Hodnota člověka

Známý německý filozof a spisovatel Fichte řekl kdysi, že „o hodnotě člověka nerozhoduje co zná, ale co koná“. – Když se nad tímto výrokem zamyslíme opravdu dobře a do důsledků, poznáme, jak hluboká a při tom samozřejmá je to pravda. Můžeme porovnat ja-koukoli lidskou činnost, zaměstnání, konání – platí to obecně, vždy a všude.

Co bude nemocnému platný sebevzdělanější lékař, absolvent několika univerzit, když nebude vykonávat své povolání. Nebo (což je ještě horší) když bude své povolání konat povrchně, bez zaujetí, jen jako obtížnou povinnost. Oč užitečnější a záslužnější bude vedle něj práce třeba mladé, sotva vyškolené zdravotní sestry, která ale chápe své povolání jako poslání a chová se podle toho? – Takových příkladů a porovnání bychom samozřejmě mohli uvést nekonečnou řadu. Fichteho myšlenku a názor uvádím hlavně z toho důvodu, že velmi dobře vím, kolik lidí má „mindráky“ a po-city méněcennosti: že jim chybí kvalifikace, školy, vzdělání, zkušenosti – a spousta dalších věcí. Někteří mají možná tento pocit oprávněně. Ale naopak mnozí z nich by si měli uvědomit, že pokud své povolání dělají se zájmem a je to povolání, které lidem a celé společnosti prospívá, pak jsou daleko užitečnější a potřebnější než mnozí jiní s mnoha tituly, vysokým postavením, horentním platem a společenskou prestiží. Nabízí se dokonce i otázka, která povolání jsou pro společnost, pro národ a pro stát užitečná a potřebná. Myslím že všechna, která lidem slouží, která lidi obohacují, pomáhají jim, nějakým způsobem je třeba chrání, učí je znalostem, pomáhají svět kolem nás udělat lepším – prostě a krátce: vytvářejí nějaké HODNOTY.

„Povolání“ jako je dealer drog, pasák, zloděj, podvodník, překupník, ale třeba i burzovní makléř či provozovatel herních automatů – ti do tohoto seznamu rozhodně nepatří. Nepatří tam ale ani poslanci, senátoři, straničtí bossové a funkcionáři a celá ta smečka politiků, co „řeší“ problémy, které by nikdy nevznikly nebýt existence těchto zbytečných lidí. Politikové v TOMTO systému NIKDY NEDĚLAJÍ užitečnou práci, tedy práci pro občany. Všechno co dělají, slouží jen a jen ku prospěchu jejich partají a svých vlastních výhod, hmotných i mocenských. Je to tak zřejmé a očividné, že je jistě zbytečné to nějak zvlášť dokazovat.

Jestliže gauner a darebák bude mít to nejvyšší právnické či ekonomické vzdělání, zůstane stále jen gaunerem a darebákem – a často tím větším, čím vyšší bude mít onu „kvalifikaci“. A jestliže naopak prostý člověk – třeba jen se základním vzděláním – se bude poctivě živit a bude přitom dbát prospěchu své vlasti, bude v mých očích rozhodně potřebnějším a užitečnějším.

Když to tedy hodně zjednodušíme, můžeme pak uvažovat o těchto dvou skupinách, které jsou určitě v protikladu. To je sice konstatování skutečnosti, ale není to žádné ŘEŠENÍ situace. K něčemu takovému by bylo třeba zřejmě nějaké třetí skupiny. Skupiny těch, kdož by vykonávali tu nejzáslužnější a nejpotřebnější práci vůbec. Jakou? Prostě a jednoduše by se snažili eliminovat, odhalovat a hlavně potlačovat a třeba i ničit tu první, nepotřebnou a škodlivou kategorii. Někdo by mohl namítnout, že tuto činnost má přece vykonávat tzv. spravedlnost, tedy justice a policie. To je pravda – ale ne v tomto společenském řádu. Tady je příčina hlubší, zasahuje samu podstatu zla – a tak ona „spravedlnost“ postihuje (v nejlepším případě!) jen tu „běžnou“ obecnou zločinnost. Ty, co provozují a páchají zlo ve velkém jako tuneláři a korupčníci vládních zakázek potrestá ona „normální spravedlnost“ jen ve zcela vyjímečných případech. Ty, co pod pláštíkem „lidských práv“ a „občanské společnosti“ ochraňují zločince všeho druhu (domácí nebo ty importované ze zahraničí) nepotrestá ovšem nikdo. A už vůbec ne vyložené vlastizrádce, kteří postupně zbavují naši vlast suverenity a svébytnosti. Prostě všechny, co mají zločinnost zakódovánu dávno a pevně ve svých politických a společenských genech.

Je tedy zřejmé, že ona existence té třetí skupiny je víc než nutná. A jaká je „kvalifikace“ pro tuto záslužnou práci? Je jedna z nejtěžších – a přece tak samozřejmá. Je třeba hluboce milovat svoji vlast, její slavnou minulost a hlavně tu její část, která vedla zemi k velikosti, významu a ŘÁDU. Láska a obdiv je ovšem málo. Zbývá jen „maličkost“: nebát se obětí a bojovat.

Každý z nás, kdo se bude teď či v budoucnu podílet na odstraňování té nepotřebné veteše, toho společenského odpadu, toho zhoubného nádoru, bude konat práci srovnatelnou navenek s prací pročišťovače a deratizátora. Srovnatelnou, ale mnohem a mnohem záslužnější. Patrně vůbec nejpotřebnější, která si zaslouží nejvíce obdivu a uznání. Zvláště, když bude vykonávána rychle, důkladně, neúnavně, trpělivě a všemi prostředky. Výsledek nebude patrný IHNED. Je to jako „běh na dlouhou trať“. Svět kolem nás se bude měnit jen pomalu. Jenže bez tohoto úsilí, bez tohoto boje se nebude měnit vůbec – a nebo spíše k horšímu. Ten zápas stojí za to. A my máme tu čest podílet se na něm. BÝT V PRVNÍ ŘADĚ.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: