Strach

Měl jsem tu čest se zúčastnit protestní demonstrace před sídlem ministerstva vnitra v Praze dne 12. srpna t.r. Předmětem našeho protestu byly zejména události, ke kterým došlo 3. srpna na soukromé akci na oslavě mladých lidí v Letňanech: v uzavřené místnosti, bez účasti veřejnosti, dá se říci v situaci jako když je člověk doma. Ovšem podle „zákonů“ tohoto režimu, této „demokratické“ společnosti byla na tomto privátním setkání provozována zakázaná hudba, účastníci měli zakázané ozdoby a doplňky, při prohlídce (!) se našlo několik kompaktních disků zakázaných kapel a hudebních skupin a našla se dokonce i poštovní známka, vydaná roku 1939 poštou Čech a Moravy – se zakázaným portrétem. Účastníci byli obviněni podle „chvalně známých“ paragrafů o podpoře a propagaci hnutí … atd.

Jen si to prosím znovu dobře představme: jsou zde zakazovány určité druhy obrazů a symbolů, jsou zakazována jistá jména, publikace, knihy, názory, interpretace historických faktů a určité druhy filozofie. Jsou zakazovány jednotlivé druhy písmen prastaré abecedy (runy), je zakazována celá dlouhá řada hudebních textů, skladeb, kapel a hudebních skupin. Jsou zakazovány jednotlivé číslovky a skupiny čísel: může se klidně stát, že když někomu na veřejnosti nahlas řeknete, že je právě 14 hodin a 18 minut, budete obžalován podle již zmíněných známých paragrafů. Vysoké tresty budou zřejmě hrozit všem (i začínajícím) filatelistům, protože známky vydané českou protektorátní poštou má zcela určitě každý (a jsou na nich věci, že by novodobým cenzorům vstávaly hrůzou vlasy na hlavě). Jsou zakázány i určité druhy pozdravů – jen si to domyslete do důsledků: nikdo nesmí tomu druhému říci „“vítězství zdar“. Nesmí se nosit určité části oděvu – vzpomeňte na nedávný zákaz nošení „závadných“ výložek u oblečení bývalé Národní aliance. – Co bude zakázáno příště? Druh a způsob účesu? Střih a barva kabátu či kalhot? Tkaničky u bot? Ponožky? Ono to vypadá jako legrace, ale kdyby sem k nám zavítal nějaký mimozemšťan, určitě by se nestačil divit, jaká že to je pozoruhodná společnost.

Já jsem už starší člověk. Povím vám jednu svoji zkušenost z konce sedmdesátých let, tedy z dob komunistického režimu. Jeden můj přítel měl jedinečnou sbírku militarií, hlavně německých. Třeba včetně uniforem a odznaků slavného Afrikakorpsu – bylo toho hodně a leccos z toho nemají ani muzea. Tenkrát ho někdo udal a můj přítel byl vyšetřován. Policista mu pak řekl, že DOMA může mít co chce, ale nesmí to propagovat NA VEŘEJNOSTI. Za komunismu bylo kupř. zakázáno poslouchat „Svobodnou Evropu“ – ale zákaz se vztahovat jen na případy, kdy se poslouchalo třeba na pracovišti a pod. Také byla zakázána některá hudba – známy je třeba případ „Jazzové sekce“, skupiny „The Plastic people of univerze“ a některé další kapely. Zakázáno bylo mnoho knih a časopisů, ale mohu zodpovědně říci, že počet množství samizdatu je dnes mnohem větší než tehdy. Věřte že vím o čem mluvím – a to mezi tehdejší samizdaty počítám i ty „chartistické“: když někdo usiluje o dialog a spolupráci s komunistickým režimem, není to podle mne žádný „disident“.

Naprosto chápu, že jsou jisté věci, které musí být zakázané: nelegální zbraně, drogy, dětská prostituce, zlodějny a spousta dalších věcí. Podle mého názoru sem patří i propagace homosexuality, zvýšená imigrace přistěhovalců z „rozvojových“ zemí a dokonce jejich sňatky s našimi občany, propagace násilí a pornografie – import z USA : bylo by toho mnoho.

Položil si někdo otázku, proč třeba komunisté zakazovali to či ono? Povím vám to: ZE STRACHU. Ze strachu, že by se KDOKOLI mohl COKOLI dozvědět mimo sféru a okruh myšlení komunistické ideologie. A řeknu vám, že takový strach neměli tenkrát ani ti bolševici, jaký mají dnes jejich dědici a následníci. Jenže ti bolševici aspoň tolik nelhali – protože TOLIK nevykřikovali do světa bláboly o lidských právech, o svobodě, o demokracii, o toleranci: drželi se většinou svoji tizi o „diktatuře proletariátu“. Pochopitelně to byl nesmysl, ale ne větší, než ty dnešní lži a pokrytectví „tržně demokratického“ režimu.

Tento dnešní režim MÁ STRACH. Strach, že existuje něco či spíše někdo, kdo má vůli, odvahu a odhodlání změnit s t a t u s q u o. Člověk nemusí být zrovna lékařem a psychiatrem, aby si nedokázal představit, co v takovém případě strach dokáže. A já se domnívám, že TENTO pacient je již v takovém stadiu schizofrenie, že mu nepomůže žádná medicina, ani svěrací kazajka, sprchy či separace. Jako lékař a jako člověk bych mu nebránil v sebevraždě. Spíše bych mu ji asi pomáhal uskutečnit, nebo …

A n o . Někdy je to prostě nutné.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: