Velké mlčení

Není tomu tak dávno, kdy některé státy na jihu afrického kontinentu byly označovány a ocejchovány přídomkem „rasistické“. Byly to hlavně Rhodesie a Jihoafrická republika. Vůbec při tom nevadilo, že obyvatelé a občané těchto států (tedy i černí a hlavně oni) měli nejvyšší životní úroveň v celé Africe. To nerozhodovalo. Rozhodující bylo, že v těchto zemích byl zaveden apartheid, tedy systém odděleného fyzického a kulturního vývoje dvou nebo více různých etnik. Dobře si vzpomínám, jak často se o této „hrůze“ jednalo na různých mezinárodních kongresech – velmi často i na zasedání Organizace spojených národů. Obránci lidských práv a svobod tehdy křičeli až do ochraptění. Mezinárodní sankce a nátlak na tyto vlády nedal na sebe dlouho čekat – a byly to tvrdé sankce, politické a hlavně hospodářské. Prostě obvyklá metoda. Výsledkem byla dnešní JAR již bez apartheidu a Rhodesie nejen bez apartheidu, ale i bez jména: dnešní Z i m b a b w e . „Pokrokový svět“ si oddychl. Že v obou zemích již za velmi krátkou dobu citelně poklesla životní úroveň, bylo zřejmě jen „shodou okolností“ či „pouhou náhodou“. Že v obou zemích nějak náhle začala stoupat míra zločinnosti – no, to se někdy stává, však se to nějak časem zase upraví. Že z obou zemí začali pomalu (ale jistě) odcházet evropští usedlíci, farmáři, podnikatelé a inteligence? Co na tom, neměli tam přece co dělat – vždyť tam byli teprve sotva dvě či tři století. Hlavně, že tam nechali celou infrastrukturu země, silnice, města, továrny, školy, nemoc-nice, vědecké ústavy, národní parky – to si sebou vzít přece nemohli, tak ať jdou! Bez nich se země snadno obejde.

V současnosti je v popředí zájmu světa nejvíc Zimbabwe. Tam nemohou bílí farmáři nějak pochopit, že půda a veškerý majetek patří přece „lidu“ (kde už jsme tohle jenom slyšeli?) a majitel nemá na farmě co pohledávat. Je nejlépe ho vyhnat a ještě lepší ho rovnou zabít. Konec konců: vždyť „pan president“ Mugabe o tom nejen ví, ale sám k tomu přímo vybízí. Tohle všechno je realita dneška. Je toho samozřejmě mnohem víc, ale stačí si přečíst noviny – ostatně nikdo neví, kdy a kde se to všechno zastaví.

Důležitější je, co na to svět – a co na to obránci práv a svobod? Jsme svědky V E L K É H O M L Č E N Í . Zdá se, že tohle všechno je zřejmě zcela v pořádku, protože kromě několika formálních protestů se neděje vůbec nic. Kde jsou nějaké politické a hospodářské sankce? Kde jsou důrazné protesty na mezi-národní úrovni? Že by politika nevměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí? Možná. Někdy je zřejmě morální se vměšovat, jindy je morální se nevměšovat. Jak kdy.

Jednou věcí si ale můžeme být jisti již nyní. Až se obě země zcela a naprosto octnou hospodářsky na dně, až nebude co jíst, až budou černošské děti umírat na podvýživu, pak bude „samo-zřejmou“ povinností vyspělých evropských zemí poskytnout okamžitě humanitární pomoc. Miliony tun a miliardy v penězích. Potraviny a finance – ty hlavně. Zmizí jako mávnutím kouzelného proutku v nekonečném a bezedném labyrintu korupce a běžných praktik všech těchto „svobodných“ afrických režimů. Astrofyzikové znají tento úkaz jen teoreticky a mají pro něj jméno „černá díra“. Stručně řečeno: tam se dostane všechno, zpátky se nevrátí nic. V těchto státech a režimech by tento zázračný jev mohli studovat tak říkajíc přímo, hmatatelně a bez drahých radioteleskopů.

Existuje jedno staré orientální úsloví, které říká, že když dáš hladovému rybu, příliš mu nepomůžeš, jen prodloužíš jeho hlad na příští dny. Daleko lepší je naučit hladového chytat ryby. Je to dobrá a poučná pravda. Předpokládá ovšem, že ten hladový bude mít schopnost a vůli se něco naučit. A také, že před tím nezabije toho rybáře.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: