Fenomén zvaný politická strana

Leden 22, 2008

Zamysleme se nad tím, PROČ VLASTNĚ má veškeré dění rozhodování, vliv a moc ve státě mít s takovou samozřejmostí instituce zvaná politická strana. Vyznavači posvátné modly demokracie by se určitě zatvářili přezíravě a s despektem by řekli, že existence politických stran je přece zárukou a projevem „vlády lidu“ (z řečtiny „demos“ a „kratos“ – lid a vláda). Ponechme stranou, že v letech po druhé světové válce byla v zemích východní a střední Evropy (i u nás) u moci vládní forma zvaná lidová demokracie – tedy „lidová lidovláda“. Opravdu vládne lid prostřednictvím oněch podivných rozvětvených útvarů dotovaných státem, útvarů se složitými strukturami, sbory poradců, tajemným financováním a ještě tajemnějšími minulými životy svých šéfů? Představují skutečně myšlenkové proudy a názorové rozdíly občanů? Povrchní pozorovatel zajisté řekne ANO. Hloubavější povaze ovšem stěží uniknou jevy, jako je „vágní politický program“, vzájemné dohadování, různé „koalice“, zákulisní jednání, trapné a nedůstojné hádky přímo v parlamentu, přestupy „zástupců lidu“ z jednoho mužstva do druhého (docela jako ve fotbalu), náhodné výsledky hlasování, kdy stačí chvilková nepřítomnost nějakého poslance k tomu, aby ten či onen zákon byl či nebyl přijat. Možná, že někde snad platí ono známé spektrum od „levice“ přes „střed“ po „pravici“. Spíše si ale myslím, že dnes a tady je to naprostá a pouhá formalita a matení pojmů. Jev zvaný opoziční smlouva by mohl sloužit jako školní příklad toho, OČ SE OPRAVDU JEDNÁ těm, ctihodným „zástupcům lidu“ (a nejen u nás). A přidáme-li k tomu i nový zákon o – v podstatě – většinovém zastoupení, je celá záležitost jasná jako na dlani: ZA KAŽDOU CENU SI UDRŽET MOC. Mimochodem – asi málokoho napadne, JAK VELKÁ je podobnost mezi dnešní vládnoucí silou a mezi komunistickými předáky v roce 1948: ti i oni si velmi dobře věděli rady, jak to zařídit, aby mohli vládnout sami – i bez „vůle lidu“. V roce 1948 vytvořila tehdejší KSČ tzv. národní frontu, ve které byly další dvě „povolené“ strany, kolaborující s komunisty. Dnes je tohle zařízeno elegantněji právě opoziční smlouvou a chystaným novým volebním zákonem. Zásady, program, cíle, prospěch národa? Tomu už dnes uvěří jen prosťáček nebo nenapravitelný idealista. Ostatně by mne zajímalo, kolik procent občanů si dnes vybaví nějaké to jméno z volební kandidátky, které dal svůj hlas. Nebo třeba nějakou pasáž z volebního programu politické strany, kterou volil. A pokud by si onu pasáž vybavil, jak dalece se asi shoduje se skutečností? Volební program jakékoli politické strany je z velké části nezávazný obecný blábol – od „levice“ přes „střed“ až po „pravici“ a jména kandidátů či pak už poslanců jsou prázdnými slovy bezvýznamných figurek. Skutečnou moc přece má v každé politické straně stranický aparát – a na ten nemá normální občan pražádný vliv. Jestliže platí, že politická strana je jakýsi „stát ve státě“, pak onen stranický aparát je jakousi „stranou ve straně“.

Je to všechno pečlivě nastudované cirkusové představení – dokonce i včetně nezbytného klauna (těch je u nás víc než dost). Možná ale, že tímhle srovnáním dost křivdím opravdovému cirkusu – tam se totiž musí „tvrdě makat“, nikomu se nic neodpouští a každá chyba se krvavě platí přímo „na place“. Vhodnější by bylo přirovnání k nějaké lacině pouťové šmíře s jedinou ošumělou maringotkou, párem opelichaných opic, jedním cvičeným medvědem, klaunem, co stále a stále opakuje tentýž vtip a dryáčnickým vyvolávačem, který vykřikuje „jen vstupte a uvidíte, co jste ještě neviděli – obrovského hada, co měří od ocasu k hlavě 12 metrů a od hlavy k ocasu 14 metrů – vstupte a nebudete litovat – právě začínáme!“

Tohle známe třeba ze starých filmů a smějeme se tomu. Když ovšem tahle šmíra řídí stát a rozhoduje o jeho osudu – to už k popukání rozhodně není. Lidé prostě berou jako nějaký samozřejmý a nezměnitelný fakt, že zemi mohou vést šarlatáni, podvodníci a mafiáni. Za „totáče“ se vždy zásadně odlišovalo: MY a ONI. Dnes to platí dvojnásob. Když se nějaký institut pro výzkum veřejného mínění dotáže, zda jsou lidé spokojeni se současnou vládou, odpoví obvykle 80% dotázaných, že NE. A když jsou lidé dotázáni, PROČ volili tu či onu stranu, odpoví nejčastěji, že prostě vybírali nejmenší zlo(!).

Řeknu vám, že kdybych přemýšlel jak chtěl, tak bych asi těžko našel horší způsob, jak řídit společnost, než tak zvanou zastupitelskou demokracii, parlamentním systémem a existencí politických stran. Snad jedině bolševismus, ale jisté to není. Vzpomínám si, že když jsem byl velmi mladý, tak mnoho lidí říkalo: „On ten komunismus je V PODSTATĚ dobrá věc, ale lidi jsou dobytek“. Až mnohem později přišli na to, že chyba je již V SYSTÉMU.

Zůstává otázkou, kdy lidé přijdou na totéž i dnes a budou hledat jiné, lepší řešení.


Fundamentalismus

Leden 22, 2008

Tohle slovo, tento výraz je v poslední době vyslovován a uváděn ve všech médiích tak často, jako máloco a málokdy před tím. Před čím? Samozřejmě: před událostmi, které nastaly po útoku na New York a Washington v září 2001. Jaksi automaticky se tímto označením – fundamentalismus – myslí a známkují tzv. fanatická, resp. hluboce přesvědčená a do důsledků jednající společenství a režimy vyznavačů islámu. Někdy se tímto slovem interpretuje celé islámské náboženství jako takové (!). Je to špatné nedorozumění a ještě horší zjednodušení. V původním, terminologickém smyslu znamená fundamentalismus doslovné akceptování některého posvátného náboženského spisu či učení, kde jeho věcné výpovědi se považují za normy jednání každého svého příslušníka, člena obce nebo celého státu. Něco takového se ovšem netýká pouze islámu. Vztahuje se to doslova ku příkladu na ortodoxní židy s jejich šábesem, zdí nářků, „košer“ potravou, některými absurdními zákazy, zlými a nenávistnými pasážemi Talmudu, lživými „doplňky“ historie před víc jak půl stoletím a pod. Ostatně i v křesťanství bychom našli prvky fundamentalismu. Fundamentalistický je názor, že Bůh skutečně stvořil Svět za šest dní, jak se líčí v 1. knize Mojžíšově (Genesis). Tak zvaní kreacionisté se právě s touto doslovnou naukou snaží proniknout do státní školní výuky ve Spojených státech.

To všechno jen na vysvětlenou základního pojmu – fundamentalismus. Ten ale nemá naprosto žádný vztah k tomu, co se stalo ve Spojených státech onoho 11. září 2001 a ani potom. Protože ti, kdo tehdy úspěšný útok naplánovali a provedli, byli (při nejmenším) jen jakýmisi zrcadlovými „dvojníky“ dnes tolik uctívaného a vzývaného amerického světa, jeho „hodnot“ a „přínosu světu“. Oni údajní islámští fundamentalisté byli stvořeni a doslova vyprodukováni skutečnou a reálnou americkou zahraniční politikou, její agresivní diplomacií, jejího arzenálu atomových zbraní, její filozofií „samozřejmé“ nadvlády nad světem, jejího chladného pohrdání lidskými životy všech, kdo nejsou Američané, jejími barbarskými vojenskými intervencemi, její hospodářské snahy připomínající hejno kobylek, které bez milosti spořádá výsledky hospodářství všech ostatních. Americká vládnoucí elita si doslova přivlastňuje vzduch, který dýcháme, zemi, na které žijeme, vodu, kterou pijeme, a myšlenky, kterými vnímáme svět kolem nás.

A na námitku, že za onen útok zaplatili svými životy zdánlivě nevinní lidé, lze jen říci, že všichni jsou přece zodpovědní za svou vládu (protože ji umožnili) – a konec konců Američané byli prvními, kdo zásadu „kolektivní odpovědnosti“ (za co?) uvedli v život koncem druhé světové války v Drážďanech, Hirošimě, zajateckých táborech, schválením „odsunu“ a dalšími ukázkami amerického způsobu myšlení.

Což mne opět vrací zpět k pojmu fundamentalismus. Tak jako sovětští (ale i naši a ostatní) komunisté byli v podstatě skutečnými fundamentalisty původního ekonomicko – politického učení Karla Marxe, tak i američtí (ale i ostatní) vyznavači kapitalismu jsou samozřejmě fundamentalisty. Dnešní soudobý kapitalismus je totiž opravdu fundamentalismem obecného principu tržního způsobu života a zásad svobodného podnikání. Což je dokonce ještě znásobeno faktem, že dnešní vládnoucí kapitalismus převzal od oněch obecných principů doslova jen to nejhorší.

Navenek a nejpregnantněji vyjádřil tento stav a dnešní situaci vůbec sám americký prezident, když před krátkým časem prohlásil, že „každý, kdo se nepostaví za Ameriku, bude ztotožněn s jejími nepřáteli“. Ne, je to skutečně projev amerického kapitalistického fundamentalismu v jeho nejryzejší podobě. A je také – jako nemoc či infekce – patřičně „nakažlivý“. Vidíme to v poslední době tak říkajíc na každém kroku: kdo projeví byť jen náznak kritiky k USA, je ihned „podezřelý“ ze sympatií k Arabům a ten, kdo sympatizuje s Araby, je přece samozřejmě nepřítelem židů, resp. Izraele. A kruh se uzavírá.

Vidíme, že původní náboženský fundamentalismus je téměř nicotný proti dnes vládnoucímu fundamentalismu politickému, přesně řečeno kapitalistickému. A situace by určitě nebyla o nic lepší, kdyby po éře „studené války“ v roce 1989 zůstal ve světové aréně jako vítěz Sovětský svaz místo Spojených států. Jsou to totiž „jednovaječná dvojčata“ a svou osudovou spřízněnost a podobu stvrdila přece již dávno jako věrní spojenci za druhé světové války. Co z toho vyplývá? Jen jedno: ZNIČENÍ STARÉHO SVĚTA A JEHO „HODNOT“. My, nacionální socialisté si dovedeme velmi dobře představit lepší a spravedlivější svět. A poslední události z loňského roku nám jen dokazují, že jisté možnosti jsou v krajním případě jedině možné a efektivní.

Konec konců – i my přece můžeme mít právo být „fundamentalisty“.


Heraldické zamyšlení (Heraldická zoologie)

Leden 22, 2008

Všimli jste si někdy, že ve znacích a erbech států (a také ovšem šlechtických rodů) je nejčastějším heraldickým znakem zvíře? A ze všech nejčastěji jistě orel či orlice – a lev. Ta ostatní zvířata jsou v naprosté menšině: medvěd (třeba Podkarpatská Ukrajina nebo Berlín), holub (Kypr), slon (Laos), tygr (Malajsie), kůň (Mongolsko), klokan (Austrálie) či kondor (Chile). Nezvířecí motivy jsou v menšině – náboženská svatyně (Kambodža), lyra (Irsko), strom (cedr – Libanon), nebo sedmiramenný svícen u obřezaného „vyvoleného“ národa. Příkladů je mnoho. Heraldika je sice exaktní, dogmatická a přísná disciplina, ale je často i zábavná a nutí k přemýšlení. Třeba o tom, zda a jak dotyčný znak a figura souvisí (či spíše nesouvisí) s charakterem a vlastnostmi obyvatel onoho státu a národa.

U nás v Čechách to byla u prvních přemyslovských knížat plamenná orlice, zvaná obyčejně svatováclavská. U posledních přemyslovců pak už náš známý lev, který byl českým panovníkům udělen do znaku německými císaři Svaté říše římské – spolu s královským titulem. Tenhle lev byl vždy zobrazován s korunou na hlavě. Jen pro zajímavost: koruna tohoto typu neznamená v heraldice monarchii, ale suverenitu. Vzpomínám si při této příležitosti na rok 1961, kdy tehdejší president Antonín Novotný po přijetí „socialistické ústavy“ nechal erb předělat. Místo koruny byla lvu nasazena nad hlavu rudá hvězda, na prsním štítku místo dvojitého slovenského kříže hořela jakási „partyzánská“ vatra a celý erb byl místo rytířského štítu přenesen na tzv. „husitskou“ pavézu. Prostě děsivý nesmysl – nejen ta rudá hvězda, ale i ta pavéza. Tu totiž používali nejen husité, ale všechna pěší vojska té doby – tedy také kupř. i křižáci. Dnes je náš lev (až na drobné detaily) zase ve znaku jako dříve. Tedy aspoň na obrázku jako symbol. Otázkou zůstává, zda symbol odpovídá realitě. Královské volné nespoutané zvíře, ale v souvislosti s dnešní skutečnosti sotva vyhovuje o mojí představě o tomto nádherném tvoru. A také jistě i tím, že lev má opět zpátky svoji korunu. Kdyby měl lidské pocity a mohl mluvit, asi by se náš lev velice podivil oné „omezené suverenitě“, kterou mu určili a vymezili (s tichým a radostným souhlasem našich „vládců“) majitelé onoho obrovského cirkusu. Cirkusu, který má svá největší šapitó v Bruselu, Washingtonu a Tel Avivu. Ať již to bylo snazší suverenitou v minulosti jakékoli, jistě platí, že za posledních 55 let se o ní mluvit nedá – leda s ironií a výsměchem. Do roku 1989 vazalem Východu, od roku 1989 vazalem Západu. Naše místo, které mám vždy v Evropě náleželo, bylo dávno ztraceno. Bylo opuštěný již v roce 1918 definitivně pak roku 1945. Často si myslím, že si toho ani Lva ani nezasloužíme. Nemohu si přitom nevzpomenout na slavný soudní případ z již zmíněného roku 1961. Tehdy nakreslil známý malíř a karikaturista J. Liďák (používal pseudonym Haďák) svoji vlastní představu českého státního znaku do časopisu „ Dikobraz“. Byla to pavéza („husitská“) a v ní na stoličce seděl dobrý voják Švejk. Měl v ruce půllitr napěněného piva a v zadní části těla mu z kalhot vyrůstal dvojitý ocas…. Malíř tehdy skončil špatně – dostal zákaz publikování a byl i odsouzen za „hanobení socialistického státu“. Nevím, jak by dopadl dnes – ale politické procesy se zvolna a jistě začínají „rozjíždět“ jako za „starého“ režimu, v tom se pochopitelně nic nezměnilo.

To, čím bych chtěl své zamyšlení ukončit, není jistě výrazem nějakého pohrdání naším národem. Je jen výrazem smutku, lítostí a hněvu nad naší dnešní situací. Nejsem malířem – mohl bych ale nový znak třeba jen navrhnout. Byl by to malý kňučící ratlík právě zbičovaný a zkopaný. Krom něho by ve znaku bylo vidět i dvě boty: na jedné známá šesticípá hvězda, na druhé pruhy a hvězdy. Ležící pes olizuje ty boty svého pána…. Víte, psi už jsou takoví: můžete je třeba domlátit a oni vám za chvíli budou lízat ruku, ve které je ještě bič. Tohle je u koček naprosto neznámou věcí: i u těch malých domácích, natož u těch velkých v přírodě. Nikdy se nesmíří s útlakem a násilím a brání se do posledního okamžiku – i když už nemají ani tu nejmenší šanci. Tak se chovají všechny kočkovité šelmy. A nemusím ovšem zdůrazňovat, jak se asi chová ten majestátní letící nádherný dravec, který je jistě stále n a š í m symbolem. OREL je pro nás zosobněním svobody, volnosti, nespoutanosti a síly. Je symbolem boje, vůle a vítězství. Je pro nás i tradicí, slavnou minulostí a nadějí pro budoucnost. Je odkazem všech, kdo v jeho jménu bojovali a umírali.


Hodnota člověka

Leden 22, 2008

Známý německý filozof a spisovatel Fichte řekl kdysi, že „o hodnotě člověka nerozhoduje co zná, ale co koná“. – Když se nad tímto výrokem zamyslíme opravdu dobře a do důsledků, poznáme, jak hluboká a při tom samozřejmá je to pravda. Můžeme porovnat ja-koukoli lidskou činnost, zaměstnání, konání – platí to obecně, vždy a všude.

Co bude nemocnému platný sebevzdělanější lékař, absolvent několika univerzit, když nebude vykonávat své povolání. Nebo (což je ještě horší) když bude své povolání konat povrchně, bez zaujetí, jen jako obtížnou povinnost. Oč užitečnější a záslužnější bude vedle něj práce třeba mladé, sotva vyškolené zdravotní sestry, která ale chápe své povolání jako poslání a chová se podle toho? – Takových příkladů a porovnání bychom samozřejmě mohli uvést nekonečnou řadu. Fichteho myšlenku a názor uvádím hlavně z toho důvodu, že velmi dobře vím, kolik lidí má „mindráky“ a po-city méněcennosti: že jim chybí kvalifikace, školy, vzdělání, zkušenosti – a spousta dalších věcí. Někteří mají možná tento pocit oprávněně. Ale naopak mnozí z nich by si měli uvědomit, že pokud své povolání dělají se zájmem a je to povolání, které lidem a celé společnosti prospívá, pak jsou daleko užitečnější a potřebnější než mnozí jiní s mnoha tituly, vysokým postavením, horentním platem a společenskou prestiží. Nabízí se dokonce i otázka, která povolání jsou pro společnost, pro národ a pro stát užitečná a potřebná. Myslím že všechna, která lidem slouží, která lidi obohacují, pomáhají jim, nějakým způsobem je třeba chrání, učí je znalostem, pomáhají svět kolem nás udělat lepším – prostě a krátce: vytvářejí nějaké HODNOTY.

„Povolání“ jako je dealer drog, pasák, zloděj, podvodník, překupník, ale třeba i burzovní makléř či provozovatel herních automatů – ti do tohoto seznamu rozhodně nepatří. Nepatří tam ale ani poslanci, senátoři, straničtí bossové a funkcionáři a celá ta smečka politiků, co „řeší“ problémy, které by nikdy nevznikly nebýt existence těchto zbytečných lidí. Politikové v TOMTO systému NIKDY NEDĚLAJÍ užitečnou práci, tedy práci pro občany. Všechno co dělají, slouží jen a jen ku prospěchu jejich partají a svých vlastních výhod, hmotných i mocenských. Je to tak zřejmé a očividné, že je jistě zbytečné to nějak zvlášť dokazovat.

Jestliže gauner a darebák bude mít to nejvyšší právnické či ekonomické vzdělání, zůstane stále jen gaunerem a darebákem – a často tím větším, čím vyšší bude mít onu „kvalifikaci“. A jestliže naopak prostý člověk – třeba jen se základním vzděláním – se bude poctivě živit a bude přitom dbát prospěchu své vlasti, bude v mých očích rozhodně potřebnějším a užitečnějším.

Když to tedy hodně zjednodušíme, můžeme pak uvažovat o těchto dvou skupinách, které jsou určitě v protikladu. To je sice konstatování skutečnosti, ale není to žádné ŘEŠENÍ situace. K něčemu takovému by bylo třeba zřejmě nějaké třetí skupiny. Skupiny těch, kdož by vykonávali tu nejzáslužnější a nejpotřebnější práci vůbec. Jakou? Prostě a jednoduše by se snažili eliminovat, odhalovat a hlavně potlačovat a třeba i ničit tu první, nepotřebnou a škodlivou kategorii. Někdo by mohl namítnout, že tuto činnost má přece vykonávat tzv. spravedlnost, tedy justice a policie. To je pravda – ale ne v tomto společenském řádu. Tady je příčina hlubší, zasahuje samu podstatu zla – a tak ona „spravedlnost“ postihuje (v nejlepším případě!) jen tu „běžnou“ obecnou zločinnost. Ty, co provozují a páchají zlo ve velkém jako tuneláři a korupčníci vládních zakázek potrestá ona „normální spravedlnost“ jen ve zcela vyjímečných případech. Ty, co pod pláštíkem „lidských práv“ a „občanské společnosti“ ochraňují zločince všeho druhu (domácí nebo ty importované ze zahraničí) nepotrestá ovšem nikdo. A už vůbec ne vyložené vlastizrádce, kteří postupně zbavují naši vlast suverenity a svébytnosti. Prostě všechny, co mají zločinnost zakódovánu dávno a pevně ve svých politických a společenských genech.

Je tedy zřejmé, že ona existence té třetí skupiny je víc než nutná. A jaká je „kvalifikace“ pro tuto záslužnou práci? Je jedna z nejtěžších – a přece tak samozřejmá. Je třeba hluboce milovat svoji vlast, její slavnou minulost a hlavně tu její část, která vedla zemi k velikosti, významu a ŘÁDU. Láska a obdiv je ovšem málo. Zbývá jen „maličkost“: nebát se obětí a bojovat.

Každý z nás, kdo se bude teď či v budoucnu podílet na odstraňování té nepotřebné veteše, toho společenského odpadu, toho zhoubného nádoru, bude konat práci srovnatelnou navenek s prací pročišťovače a deratizátora. Srovnatelnou, ale mnohem a mnohem záslužnější. Patrně vůbec nejpotřebnější, která si zaslouží nejvíce obdivu a uznání. Zvláště, když bude vykonávána rychle, důkladně, neúnavně, trpělivě a všemi prostředky. Výsledek nebude patrný IHNED. Je to jako „běh na dlouhou trať“. Svět kolem nás se bude měnit jen pomalu. Jenže bez tohoto úsilí, bez tohoto boje se nebude měnit vůbec – a nebo spíše k horšímu. Ten zápas stojí za to. A my máme tu čest podílet se na něm. BÝT V PRVNÍ ŘADĚ.


Jen anekdota?

Leden 22, 2008

To jednou docela nedávno přišel k Bohu na nebesích jeden tibetský láma a povídá: „Milý Bože, já sice vyznávám Buddhu, ale Ty jsi jistě vševědoucí, řekni mi – kdy se můj domov zbaví čínských vetřelců a kdy budeme mít zase svůj stát?“

Bůh mu odpoví: „Nejdřív za padesát let, můj synu.“

A Tibeťan zapláče.

Přijde k Bohu Srb z Kosova a zeptá se: „Milý Bože, smiluj se a řekni mi po pravdě – kdy z mé země odejdou všichni, co tu nemají co dělat a kdy už přestane naše utrpení?“

Bůh mu odpoví: „Nejdřív za sto let, můj synu.“

A Srb zapláče.

Přijde k Bohu Čech a povídá: „Hele, Ty Bože – Ty víš všechno – řekni mi, ale férově, kdy už konečně u nás budou potrestáni všichni darebáci z doby bolševismu a kdy bude u moci vláda, která bude hájit české zájmy?“

A BŮH ZAPLÁČE.

Říká se, že vtipy a anekdoty se nemají „vysvětlovat“ – ostatně si myslím, že to není ani zapotřebí. Snad se jen trochu zamyslet nad oním anekdotickým sdělením. Zdánlivě jsou na tom ti Tibeťané a Srbové mnohem hůř než my. Proč? No prostě mírou jejich fyzického a morálního utrpení a tím, že se často jedná o holé životy. Ovšem na druhé straně: ti i oni SE NEVZDÁVAJÍ a zřejmě se nikdy nevzdají, BOJUJÍ a určitě nikdy nepřestanou. Samozřejmě jsem mohl uvést i jiné příklady z Evropy i ze světa.

U nás je „stupeň utrpení“ jaksi nižší, není tak drastický a zřejmý na první pohled. V něčem je ale náš daný stav mnohem horší: lidé ve své většině dávno rezignovali a na skutečný BOJ nemají ani pomyšlení.

Vidí, že jim vládne smečka prodejných handlířů a politických podvodníků, kteří usilují jen o své tučné sousto a o moc svých partají – a lidé mlčí. Vidí a na vlastní kůži cítí, že za svoji práci často nedostanou zaplacenou mzdu – a mlčí (ty bezzubé demonstrace nejsou přece žádným bojem). Vidí, že své úspory po vložení do peněžních ústavů se často ztrácejí záhadným a neobjasněným způsobem – a mlčí. Vidí, že když nedají úplatek, nic nepořídí, nic nevymohou, včetně akutních lékařských úkonů – a mlčí. Vidí, že my všichni, náš národ a stát, jsme vtahováni do špinavé hry „evropských struktur“ a amerických globálních zájmů – a mlčí. Vidí kolem sebe dokonale organizované zločinecké gangy, rekrutující se obyčejně z cizinců a přistěhovalců – a mlčí. Mohl bych jmenovat téměř nekonečně dlouho. Je to zbytečné, každý to ví a cítí. Děsí mne pomyšlení o pravdivosti tvrzení, že prý Češi si neumí sami vládnout a že je jim lhostejný osud jejich země ( napsal to kdysi jeden cizí historik). Vím, že to není pravda, vždyť si stačí jen otevřít jakoukoli aspoň trochu dobrou příručku dějepisu. Jistě, je to už dost dávno, ale kdysi tu bylo České království, které bylo centrální a mocensky důležitou součástí Svaté říše římské. A spolu s ní jsme se významně podíleli na osudu a dějinách Evropy – vojensky i kulturně.

Kdo z čtenářů je chemik či aspoň něco o chemii zná, tak jistě ví, co je to k a t a l y z á t o r . Je to „cosi“, co umožní, event. urychlí nějakou chemickou reakci. Snad se opravdu najde v Čechách nějaký politický a společenský katalyzátor, který by uvedl do chodu tu správnou reakci, to správné a potřebné dění a pohyb. Pro začátek by úplně stačilo „jen“ vyčistit naši zem od špíny – a od nežádoucích elementů. Teprve pak začít pracovat. Z „čistým stolem“. Jak říkám, pro začátek. Jde tedy jen o to, najít ten katalyzátor. O jednom bych věděl, má „chemickou značku“ či vzorec o třech písmenech: N S A. Zatím jeho „výroba“ vázne. Z a t í m. A tak je k dispozici katalyzátor N A. Osobně si myslím, že je velmi účinný, zvlášť když je dobře aktivován. Má jen jednu vadu – na zdárný průběh reakce je ho zatím stále málo. Z a t í m.

Já pevně věřím, že tenhle stav se ale brzy změní.

Aby nejen Bůh nemusel zaplakat, ale my všichni.


Jen rasový problém?

Leden 22, 2008

Jsem si téměř jist, že za autorství této úvahy budu někým nařčen a obviněn z „rasismu“. Konečně – to se v tomto režimu stává dost často.

Před časem jsem viděl velmi vtipnou kreslenou karikaturu, inspirovanou známým heslem francouzské revoluce, který jak známo zní „Liberté – égalité – fraternité“ (svoboda, rovnost, bratrství). Dotyčný malíř karikaturista znázornil postavu ženy na barikádě s frygickou čapkou na hlavě, třímající prapor s nápisem : „Liberté – NAIVITÉ – fraternité“.

V tuto chvíli jsem si vzpomněl na jiné místo v témže časopisu, kde byla i zmíněná kresba. Byl tam obvyklý článek, pojednávající o mezinárodní humanitární pomoci národům Afriky a Asie. Obsahoval i názory a přesvědčení mnoha politiků, etnografů, sociologů a dalších expertů o tom, že svět je v zásadě pomyslně rozdělen na „bohatý“ sever a na „chudý“ jih. Pokud bychom to uvedli a napsali o něco jasněji a výstižněji, tedy (až na některé výjimky) státy a národy s bílou populací jsou na tom nesrovnatelně lépe. Proč? No přece právě přesně podle toho kresleného vtipu s pozměněným „revolučním“ nápisem. Ona „rovnost“ všech lidí je prostě utopie, naivní nesmysl a podvod: to by měl potvrdit každý vědec příslušného oboru, který se ovšem nebojí říci pravdu. Nejde tu o nějakou neexistující rovnost ve vzhledu, barvě pleti, antropologických znacích apod. Ty nejsou v tomto případě tak důležité. Dokonce ani průměrná hodnota I Q a ostatní odlišnosti. Důležitý a určující je způsob myšlení.

Jeden z nejslavnějších lékařů, který zasvětil celý svůj život lidem v Africe a postavil tam známou nemocnici pro malomocné, Dr. Albert Schweitzer, napsal kdysi v jedné ze svých knih, že černoši jsou jako malé děti. A že evropští lidé dělají velkou chybu, když jim umožňují studovat na svých vysokých školách a chtějí je vlastně „přetvořit k svému obrazu“ a učinit jedněmi z nich. Že mnohem lepší by bylo naučit je potřebným řemeslům a smyslu práce vůbec. Tolik Dr Schweitzer („Lidé v pralese“). Na pana doktora jsem si pak mnohokrát vzpomněl při různých příležitostech. Na příklad při čtení jednoho cestopisu z nedávné doby. Autor (Evropan) tam v Ghaně hovoří s jedním hladovějícím černochem. Právě dorazila potravinová pomoc z Evropy, mimo jiné vagóny s tisíci tunami obilí. Černoch byl rád, že LETOS bude co k jídlu. Cestovatel mu namítl, že všude kolem je spousta nádherné a úrodné země, kde by přece mohlo to obilí růst a bylo by po problémech.Černoch se na něj nechápavě podíval a udiveně prohlásil: „no ale – to by se muselo zasít ?! Ono to vypadá jako vtip, ale příběh je bohužel pravdivý. Tragedie je právě v tom, že právě TAKTO uvažuje ohromná většina barevných ras. A žádná vysoká škola, nákladná výchov a ani dlouholetá asimilace to samozřejmě V PODSTATÉ nezmění.

Barevné rasy myslí v zásadě jen a jen na dnešek, na přítomnost. Přesně jako děti. Nebo jako zvířata: to není nic urážlivého, je to prostě daná genetická realita. Vždyť i jejich záliby jsou v mnoha případech shodné – rádi si hraji, milují pestré a poutavé předměty, snadno mění nálady – je toho hodně k přirovnání. K ověření těchto tvrzení není vůbec třeba jezdit do Afriky nebo ještě dál. Stačí si zajít (na vlastní nebezpečí !) do kteréhokoli cikánského sídliště a třeba se podívat na stav tamních obecních bytů, patřičně „vybydlených“ delším užíváním.

Životní úroveň většiny barevných národů byla ostatně vždy nižší. Ale v době, kdy ku příkladu v Africe (i jinde ve světě) existoval tzv. Kolonialismus, byli za stav té které země odpovědni koloniální úředníci z Evropy. Ti byli jednak povinni zajistit pomoc v případě nouze a jednak (hlavně) různými metodami, sociální politikou a mnohaletými zkušenostmi přece jen občas přesvědčili místo obyvatele, že pracovat se vyplácí. To se po druhé světové válce všechno změnilo. Země „třetího světa“ mají svou vytouženou svobodu a vládnou si sami. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: začalo to Alžírskem a na konci cesty ke „svobodě“ jsou dnes statisíce bílých usedlíků a farmářů, kteří musí utíkat ze zemí jižní Afriky. Úrodné a prosperující farmy, budované staletí několika generacemi se se souhlasem vládnoucí černé hierarchie stávají spáleništěmi, jsou drancovány, ničeny a vykrádány. Jak jinak? Je přece hlad a zítra „nějak bude“.

Nedá mi to a nemohu si při této příležitosti odpustit patrně nejdokonalejší případ a příklad dané situace v novodobých afrických dějinách. V dnešní Středoafrické republice existovalo před zhruba třiceti lety tak zvané Středoafrické císařství. Císařem se sám prohlásil a korunoval jistý bývalý černý seržant francouzské koloniální armády a nazval se hrdě Bokassa I. Do země plynula stálá hospodářská a finanční pomoc z Evropy, hlavně z bývalé „mateřské“ země, Francie. Místní obyvatelé z ní ovšem neviděli ani cent a ani zrnko. Za to císař Bokassa I. Si nechal od přední pařížské klenotnické firmy zhotovit obrovský masivní trůn. Byl ze stříbra, bohatě zlacený – rovněž císařskou korunu, žezlo a jablko, vše ze zlata a bohatě zdobené diamanty. Na svou „inauguraci“ a ostatní representační slavnosti, safari a výlety zval několikrát do roka přední evropské politiky – častým hostem byl i tehdejší francouzský president Giscard d‘ Estagne. Že je „císař“ zval, to bych ještě chápal. Ale představte si, že ti politikové nikdy pozvání neodmítli a přijížděli s manželkami a celými rodinami. Bokassa tam vládl několik let a teprve po dlouhé době se dodatečně zjistilo, že pod jeho honosným palácem byly mučírny „politických odpůrců“ a že na bohatých hostinách pro evropské hosty bylo servírováno i lidské maso (ujišťuji čtenáře, že jen cituji ověřené zprávy tehdejšího tisku).

Měl bych se ale vrátit k původní, časté a dnes již vžité představě světa rozděleného na bohatý sever a chudý jih. Myslím se a jsem přesvědčen, že o tom rozdělení se v zásadě rozhodovalo po roce 1945. Kromě jiného i proto, že asijské a africké národy dali britskému impériu lidský potenciál k boji proti mocnostem OSY. Po válce přišel čas za to zaplatit: cenou byla „samostatnost a svoboda“. Dnešní nové rozdělení světa, hladomory, napětí, strach a nejistota jsou skutečným důsledkem druhé světové války, která dopadla tak, jak dopadla. Bylo by snadné a jednoduché vinit z dnešní výbušné situace jen ty chudé a hladovějící barevné národy. Prvními, pravými a skutečnými viníky jsou „vítězové a spojenci“: bývalý Sovětský svaz a západní mocnosti. Nebo také jinak – komunismus a kapitalismus.


Kdo skončí v ohradě?

Leden 22, 2008

To byl nedávno takový obrázek v jednom časopisu: Ve vládním voze sedí naši současní vládní činitelé, za volantem šofér. Auto musí zastavit na červenou, přes přechod pro chodce přechází i s paní učitelkou spousta malých dětí. Naši politikové se na ně zálibně zadívají a jeden zamyšleně prohlásí: „To jsem zvědav, jestli se nám podaří udělat blbce i z další generace!“

K smíchu, viďte. Ale pod povrchem komična se dere na povrch až příliš často oprávněný hněv a rozhořčení: vždyť ti všichni, co jsou dnes u moci, opravdu dělají všechno pro to, aby z další naší generace udělali nemyslící stádo, otroky a apatické loutky. Mají pro to ostatně ty nejlepší předpoklady: když si to vyzkoušeli už před deseti lety při „sametové revoluci“ – a s takovým úspěchem! Když jim “prošlo“ tvrzení, že „všichni jsme byli vinni“ (Havel), když tak úspěšně zabral slogan „nejsme jako oni“, když se tak dokonale povedla transformace bolševiků do „demokratických a pravicových“ politických stran, když všem zločincům zodpovědným za půl století hmotné a morální devastace už dávno nic nehrozí, když už dokázali přesvědčit většinu národa, že podřízenost izraelsko-americké vládě a EU je lepší než svoboda a suverenita naší vlasti – když se tohle všechno (téměř) podařilo, no tak proč si nedat konečný cíl, zvednout laťku co nejvýš? Ano, doslova udělat blbce z příští generace.

Soudruzi – pardon, pánové, při tom spoléhají na to, že se to zatím vždycky podařilo. A když ne v celé generaci, tedy určitě v její podstatné části. Víte, když někdo bude nahánět lidi do ohrady, tak se mu to klidně může podařit bez větších problémů, pokud ti nahánění budou rozptýleni, neorganizováni, zmateni, zastrašeni a bez cíle. Mnohem těžší to bude pochopitelně u těch, kdo nebudou paralyzováni strachem, kdo budou mít jasnou představu o budoucnosti, kdo budou mít svůj CÍL, kdo budou mít pevnou a akceschopnou organizaci. A právě k tomu a proto jsme tady, proto jsme založili naši NÁRODNÍ ALIANCI. Pak nejen že my sami, ale podstatná část národa se nenechá nahnat do oné pomyslné ohrady lži a podvodu. Věříme a víme, že to dopadne tak, že ve skutečných ohradách, obehnaných ostnatým drátem skončí oni – naši nepřátelé.

Jedině tam bude jejich místo.