Mein weg nach mysteriöse

Budu vám vyprávět příběh, který má svůj začátek v roce 1939 na moři u Orknejských ostrovů. Pokračoval pak způsobem, který je velmi pravděpodobně zahalen tajemstvím a (pro mne) nakonec skončil fantastickým setkáním a životním zážitkem.

V roce 1943 vyšla v Praze v nakladatelství Orbis knížka s názvem MEIN WEG NACH SCAPA FLOW – do češtiny to bylo přeloženo nikoli jako „Moje cesta do Scapa Flow“, ale „Günther Prien“, což bylo i jméno autora. Mnoho čtenářů asi ví, kdo to byl. Ano, jedná se o jednoho z nejúspěšnějších a nejstatečnějších kapitánů německých ponorek za druhé světové války.

Se svojí legendární ponorkou U 47 dokázal 14. října 1939 proniknout do jednoho z nejlépe střežených míst britského námořnictva – zátoky Scapa Flow na Orknejských ostrovech, kde již odedávna bylo centrální stanoviště anglických hladinových lodí. Zátoka má sedm vjezdů, všechny byly zabezpečeny jak hlídkami, ochrannými echosystémy, mechanickými zábranami proti ponorkám, pásmy min a další ochranou. Plán útoku tehdy vypracoval velitel ponorkového loďstva německé Kriegsmarine admirál Dönitz a kapitána Priena si vybral i přes to, že to byl jeden z nejmladších kapitánů. Když jsem pak mnohem později pročítal články o těchto událostech v nepřeberném množství válečné literatury, dočetl jsem se, že na Orknejích prý působil již mnoho let před válkou německý agent. Ten měl údajně mnoho z důležitých údajů o ochraně zátoky zjistit a nahlásit Abwehru. Nevím, zda je to pravda, a není to ani podstatné. To, co dokázal kapitán Prien a jeho posádka, bylo obdivuhodné. Svými torpedy potopil jednu z největších anglických bitevních lodí „Royal Oak“ (Královský dub) a poškodil i další bitevní loď „Repulse“. Potopená loď prakticky vybuchla po přesném zásahu torpéda do lodního skladiště munice a s lodí šlo ke dnu přes 800 námořníků. Snad ještě těžší bylo pak dostat se zpět ze zátoky, která se po útoku proměnila doslova ve vřící kotel hlubinných bomb a střelby britských torpédoborců. Celá akce byla jedním z největších ponížení pro britskou admiralitu – pro „uklidnění“ veřejnosti dokonce ohlásila zničení německé ponorky. Ta ovšem doplula v naprostém pořádku do svého mateřského přístavu Kielu. Všichni členové posádky byli vyznamenáni Železnými kříži 2. stupně, kapitán Prien obdržel přímo od Vůdce Rytířský kříž.

V knížce, o které jsem se zmínil (byla napsána v roce 1940), je mnoho dalších údajů a nejen o válečných akcích. Je to vlastně vylíčení osudů „obyčejného“ mladého muže, který si probojoval cestu do vysokého postavení ve válečném námořnictvu – a nejen to: vlastním prožitým životem a úsilím si dokázal potvrdit správnost a jedinečnost nacionálního socialismu. Knížku jsem přečetl jako malý chlapec doslova „jedním dechem“. Z pozdější literatury bylo známo, že ponorka kapitána Priena potopila celkem 31 lodí a že (údajně) sama byla zničena v březnu roku 1941 při střetu s britským torpédoborcem „Wolverine“ hlubinnými bombami. Kapitán britské lodě ohlásil tuto událost, i když neměl žádné přímé důkazy pro svůj úspěch. Nicméně po dvou měsících vydalo i německé námořnictvo hlášení, že ponorka U 47 byla zřejmě ztracena.

To zdaleka není konec historie. Několik let po válce jsem si přečetl z mnoho různých pramenů domněnky, že loď kapitána Priena nebyla potopena, že on sám byl vybrán a vyčleněn (jako někteří další) pro speciální úkoly – jeho „smrt“ měla být jen součástí utajení těchto aktivit. Mělo se jednat (mimo jiné) o zřízení tajných základen na severu amerického kontinentu (koncem 50. let byly skutečně objeveny dosud fungující automatické hlásiče meteorologických údajů pro potřeby ponorkových flotil – na pobřeží Labradoru!), mělo se jednat i o plavby a akce až u břehů Antarktidy (!) a v neposlední řadě se jednalo také o přípravu a realizaci cest do některých států jižní Ameriky. Tehdy patrně ještě nešlo o plány na nějaké únikové cesty, ale o kontakty na politické, hospodářské a možná i vojenské úrovni. Konkrétně se jednalo o režim v tehdejší Argentině, kde byl u moci prezident Juan Perón. Ten se nikdy netajil se svými sympatiemi k Velkoněmecké říši a k nacionálnímu socialismu. Teprve koncem války se tyto kontakty změnily v reálnou možnost (jednu z mnoha), jak zachránit z Říše mnoho nejlepších lidí, kterým hrozila smrt z rukou „spojenců“. Lidí a také velkého množství materiálu, dokumentů a mnoha dalších věcí. Existují hodnověrné zprávy, že ještě několik měsíců po skončení druhé světové války bylo zaznamenáno přistání několika německých ponorek na jihu Argentiny v oblasti Patagonie. Po vylodění byly všechny lodě zničeny a veškeré stopy dobře zahlazeny.

Dostávám se teď k popisu události, která pro mne znamenala velmi mnoho a na kterou nikdy nezapomenu. V letech po válce jsem měl ještě dost kamarádů a přátel, kteří vyznávali stejné ideály jako já a leccos jsme spolu podnikali. Byli stejně staří jako já a byli mezi námi i starší. Právě ti mi v roce 1962 zprostředkovali setkání s jedním mužem, který přijel z jižní Ameriky. Přijel naprosto legálně, měl řádný pas – byl tu prostě jako turista. Hovořil německy a španělsky – ale ovládal trochu i češtinu (velmi brzy jsem se dozvěděl, že se narodil v Sudetech). Byl o 15 let starší než já, bylo mu tedy 45 let. Dozvěděl jsem se samozřejmě i jeho jméno – ve svém vyprávění budu uvádět jen HANS. Již dopředu jsem věděl, že se jedná o námořníka, který sloužil na německé ponorce. Každý si jistě dovede představit, s jakým zájmem jsem sledoval jeho vyprávění. Můj zájem se ale změnil v úžas, když mi potvrdil, že je členem posádky ponorky U 47! Samozřejmě jsem si nejdříve myslel, že si nějak nerozumíme a opakoval jsem německy i česky číslo 47: trval na tom. Udělal jsem jedinou možnou věc: vzal jsem onu knížku z roku 1943 a ukázal mu ji. Vyšlo najevo, že ji nikdy před tím neměl v ruce – tedy samozřejmě ani německý originál. Snad nikdy v životě jsem neviděl TAK dojatého a viditelně rozrušeného člověka. V knize je hodně různých fotografií – kromě autora, kapitána Priena je tam i mnoho snímků slavné ponorky U 47, je tam admirál Dönitz, Vůdce, záběry z některých válečných akcí a spousta jiných záběrů. Je tam ale i velká skupinová fotografie (velmi kvalitní), na které je celá posádka. Hans mi beze slova ukázal na výraznou mladou tvář v horní části snímku: byl to on, o tom nemohlo být nejmenší pochyby.

Jeho „živá“ existence svědčila jen o jediném: ponorka U 47 nebyla nikdy potopena. On sám mi vyprávěl, že v roce 1941 byla posádka převelena na nový typ ponorky (IX D 2) a do konce války už nikdy nevstoupila do žádného německého přístavu. Až po válce se dozvěděl, že Kriegsmarine tehdy ohlásilo ztrátu U 47 a jak se s tím nemohl snadno vyrovnat – uvědomil si, že tu zprávu dostali i jeho rodiče (v závěru války zahynuli při bombardování Hamburku). Hans vyprávěl mnoho velmi zajímavých – až fantastických – věcí a událostí a jistě jen malou část z toho, co mi MOHL říci. I tak jsem mu musel tehdy slíbit, že příštích 30 let se nikomu nezmíním o našem setkání: 30 let již dávno uplynulo…

Svoji milovanou knížku „Mein Weg nach Scapa Flow“ už nemám. Daroval jsem ji tomu, komu jistě patřila víc než mně. Dalo mi to sice dost úsilí, abych o tom Hanse přesvědčil, ale jsem rád, že se mi to podařilo. On mi při loučení dal také něco na památku: stříbrnou minci s letopočtem 1939, nápisem „Deutsches Reich“ a říšskou orlicí se svastikou. Tuhle minci (a Železný kříž) měl sebou na všech plavbách s ponorkou U 47 po akci ve Scapa Flow a nosil ji sebou, i když už sloužil na jiné lodi – a i pak po válce. Od té doby ji nosím já jako relikvii vždy, když „o něco jde“ – zatím jsem o ni nepřišel.

Teď jen trochu odbočím a vrátím se do přítomnosti. V posledních několika letech vyšlo mnoho knih z dějin 2. světové války. Vyšla prý i kniha o kapitánu Prienovi, ale neviděl jsem ji (není to ovšem ta „jeho“!). Existuje ale publikace „Velitelé vlčích smeček“ vydaná v roce 1995 v edici Mustang, autorem je Franz Kurowski. Jsou tam kapitoly o slavných německých ponorkách a jejich kapitánech – nechybí samozřejmě ani Günther Prien. Kniha obsahuje množství fotografií a k mému překvapení i některé převzaté z knihy „Mein Weg nach Scapa Flow“ – včetně oné skupinové fotografie celé posádky U 47, Vůdce při předávání Rytířského kříže a mnoha jiných.

Tahle kniha se jistě nemůže rovnat s tou, která byla vydána v roce 1943 – i když je poměrně seriózně napsaná a neobsahuje onu známou patologickou nenávist ke všemu německému či k našim ideálům. Z podobné literatury, ale i ze známých dostupných faktů jasně vyplývá, že německá Kriegsmarine byla doslova „nejrytířštější“ ze všech zbraní Říše – je to všeobecně známo a má to i svoji dlouhou tradici. Dalo by se o tom psát velmi obsažně, podrobně a s o kazem na bohatou literaturu. Snad tedy aspoň to, že německé ponorky nikdy neútočily na civilní cíle. Pokud došlo k setkání s obchodní lodí, o které německý velitel nevěděl jaký náklad převáží, byla tato neozbrojená loď prohlédnuta (zcela podle mezinárodního válečného práva). Vezla-li válečný náklad, byla posádka lodi vyzvána, aby se nalodila do záchranných člunů. Výstřelem z palubního děla pod čárou ponoru byla pak loď potopena (torpédy se zásadně šetřilo). Tím to ovšem zdaleka neskončilo: při následném setkání s nějakou neutrální lodí oznámil kapitán ponorky, že na moři jsou trosečníci – a udal jejich přesnou polohu. Tento postup se striktně dodržoval až do vyhlášení tzv. totální války, kdy ničení civilních cílů ze strany „spojenců“ už bylo natolik hromadné a brutální, že i německé velení přikročilo k některým změnám chování a postupu vůči obchodním lodím převážejícím válečný materiál.

Všechna tato fakta jsou málo známá, v literatuře o nich mnoho není – zřejmě i proto, že „druhá strana“ postupovala poněkud jinak. Ukázalo se to zejména po válce: mezi obžalovanými ve známém „Norimberském procesu“ byl i velkoadmirál Dönitz. Samozvaní „soudci“ chtěli i pro něho trest smrti (!) a verdikt byl nakonec změněn hlavně proto, že Dönitzův obhájce si opatřil písemné výpovědi několika amerických admirálů (operovali za války v Tichomoří proti Japonsku) – vyplývala z nich šokující fakta. Třeba o tom, že americké ponorky, hladinové lodě i letadla posílaly ke dnu KAŽDOU japonskou loď a nejen, že se nestaraly o osud trosečníků – velmi často po nich stříleli z palubních zbraní. Ano, čtete dobře: stříleli na bezbranné lidi v záchranných člunech a i na ty, kdo se do člunů ani nedostali… Tyto praktiky ostatně provozovali i britští námořní velitelé v Evropě.

Své vyprávění bych chtěl skončit vzpomínkou na tu část knihy o Scapa Flow, kde kapitán líčí své pocity při setkání s Vůdcem. Sice už nemám onu knihu, ale některé pasáže z ní si vybavuji doslova i po tolika letech.

„Viděl jsem ho již několikrát. Ale nikdy jsem neprožíval toto setkání tak intenzivně a nikdy jsem nechápal velikost tohoto okamžiku jako dnes a jako teď. Pýcha a štěstí – ano, proč si to nepřiznat?!“

Těmito slovy komentuje Günther Prien onu chvíli, kdy stál tváří v tvář Vůdci a přejímal od něho Rytířský kříž. Já sám jsem neměl to štěstí vidět zblízka největší osobnost árijských dějin. Vůdce jsem sice viděl v roce 1939, ale bylo to na velkou dálku – v okně pražského Hradu – a mně bylo pouhých šest let. Měl jsem ale štěstí poznat dost lidí, kteří za Vůdce, Říši a nacionální socialismus bojovali. Mám i štěstí, že jsem poznal vás všechny, kdo čtete teď mé řádky. Protože vy všichni jste pokračovateli, dědici a nositeli odkazu našeho Vůdce a jeho idejí. Říkám tedy podobně jako tehdy kapitán Prien: „Pýcha a štěstí – proč si to nepřiznat!“

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: