Sebeobětování

Pamatuji se na tu událost velmi dobře. V lednu 1969 se upálil v Praze na Václavském náměstí student Jan Palach. A za několik dní Jan Zajíc. Byl jsem i na Palachově pohřbu. V té době to dost otřáslo veřejným míněním mnoha lidí – takové jednání není v evropském životě a tradici příliš obvyklé. Ale již tehdy jsem si kladl otázku, zda a jakou má Palachův čin skutečnou cenu a hodnotu. Jistě: on chtěl vyburcovat národ proti sovětské okupaci a také proti kapitulantské politice tehdejších vedoucích vládních činitelů. Jen pro upřesnění: Jan Palach nebyl žádný antikomunista, spíše naopak. Jen věřil, že sovětská okupace není tím správným řešením. Byl -jak se tehdy říkalo – tak zvaný reformní komunista, věřil v ideály „Pražského jara“ 1968 a byl přesvědčen, že komunismus lze nějak „vylepšit“, zdůrazňuji to proto, že kdyby byl jiný a šlo by mu o skutečné vykořenění zla a smysluplný boj (a třeba i o smysluplné obětování) – tedy by „vzal sebou“ při svém činu některého z nepřátel. Není důležité, zda sovětské vojáky nebo domácí kolaboranty, a není rovněž podstatné, jak by to prakticky provedl – možností je opravdu velmi mnoho. Tak, jak to skutečně udělal, nebylo příliš účelné. Bylo to zmaření svého vlastního života za cenu několikadenního bolestného umírání. Předpokládaný ohlas veřejného mínění měl ostatně dost krátké trvání. Brzy po této události jsem strávil dva roky v bolševickém kriminálu a když jsem se vrátil, viděl jsem kolem sebe naprosto jinou realitu a bohužel – i úplně změněné lidi. Byli dokonale zpacifikovaní a náležitě kolaborantským režimem „znormalizovaní“. Aby nedošlo k mýlce: vůbec nechci nijak zlehčovat Palachovu obět. Jen si prostě myslím, že mohla – a měla – být účinnější, mít smysl a přinést nějaký výsledek.

Čtenář určitě tuší, kam tím mířím. Ano, mám samozřejmě na mysli dnešní současné neohrožené a statečné bojovníky v Palestině, kteří také obětují své životy. Ale obětují je „jak se patří“: tak, aby při tom zahynulo co nejvíce okupantů. Konec konců nemají ani příliš na vybranou. Protože zatím co stát Izrael dostává (a používá) nejmodernější americké zbraně, palestinští obyvatelé okupovaných území mají k dispozici jen základní a často zastaralou výzbroj. A pokud snad chtějí získat nějakou lepší, jsou ihned Izraelem, Spojenými státy a bohužel i evropskými „demokraciemi“ obviněni z „pašování“ či „terorismu“. Zbývá jim tedy jediné a to také dělají: obětují své vlastní životy s vědomím, že spolu s nimi zemře co největší počet nepřátelských okupantů. Že při tom často umírají (na obou stranách) civilisté, ženy a děti? Ano, ale tuto „normu“ zrůdného principu kolektivní viny přece uvedli do praxe již dávno před tím angloameričtí piloti při kobercových náletech na německá města ve druhé světové válce. Při zničení a sežehnutí dvou japonských měst se všemi obyvateli americkými atomovými bombami. Při vyhnání statisíců rodin z jejich domovů ve Slezsku, Pomořansku, Prusku, Sudetech, Čech a Moravy – dozví se někdy přesně někdo, kolik bylo při tom vyvražděných žen, dětí a bezbranných starých lidí?

Mladí a odvážní Palestinci bojují tak, jak by měl vlastně jednat každý slušný člověk. Proti „ose zla“ Washington – Tel Aviv. Není ani tak při tom podstatné, že své jednání navenek vysvětlují slovy a pojmy, které jsou Evropanům cizí. Jsou to slova věřících vychovaných v islámu. To je jen nepodstatný vnější „obal“ – tak jako u jiných kultur je to třeba křesťanství nebo hinduismus. Každý kulturní a civilizační okruh má své normy chování, vyjadřování a svůj žebříček hodnot. Pro mnohé národy v Asii není vlastní individuální život na prvním místě. To ostatně dokázali za druhé světové války japonští piloti kamikadze.

My, bílí Evropané a nacionální socialisté máme svoji kulturu a své hodnoty. Láska k naší společné vlasti, ideálům, kultuře a tradicím je jistě na prvním místě. Musíme být ochotni obětovat pro jejich zachování VŠECHNO. A VŠEMI ZPŮSOBY. A aby nedošlo k omylu – i v Evropě není sebeobětování něčím neobvyklým. Zeptejte se třeba kterékoliv matky, CO VŠECHNO by byla ochotna podstoupit pro své dítě. Já si myslím, že bychom měli pamatovat právě a hlavně na své děti. A odevzdat jim náš svět takový, aby nebylo potupou v něm žít.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: