Síla slova

Plně jsem si to uvědomil při čtení krátkých příběhů a aforismů ze starého Irska. Moudrost a zkušenost jejich dávných keltských předků. Když třeba jeden potulný kazatel navštívil vesnici, kde bylo vážně nemocné malé děvčátko. Její rodiče prosili kazatele, aby dítěti pomohl. On tedy poklekl u jejího lůžka a chvíli naléhavě a tiše hovořil. Potom vstal a řekl: „Od této chvíle se začne uzdravovat.“ Vedle stál dívčin strýc, nevěřil v takovou duchovní moc. „Copak může nemocného uzdravit pár slov ?“, vysmíval se kazateli. Ten se k němu náhle otočil a zlostným hlasem zakřičel: „Ničemu nerozumíte – jste omezený tupec !“ Dívčina strýce taková hrubost urazila, zrudl hněvem a chystal se kazatele napadnout. V tom okamžiku se kazatel usmál a řekl: „Když pár slov dokáže tak rozčílit a popudit muže jako jste vy, proč by moc několika jiných slov nedokázala uzdravit mladou dívku ?“

To není jen pouhý vtipný či zábavný příběh. Podobných vyprávění je v literatuře (i v životě) mnoho – již od biblických dob a patrně ještě dávno před nimi. Já sám jsem zažil a poznal několik takových lidí, kteří měli onen vzácný dar – sílu slova. Faktem ovšem je, že téměř nikdy se nikomu nepodaří přesvědčit někoho, kdo je fanatickým zastáncem opačného názoru, byl v něm vychováván a dlouhá léta s ním a podle něho žil. Nebo lépe řečeno: nikdy by nedal najevo, že se nechal přesvědčit. To je velmi známá věc lidské psychiky. Napsal jsem „téměř nikdy“ a „nikomu“. Myslím, že vůbec nepřeháním, když tu připomenu jednu výjimku. Existoval muž, který se rodí jednou za tisíc let a který dokázal přesvědčit i své nepřátele. Ve své knize a ještě mnohem víc ve svých projevech. Zemřel v roce 1945 a všichni ho známe. Ale nemohu ho jmenovat a nesmím o něm psát – ostatně tohle se svojí výjimečností vymyká tomuto článku.

Nejlépe a nejsnáze přesvědčíte někoho, kdo NEMÁ pevný a ucelený vlastní názor. To znamená, že se jedná v podstatě o většinu lidí. Ta většina vyrostla ve svých rodinách, kde slyšela určité názory. Tato většina chodila do školy, kde se zase učila (obvykle) jiné názory. A tato většina začala pracovat v prostředí, kde (opět) slyšela jiné názory. A navíc byla obvykle konfrontována s danou životní realitou. Jsem starší člověk a za svého života jsem poznal nečíselně takových případů. Měl jsem možnost sledovat životní postoje a životní dráhu mnoha lidí, kteří byli komunisté. Nebylo to „v nich“ – zavinilo to kupříkladu cílené a pěstované nadšení po příjezdu Rudé armády v roce 1945. Ti lidé byli vychováváni a vedeni k tomu, že se jednalo o „osvobození“. Byli to z velké části moji vrstevníci a na vlastní oči jsem viděl, co dokáže ona „síla slova“ – v tomto případě přesněji řečeno „vymývání mozků“. Ve škole, v tehdejším Pionýru, ČSM, ROH, SČSP, KSČ a podobných institucích. Byl jsem sice „jen“ pouhým divákem, ale těžko dnes dovedu vylíčit své pocity, když jsem tehdy ztrácel jednoho kamaráda za druhým. Byla to tragédie – pro ně, ale bohužel i pro mně. Protože v takové situaci se člověk musí rozhodnout: buď mají pravdu ti ostatní anebo já. Bytostně jsem cítil a věděl, že JÁ. Ale od tohoto zjištění je jen krůček k pohrdání, neústě, výsměchu, pocitu výlučnosti a třeba i nenávisti k těm ostatním. S těmito pocity jsem musel bojovat celý život a bohužel – musím i stále. Moji čtenáři mne (většinou) asi znají a uvěří mi, když říkám, že právě jen oni jsou ti, pro které mi stojí za to o něco usilovat a o něco bojovat. Aby život měl smysl.

Vyřčené nebo napsané slovo je mocnou zbraní. V jistých chvílích a za určitých podmínek daleko účinnější než bomba nebo samopal. Dokáže totiž zasáhnout větší počet cílů – a nezničit je. Protože není přece naším cílem bezpodmínečně zničit naše současné nepřátele. To platí jen o těch, se kterými opravdu nejde nic jiného udělat. Je zbytečné je jmenovat a označovat. Známe je všichni – a ať už se tu narodili nebo sem přišli, celé Evropě by bez nich bylo lépe. O ty ostatní se ovšem musíme doslova poprat a přesvědčit je, že my nabízíme KVALITATIVNĚ něco jiného než ostatní politické síly a strany. Že nám nejde o zisky, vysoké posty, výhody a privilegia. O to, jak se za každou cenu zavděčit nějakým novým pánům. Že naší snahou je dát konečně celé SPOLEČNOSTI takový řád a pořádek, který je v souladu se zákony přírody a zdravého rozumu.

Náš boj není ovšem v žádném případě jako sprint na sto metrů. Je to spíše maratón, běh na dlouhou trať. Ten má svá pravidla a vlastnosti, bez kterých se žádný účastník neobejde: trpělivost, odvaha, neústupnost, vytrvalost – a bezmezná víra v konečné vítězství. Víte přece – každý soudí podle sebe. A já jsem si kdysi připadal úplně sám. Když mne komunisté začátkem sedmdesátých let přece jen dostali a zavřeli, byla nás jen hrstka. Dnes máme svoji organizaci, svůj časopis a pořádáme své vlastní akce. To je ale jako v tom maratónu uběhnout prvních pět kilometrů. Že se občas dostaví krize ? No a co má být ? Byl by to zázrak, kdyby tomu tak nebylo. Já vím: to co tu říkám, jsou jen slova. Může je použít kdokoliv – vždyť je to jen tvrzení a to nic nestojí. My ale máme na své straně mocnou zbraň – je to nevyvratitelné vědomí, že dějiny nám dávají za pravdu. Dějiny – a všichni ti, kdo jsou stále proti nám. To není paradox. Bylo tomu tak přece vždycky. Každý velký objev, každá velká myšlenka byla zpočátku „rouháním“. Učení o tom, že je Země kulatá. Že se otáčí kolem Slunce. Že není středem vesmíru. Že je možné, aby se vznesl stroj těžší vzduchu. Že je možné překonat zemskou přitažlivost. I naše idea se zdá mnohým čímsi jako „svatokrádeží“. A přece se stačí podívat jen trochu kriticky kolem sebe a tak trochu i do historie. A dát věci do souvislostí. A odhodit zbytečnou sentimentalitu. A hlavně se nebát když VÍM, ŽE MÁM PRAVDU. Tak jako že ráno vyjde slunce. Vždyť i jeho symbol je naším svatým znakem.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: