Otázka viny

V poslední době – loni i letos – začala probíhat řada procesů s bývalými vysokými funkcionáři Komunistické strany Československa. Lépe řečeno: byly a jsou činěny pokusy, aby tyto procesy probíhaly. To konec konců není nic nového. Podobné akce, často připomínající kabaretní představení, se konaly již dříve. Pokud vím, tedy odsouzen a „potrestán“ byl jen jeden jediný z oné nejvyšší kategorie – Miroslav Štěpán. Tuším, že za rok a půl byl zase doma, dnes je zámožným podnikatelem a vydal sám knihu, po které se „jen zaprášilo“ (konala se i velkolepá autogramiáda).

Pozorný čtenář tisku a divák televize již dávno pochopil, jakým způsobem se tito bývalí prominenti brání a úspěšně unikají trestu. Zjednodušeně řečeno prostě tvrdí, že oni žádné zákony neporušili. Pochopitelně zákony platné v jejich době – to je samozřejmé, jaké jiné by také měli porušovat? Z právnického hlediska je to všechno v naprostém pořádku. Aby se TOTO změnilo, nesměla by v roce 1989 proběhnout sametová komedie, ale REVOLUCE: v ní se na takové věci prostě nebere zřetel, vina a trest se určují podle docela jiných pravidel a spravedlnost se obvykle vykonává co nejdříve – ve většině případů ihned.

Ti komunističtí pohlaváři mají totiž (bohužel) skutečně pravdu. Jejich režim a systém byl sice zločinný, ale naprosto legální. Mnoho čtenářů teď se mnou nebude zřejmě souhlasit – ale mohu je ubezpečit, že mám pravdu. Po druhé světové válce vyhráli komunisté volby a pan Beneš jmenoval Klementa Gottwalda předsedou vlády. Jen připomínám, že tyto první volby po skončení války byly (aspoň podle tzv. „demokratických zásad“) konány celkem podle běžných pravidel – kandidovaly čtyři politické strany. A události po „Vítězném únoru 1948“? Tomu předcházela demise nekomunistických ministrů a jejich odchod z vlády: jenže jich nebylo dost. Aby Beneš mohl (pokud by ovšem vůbec chtěl) jmenovat úřednickou vládu, museli by tehdy odstoupit i nestraníci – Jan Masaryk a generál Svoboda (tenkrát opravdu nestraník, aspoň formálně). To se nestalo a Beneš jmenoval vládu, kterou mu navrhnul Gottwald. Je možné, že to bylo pod nátlakem. ALE STALO SE TO a udělal to prezident, kterého tehdy doslova zbožňoval téměř celý národ. V následujících letech si pak komunisté vytvořili své vlastní zákony, svůj vlastní právní systém. Kdo konkrétně to byl a kdo to pak všechno i schválil? No přece patřiční „právní odborníci“ z parlamentu. A parlament se jak známo sestavuje na základě voleb: i tuto formalitu komunisté dodrželi. Pochopitelně – všechny volby po roce 1948 vypadaly tak, že byla vytvořena tak zvaná jednotná kandidátka (komunisté plus kolaborující členové stran „národní fronty“). Jinými slovy – účast každého voliče ve volbách byla prakticky i hlasem PRO REŽIM. Jedinou možností jak projevit jiný názor byly zpočátku tak zvané bílé lístky – ale všechny hlasovací lístky dostával volič až ve volební místnosti, kde se nacházela i známá „plenta“ pro tajné hlasování. Kdo ji použil, byl automaticky „podezřelý“, že do obálky dává bílý lístek. Drtivá většina ostatních voličů prostě vložila obdržený list (kandidátku) ihned do obálky a před zraky volební komise vhodila do urny. Bílé lístky byly ostatně praktikovány jen jednou – pak už dostal volič jen jednotnou kandidátku a projevit jiný názor mohl dvěma způsoby. Při tom prvním musel zřetelně vyškrtat všechna jména na kandidátce – jmenovitě, nikoli přeškrtnout celý lístek. A nebo prostě k volbám nejít. Ten první způsob byl nejen dost pracný, ale vyžadoval někdy i velkou dávku „drzosti“. Jak už jsem řekl, volební lístky se vydávaly až ve volební místnosti a veškeré úpravy se měly dělat za plentou. Zapomněl jsem ale říci, že ve většině volebních místností na plentu „zapomněli“: byla dodatečně instalována až na výslovné přání neodbytného (a velmi odvážného) voliče. Nebo byla na takovém místě ve volební místnosti a tak umístěna, aby si to případný adept podobné „výpravy“ rozmyslel. Na toho se pak členové volební komise dívali jako na zločince na pranýři. Tohle všechno jsem zažil tak říkajíc na vlastní kůži a docela jsem se při tom bavil. Tedy: krom pocitu hanby a studu za ty ostatní (a to není hezký pocit). – Ale jinak jsem téměř vždy praktikoval onen druhý způsob, totiž nešel jsem prostě vůbec k takovým „volbám“. Jednou jsem o tom vyprávěl ve svém rozhovoru pro časopis AKCE, ale učiním tak znovu. Totiž – kdo tehdy nepřišel „volit“, za tím pak přišli či přijeli členové volební komise s tak zvanou „pojízdnou urnou“. Když u mne tenkrát zazvonili, „nechápavě“ jsem se zeptal oč jde. Když mi to zaraženě sdělili, oznámil jsem jim, že sice rád chodím do divadla a zvlášť na komedie, ale v takovém případě jdu raději do Divadla ABC nebo do Komorního – a nemíním chodit mezi ochotníky do volební místnosti národního výboru. To bylo tehdy zle, moc zle a připomněli mi to i po letech při procesu proti mně v roce 1970 (ne jako součást obvinění, jako součást „morálního profilu obžalovaného“).

Tím vším chci jen říci, že skutečnou zodpovědnost za komunistický právní řád, za celý jejich zločinný systém a tedy i za jejich vládu nenese Ústřední výbor KSČ. Ani tehdejší vlády. Ani represivní složky všech stupňů. TU PRVOTNÍ A URČUJÍCÍ ZODPOVĚDNOST nesou všichni ti, kteří mlčky a bez náznaku odporu umožnili vznik komunismu, celého jeho aparátu, parlamentu a všech organizací a složek. Všichni ti, kdo jako stádo jatečního dobytka vstupovali nejen do KSČ, ale i do SSM, SČSP, ROH, lidových milicí, přijímali kdejaké funkce, závazky, chodili k oněm slavným „volbám“ – ale i na všelijaká shromáždění, průvody a vůbec se zúčastňovali aktivně veřejného života. Asi se teď někdo zeptá, co by se stalo, kdyby PŘEVÁŽNÁ VĚTŠINA lidí byla prostě normální – nechci říci statečná, protože samozřejmost nepokládám za statečnost. Jsem přesvědčen, že v takovém případě by se režim zhroutil jako domeček z karet. Protože se ještě nikdy v celé historii nestalo, aby kterýkoli režim udržela u moci delší dobu nějaká ozbrojená složka – bez třeba jen tiché a pasivní spolupráce většiny obyvatel.

Když ovšem tohle všechno dnes někomu říkám (hlavně příslušníkům svojí, starší generace), tedy mi obyčejně odpoví, že „TO“ dělal pro své děti, aby se dostaly na školu – aby třeba i on sám mohl dělat svoji práci, aby……., je toho hodně, na co se dá vymluvit. Těm lidem asi dnes nevadí, že jejich děti se na ně dívají jako na zbabělce, kteří spoluzavinili půl století bolševismu. Asi si neuvědomují, že poctivě pracovat lze i jinde a jinak, než jen ve svém vysněném oboru, že poctivé svědomí je mnohem důležitější než hodnota výplatní pásky. Jeden náš humorista kdysi řekl (cituji), že „když nejde o život, jde v podstatě o hovno“. Promiňte mi tu vulgaritu, užívám něco takového velice zřídka – ale tady je to na místě.

A když se tedy dnes občan mé generace rozčiluje na „neschopnost“ úřadů potrestat viníky z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let a nadává na kde koho, má zcela jistě mnoho pravdy, ale přesto bych mu poradil, aby se podíval do zrcadla. Tam uvidí toho prvotního, pravého a skutečného viníka. A to, co platilo o komunismu a o občanské odvaze, platí zcela samozřejmě i pro dnešní dobu, i pro vztah nás všech k těm všem postkomunistům, co si tak rádi hrají na demokraty, humanisty a ostatní atrakce a veteš z politického panoptika. Je to hrozná vize – o to úděsnější, že pokud se NĚCO nestane, bude pravdivá. Protože – představte si, že by za dalších 50 let hledal někdo příčinu dnešního ZLA, snažil by se najít nějaké viníky a někoho potrestat. Dopadlo by to samozřejmě stejně – zase je vinna celá společnost, která tohle všechno toleruje: z pohodlnosti, z okamžitého prospěchu, z neznalosti, ze slabosti, ze setrvačnosti – na pojmenování nezáleží. To, co se děje dnes, je sice jiné než za komunismu, ale v některých ohledech daleko horší a nebezpečnější. A uvědomme si, že oba režimy, ten bolševický i ten současný, si pomáhaly u lidí vnucenou iluzí, že „většina má vždycky pravdu“. Je to patrně ten největší společenský, politický a docela prostý lidský omyl. Pravdu mají jen odvážní a nezávislí lidé, kteří dokáží myslet daleko dopředu, kteří pochopili zhoubnost a bezvýchodnost obou zkrachovalých politicko-hospodářských systémů, co dovedly celý náš svět v minulém století do takových konců. Jsou to lidé, kteří dnes často bývají označováni jako nebezpeční – důvodů může být mnoho, ale ten pravý je asi ten, že si je nelze koupit. Přes to – a nebo snad právě proto – jsou to právě oni, kteří posouvají společnost a dějiny kupředu.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: