet.–To, co on a jeho věrní uskutečnili, se ovšem nedá provést na základě nějakého tzv. demokratického parlamentního systému, kde se všechno složitě a dlouze projednává, kde „většina má vždy pravdu“, kde se neschopní mluvkové a straničtí lídři ohánějí „lidskými právy“ a podobnou zneužitelnou veteší – a hlavně se jen mluví, mluví a mluví….

Generál Pinochet a jeho lidé zbytečně nemluvili. Místo toho rychle a účinně jednali. Armáda obklíčila centrum moci – presidentský palác – a soudruh Allende dostal ultimátum. Osobně si myslím, že generál Pinochet byl velmi ,velmi rytířský, velkorysý a čestný: v ultimátu bylo řečeno, že Allende, pokud se vzdá, může volně odcestovat s celou svou rodinou do kterékoli země, která bude ochotna ho přijmout. Dopadlo to jinak. Allende se asi bál, že jeho přátelé v zahraničí by ho zřejmě „odepsali“- a tak raději spáchal sebevraždu. Podle jiné verze ho prý zastřelili jeho vlastní lidé. -Celá akce trvala vlastně je několik hodin. Generál Pinochet nejen vedl celou operaci, on byl stále u svých vojáků a vlastně neustále v první linii. – Nejdůležitější kroky nového vítězného režimu byly rázné a bezodkladné: všichni komunisté a většina levičáků a anarchistů byla pozatýkána a soustředěna v internačních táborech. Byla zakázána veškerá politická činnost, zrušeny všechny politické strany, rozpuštěn zbytečný a neschopný parlament a podobné instituce. Stát a jeho národní hospodářství měli do budoucna vést pouze schopní odborníci, kteří rozumí své věci a milují svoji zem.

Výsledky těchto opatření nedaly na sebe dlouho čekat. Za několik málo let se Chile stalo ze zaostalého a zbídačelého státu jako zázrakem nejlépe prosperující a nejbohatší zemí v celé jižní Americe. To byl ovšem současně i nebezpečný signál pro západní „svobodný“ svět. Zpočátku – když se jednalo o bolševické nebezpečí – tiše podporovala generála většina západních zemí, včetně USA. Ovšem potom, když se ukázalo, že lze vládnou a hospodařit i jinak, jinou cestou a metodou než v „západních demokraciích“ – a že ta cesta je lepší, efektivnější, produktivnější a akceschopnější–to byl konec sympatií. Ostatně tahle situace nastala už dříve–v Evropě v několika státech před druhou světovou válkou, s podobnými výsledky a s podobnou reakcí „svobodného světa“, všichni to víme, není třeba to ani zdůrazňovat.

Režim generála Pinocheta trval víc jak patnáct let – a nejen komunisté, ale i „demokraté“ byli proti němu ve vzácné shodě – a ve shodné nenávisti. Začalo se najednou hovořit o „lidských právech“, o „potlačování opozice“apod. A následovaly ekonomické sankce a ekonomická a obchodní blokáda. Osamělá zem v takovém případě mnoho šancí nemá. Bylo jí doslova vnuceno tzv. referendum o setrvání generála v čele státu. V tomto „referendu“ generál „prohrál“ o jedno jediné procento. Samozřejmě, vždyť většina má přece vždycky pravdu – proto to ve světě tak vypadá.

Víte, napadá mne jedna historická paralela. Když totiž ti „humanisté“ vytýkají generálovi, že tehdy prý přišlo o život několik set (údajně nevinných) lidí, vzpomněl jsem si na nedávné dějiny naší vlastní země. Na únor roku 1948. Kdyby se u nás tehdy našel takový člověk, třeba i generál, kdyby potlačil a rozdrtil tu nastupující rudou lůzu – a kdyby při tom přišlo o život několik set lidí – jak by se na to dnes asi dívaly? Toto „dnes“ by totiž znamenalo, že by u nás neexistovalo půl století bolševismu, že by nebyly tisíce a tisíce lidských obětí, zmařených nadějí, že by země nezažila hospodářský a morální úpadek, devastaci hodnot, přírody a lidského ducha. Neexistoval by nejen Vítězný únor, „socialismus s lidskou tváří“, neexistovala by ani žádná normalizace a sametový podvod 1989.

Ale vraťme se k osudu generála. Nenávist jeho nepřátel zdaleka neskončila oním „referendem“. Vadilo jim i generálovo setrvání v nejvyšší vojenské funkci země. Před nedávným časem – jak všichni víme – byl zatčen a uvězněn v Anglii, v „kolébce demokracie“, aby mohl být vydán soudu pro údajné zločiny. -Na Západě často používají termín „zločinec“ pro nacionalisty, vlastence, statečné a hrdé muže. Začalo to přece už tzv. Norimberským tribunálem po druhé světové válce a skončilo (zatím !) u srbských vlastenců, kteří bránili svoji zem proti agresi NATO a USA – světovému „soudci“ a četníku. Při tom na Západě se klidně pohybují a besedují s politiky ku př. čínští předáci, kteří utopili v krvi stávkující a demonstrující studenty a kteří cílevědomě vyvraždili polovinu tibetského obyvatelstva. Po světě si rovněž naprosto klidně jezdí „revolucionář“ a masový vrah z Kuby Fidel Castro. A takových příkladů je mnoho. Ti nejsou zatčeni a obviněni. I na tomhle vidíme vzájemnou spřízněnost a vazbu obou světových systému – komunismu a kapitalismu. Ti se dovedou – když je třeba – vždy spojit a projevit společnou „ morálku“. Tak jak už za dob 2. světové války – a jak je vidět, ona vzájemná souhra pod společnou taktovkou sionismu pokračuje dodnes.

My, nacionalisté a odpůrci bolševismu i kapitalismu, my, kdož jsme sdruženi v Národní alianci, máme své vzory a příklady v evropských a světových dějinách. Známe je a budeme se jim vždy obdivovat. Generál Pinochet patří k nim a je vlastně poslední a dosud žijící. Jsme mu povinni svojí úctu a vděčíme mu za to, že celému světu dokázal, že ta CESTA a IDEÁL tu stále je. Že jednou přijde její chvíle pro celý civilizovaný svět jako jediná šance a jediná záchrana.

Díky generále – díky za tu víru a za tu jistotu. Díky – a přísaháme, že Váš odkaz a cestu nikdy nezradíme!

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: