Jen rasový problém?

Jsem si téměř jist, že za autorství této úvahy budu někým nařčen a obviněn z „rasismu“. Konečně – to se v tomto režimu stává dost často.

Před časem jsem viděl velmi vtipnou kreslenou karikaturu, inspirovanou známým heslem francouzské revoluce, který jak známo zní „Liberté – égalité – fraternité“ (svoboda, rovnost, bratrství). Dotyčný malíř karikaturista znázornil postavu ženy na barikádě s frygickou čapkou na hlavě, třímající prapor s nápisem : „Liberté – NAIVITÉ – fraternité“.

V tuto chvíli jsem si vzpomněl na jiné místo v témže časopisu, kde byla i zmíněná kresba. Byl tam obvyklý článek, pojednávající o mezinárodní humanitární pomoci národům Afriky a Asie. Obsahoval i názory a přesvědčení mnoha politiků, etnografů, sociologů a dalších expertů o tom, že svět je v zásadě pomyslně rozdělen na „bohatý“ sever a na „chudý“ jih. Pokud bychom to uvedli a napsali o něco jasněji a výstižněji, tedy (až na některé výjimky) státy a národy s bílou populací jsou na tom nesrovnatelně lépe. Proč? No přece právě přesně podle toho kresleného vtipu s pozměněným „revolučním“ nápisem. Ona „rovnost“ všech lidí je prostě utopie, naivní nesmysl a podvod: to by měl potvrdit každý vědec příslušného oboru, který se ovšem nebojí říci pravdu. Nejde tu o nějakou neexistující rovnost ve vzhledu, barvě pleti, antropologických znacích apod. Ty nejsou v tomto případě tak důležité. Dokonce ani průměrná hodnota I Q a ostatní odlišnosti. Důležitý a určující je způsob myšlení.

Jeden z nejslavnějších lékařů, který zasvětil celý svůj život lidem v Africe a postavil tam známou nemocnici pro malomocné, Dr. Albert Schweitzer, napsal kdysi v jedné ze svých knih, že černoši jsou jako malé děti. A že evropští lidé dělají velkou chybu, když jim umožňují studovat na svých vysokých školách a chtějí je vlastně „přetvořit k svému obrazu“ a učinit jedněmi z nich. Že mnohem lepší by bylo naučit je potřebným řemeslům a smyslu práce vůbec. Tolik Dr Schweitzer („Lidé v pralese“). Na pana doktora jsem si pak mnohokrát vzpomněl při různých příležitostech. Na příklad při čtení jednoho cestopisu z nedávné doby. Autor (Evropan) tam v Ghaně hovoří s jedním hladovějícím černochem. Právě dorazila potravinová pomoc z Evropy, mimo jiné vagóny s tisíci tunami obilí. Černoch byl rád, že LETOS bude co k jídlu. Cestovatel mu namítl, že všude kolem je spousta nádherné a úrodné země, kde by přece mohlo to obilí růst a bylo by po problémech.Černoch se na něj nechápavě podíval a udiveně prohlásil: „no ale – to by se muselo zasít ?! Ono to vypadá jako vtip, ale příběh je bohužel pravdivý. Tragedie je právě v tom, že právě TAKTO uvažuje ohromná většina barevných ras. A žádná vysoká škola, nákladná výchov a ani dlouholetá asimilace to samozřejmě V PODSTATÉ nezmění.

Barevné rasy myslí v zásadě jen a jen na dnešek, na přítomnost. Přesně jako děti. Nebo jako zvířata: to není nic urážlivého, je to prostě daná genetická realita. Vždyť i jejich záliby jsou v mnoha případech shodné – rádi si hraji, milují pestré a poutavé předměty, snadno mění nálady – je toho hodně k přirovnání. K ověření těchto tvrzení není vůbec třeba jezdit do Afriky nebo ještě dál. Stačí si zajít (na vlastní nebezpečí !) do kteréhokoli cikánského sídliště a třeba se podívat na stav tamních obecních bytů, patřičně „vybydlených“ delším užíváním.

Životní úroveň většiny barevných národů byla ostatně vždy nižší. Ale v době, kdy ku příkladu v Africe (i jinde ve světě) existoval tzv. Kolonialismus, byli za stav té které země odpovědni koloniální úředníci z Evropy. Ti byli jednak povinni zajistit pomoc v případě nouze a jednak (hlavně) různými metodami, sociální politikou a mnohaletými zkušenostmi přece jen občas přesvědčili místo obyvatele, že pracovat se vyplácí. To se po druhé světové válce všechno změnilo. Země „třetího světa“ mají svou vytouženou svobodu a vládnou si sami. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: začalo to Alžírskem a na konci cesty ke „svobodě“ jsou dnes statisíce bílých usedlíků a farmářů, kteří musí utíkat ze zemí jižní Afriky. Úrodné a prosperující farmy, budované staletí několika generacemi se se souhlasem vládnoucí černé hierarchie stávají spáleništěmi, jsou drancovány, ničeny a vykrádány. Jak jinak? Je přece hlad a zítra „nějak bude“.

Nedá mi to a nemohu si při této příležitosti odpustit patrně nejdokonalejší případ a příklad dané situace v novodobých afrických dějinách. V dnešní Středoafrické republice existovalo před zhruba třiceti lety tak zvané Středoafrické císařství. Císařem se sám prohlásil a korunoval jistý bývalý černý seržant francouzské koloniální armády a nazval se hrdě Bokassa I. Do země plynula stálá hospodářská a finanční pomoc z Evropy, hlavně z bývalé „mateřské“ země, Francie. Místní obyvatelé z ní ovšem neviděli ani cent a ani zrnko. Za to císař Bokassa I. Si nechal od přední pařížské klenotnické firmy zhotovit obrovský masivní trůn. Byl ze stříbra, bohatě zlacený – rovněž císařskou korunu, žezlo a jablko, vše ze zlata a bohatě zdobené diamanty. Na svou „inauguraci“ a ostatní representační slavnosti, safari a výlety zval několikrát do roka přední evropské politiky – častým hostem byl i tehdejší francouzský president Giscard d‘ Estagne. Že je „císař“ zval, to bych ještě chápal. Ale představte si, že ti politikové nikdy pozvání neodmítli a přijížděli s manželkami a celými rodinami. Bokassa tam vládl několik let a teprve po dlouhé době se dodatečně zjistilo, že pod jeho honosným palácem byly mučírny „politických odpůrců“ a že na bohatých hostinách pro evropské hosty bylo servírováno i lidské maso (ujišťuji čtenáře, že jen cituji ověřené zprávy tehdejšího tisku).

Měl bych se ale vrátit k původní, časté a dnes již vžité představě světa rozděleného na bohatý sever a chudý jih. Myslím se a jsem přesvědčen, že o tom rozdělení se v zásadě rozhodovalo po roce 1945. Kromě jiného i proto, že asijské a africké národy dali britskému impériu lidský potenciál k boji proti mocnostem OSY. Po válce přišel čas za to zaplatit: cenou byla „samostatnost a svoboda“. Dnešní nové rozdělení světa, hladomory, napětí, strach a nejistota jsou skutečným důsledkem druhé světové války, která dopadla tak, jak dopadla. Bylo by snadné a jednoduché vinit z dnešní výbušné situace jen ty chudé a hladovějící barevné národy. Prvními, pravými a skutečnými viníky jsou „vítězové a spojenci“: bývalý Sovětský svaz a západní mocnosti. Nebo také jinak – komunismus a kapitalismus.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: