Heraldické zamyšlení (Heraldická zoologie)

Všimli jste si někdy, že ve znacích a erbech států (a také ovšem šlechtických rodů) je nejčastějším heraldickým znakem zvíře? A ze všech nejčastěji jistě orel či orlice – a lev. Ta ostatní zvířata jsou v naprosté menšině: medvěd (třeba Podkarpatská Ukrajina nebo Berlín), holub (Kypr), slon (Laos), tygr (Malajsie), kůň (Mongolsko), klokan (Austrálie) či kondor (Chile). Nezvířecí motivy jsou v menšině – náboženská svatyně (Kambodža), lyra (Irsko), strom (cedr – Libanon), nebo sedmiramenný svícen u obřezaného „vyvoleného“ národa. Příkladů je mnoho. Heraldika je sice exaktní, dogmatická a přísná disciplina, ale je často i zábavná a nutí k přemýšlení. Třeba o tom, zda a jak dotyčný znak a figura souvisí (či spíše nesouvisí) s charakterem a vlastnostmi obyvatel onoho státu a národa.

U nás v Čechách to byla u prvních přemyslovských knížat plamenná orlice, zvaná obyčejně svatováclavská. U posledních přemyslovců pak už náš známý lev, který byl českým panovníkům udělen do znaku německými císaři Svaté říše římské – spolu s královským titulem. Tenhle lev byl vždy zobrazován s korunou na hlavě. Jen pro zajímavost: koruna tohoto typu neznamená v heraldice monarchii, ale suverenitu. Vzpomínám si při této příležitosti na rok 1961, kdy tehdejší president Antonín Novotný po přijetí „socialistické ústavy“ nechal erb předělat. Místo koruny byla lvu nasazena nad hlavu rudá hvězda, na prsním štítku místo dvojitého slovenského kříže hořela jakási „partyzánská“ vatra a celý erb byl místo rytířského štítu přenesen na tzv. „husitskou“ pavézu. Prostě děsivý nesmysl – nejen ta rudá hvězda, ale i ta pavéza. Tu totiž používali nejen husité, ale všechna pěší vojska té doby – tedy také kupř. i křižáci. Dnes je náš lev (až na drobné detaily) zase ve znaku jako dříve. Tedy aspoň na obrázku jako symbol. Otázkou zůstává, zda symbol odpovídá realitě. Královské volné nespoutané zvíře, ale v souvislosti s dnešní skutečnosti sotva vyhovuje o mojí představě o tomto nádherném tvoru. A také jistě i tím, že lev má opět zpátky svoji korunu. Kdyby měl lidské pocity a mohl mluvit, asi by se náš lev velice podivil oné „omezené suverenitě“, kterou mu určili a vymezili (s tichým a radostným souhlasem našich „vládců“) majitelé onoho obrovského cirkusu. Cirkusu, který má svá největší šapitó v Bruselu, Washingtonu a Tel Avivu. Ať již to bylo snazší suverenitou v minulosti jakékoli, jistě platí, že za posledních 55 let se o ní mluvit nedá – leda s ironií a výsměchem. Do roku 1989 vazalem Východu, od roku 1989 vazalem Západu. Naše místo, které mám vždy v Evropě náleželo, bylo dávno ztraceno. Bylo opuštěný již v roce 1918 definitivně pak roku 1945. Často si myslím, že si toho ani Lva ani nezasloužíme. Nemohu si přitom nevzpomenout na slavný soudní případ z již zmíněného roku 1961. Tehdy nakreslil známý malíř a karikaturista J. Liďák (používal pseudonym Haďák) svoji vlastní představu českého státního znaku do časopisu „ Dikobraz“. Byla to pavéza („husitská“) a v ní na stoličce seděl dobrý voják Švejk. Měl v ruce půllitr napěněného piva a v zadní části těla mu z kalhot vyrůstal dvojitý ocas…. Malíř tehdy skončil špatně – dostal zákaz publikování a byl i odsouzen za „hanobení socialistického státu“. Nevím, jak by dopadl dnes – ale politické procesy se zvolna a jistě začínají „rozjíždět“ jako za „starého“ režimu, v tom se pochopitelně nic nezměnilo.

To, čím bych chtěl své zamyšlení ukončit, není jistě výrazem nějakého pohrdání naším národem. Je jen výrazem smutku, lítostí a hněvu nad naší dnešní situací. Nejsem malířem – mohl bych ale nový znak třeba jen navrhnout. Byl by to malý kňučící ratlík právě zbičovaný a zkopaný. Krom něho by ve znaku bylo vidět i dvě boty: na jedné známá šesticípá hvězda, na druhé pruhy a hvězdy. Ležící pes olizuje ty boty svého pána…. Víte, psi už jsou takoví: můžete je třeba domlátit a oni vám za chvíli budou lízat ruku, ve které je ještě bič. Tohle je u koček naprosto neznámou věcí: i u těch malých domácích, natož u těch velkých v přírodě. Nikdy se nesmíří s útlakem a násilím a brání se do posledního okamžiku – i když už nemají ani tu nejmenší šanci. Tak se chovají všechny kočkovité šelmy. A nemusím ovšem zdůrazňovat, jak se asi chová ten majestátní letící nádherný dravec, který je jistě stále n a š í m symbolem. OREL je pro nás zosobněním svobody, volnosti, nespoutanosti a síly. Je symbolem boje, vůle a vítězství. Je pro nás i tradicí, slavnou minulostí a nadějí pro budoucnost. Je odkazem všech, kdo v jeho jménu bojovali a umírali.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: