O americkém letci a německé vzducholodi

Budu vám vyprávět (ale jen velmi stručně) o dvou událostech spojených patologickou nenávistí k něčemu velikému. A obě příhody jsou spojeny s dějinami letectví a z velké části se odehrály ve Spojených státech.

Ta první se týká amerického letce – švédského původu – Charlese Lindbergha. Nevím, kolik dnešních čtenářů o něm ví víc než to, že jako první člověk přeletěl Atlantický oceán, sám a bez mezipřistání. Stalo se to 20.5.1927 – startoval v New Yorku a o dva dny později přistál v Paříži. Pochopitelně že i před ním přeletěli lidé Atlantik: ku př. německé dopravní vzducholodě, ale to byla letadla „lehčí vzduchu“, měla početnou posádku a desítky cestujících. Charles Lindbergh byl ve své době snad nejslavnějším mužem v USA – jeho čin byl později srovnáván s cestou lidí na Měsíc. Jeho sláva a obliba trvaly ale jen do té doby, než se zjistilo, že je přesvědčeným stoupencem a obdivovatelem nacionálního socialismu a osobně Vůdce A. Hitlera. Byl často do Německa zván a po návratu nikdy neskrýval své nadšení a obdiv nejen k novému německému státnímu zřízení, ale i k organizaci a technické dokonalosti tamního letectva a hlavně rodící se Luftwaffe. Existují a byly publikovány jeho zápisky a názory, kde nesouhlasí s politikou F. D. Roosevelta, odmítá vliv a nadvládu židů ve své zemi, píše o tom, že největší nebezpečí pro západní národy a kulturu představuje Sovětský svaz a (doslova) vyzývá k postavení „západního valu rasy a zbraní proti barevným národům, který by zabránil pronikání méněcenné krve“. Citoval jsem doslova. Proto se také Lindbergh nesměl zúčastnit jako vojenský pilot druhé světové války (co by asi udělal, kdyby nastoupil jako letec?). Největší tragédii ovšem zažil již v roce 1932, kdy byl unesen jeho dvouletý syn. Ačkoli zaplatil požadované výkupné, bylo dítě nalezeno mrtvé. Pachatel byl dopaden až za dva roky a popraven – celou dobu odmítal cokoliv vypovídat a nikdy se nepřiznal. Byl to německý přistěhovalec Richard Hauptmann, o kterém bylo všeobecně známo, že je fanatický „antifašista“ a nepřítel své původní vlasti. Únosců muselo být podle způsobu provedení několik, ale ostatní nebyli nikdy dopadeni. Americká veřejnost zmanipulovaná tiskem a vlastními politiky projevovala svoji nenávist Lindberghovi sice méně drasticky, ale vytrvale. Lindbergh zemřel až 26.8.1974 a jedinou satisfakcí, jediným projevem sympatií bylo jeho setkání se členy americké kosmické výpravy Apollo 10, která ještě před vlastním přistáním lidí na Měsíci uskutečnila jeho oblet. Tito kosmonauti si totiž vymínili, že poslední večer před startem chtějí strávit ve společnosti Ch. Lindbergha.

Ta druhá událost má některé společné rysy s tou první. Jedná se o největší vzducholoď na světě ve své době (a je jí vlastně dosud) – o německou dopravní vzducholoď „Graf Hindenburg“. Ta obstarávala pravidelnou dopravu mezi Evropou a USA. V roce 1938 při přistání na letišti v New Yorku explodovala a při požáru zahynulo v plamenech několik desítek cestujících různé národnosti – hlavně ovšem Němců. Zpočátku se nezjistila příčina neštěstí (uváděla se jiskra, vzniklá v přistávacím mechanismu, která zapálila nosný plyn – vodík). Teprve mnohem později se zjistilo, že mezi cestujícími byl (opět německý) fanatik – známý levicový aktivista, anarchista a nepřítel nacionálního socialismu. Ten zřejmě výbuch inicioval – a sám při tom uhořel. V jeho osobních věcech byly po čase naprostou náhodou nalezeny útržky plánku vzducholodi. Svým činem chtěl poškodit prestiž německého letectva a Velkoněmecké říše. Na celé události je jedna pozoruhodná okolnost: vzducholoď měla být původně plněna zcela nehořlavým heliem, nikoli vodíkem. Helium v té době ale vyráběly a dodávaly pouze Spojené státy a odmítly ho dodat Německu (již v roce 1938!) – prý se jednalo o strategickou surovinu. Ovšem tytéž Spojené státy již za tři roky poté začaly dodávat do SSSR miliony tun všech možných strategických surovin – a také zbraní, střeliva, pohonných hmot, potravin a všeho: jen aby Německo bylo poraženo a bolševismus a barevné rasy se mohly podílet na světovládě.

Tyhle dvě události jsou sice jen dva malé střípky ve velké mozaice světových dějin, ale myslím, že jsou zcela charakteristické. Ilustrují metody a hloubku nenávisti lidí a politických zřízení k něčemu, co je lepší, produktivnější a přirozenější. K něčemu, co má a MUSÍ MÍT budoucnost, aby náš árijský bílý svět a jeho hodnoty byly zachráněny.

Je to svět a jsou to hodnoty, za které chceme bojovat i my – je to jediná věc na světě, která stojí za ten zápas a za všechny oběti.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: