O podvodu konzumní společnosti

Výraz „konzumní společnost“ se v poslední době velice často objevuje v článcích, úvahách a zamyšleních všech možných komentátorů ve většině médií. Co se pod tímto výrazem vlastně skrývá? Patrně (zjednodušeně řečeno) asi to, že jde o jakousi závislost na vlastnictví. Konzumovat člověk samozřejmě musí, spotřeba patří nezbytně k životu – ale to, co označujeme jako konzumní společnost je stav, kdy člověk vlastní něco jen proto, ABY TO VLASTNIL. I když to přímo k životu nepotřebuje. Kumulace majetku nad možnosti ho využít. Hromadění nepotřebných věcí, které neslouží k užitku, ale nanejvýš ještě tak ke společenské representaci.

 

Je velkým omylem si myslet, že tento způsob života je jakýsi plod či výdobytek naší společnosti až od roku 1989. Konzumní styl života vznikl – podle mého názoru – již „v hloubi“ předešlého režimu, řekněme tak zhruba od šedesátých let. Od bolševického režimu to byla jakási tichá dohoda s občany, taková „smlouva“ mezi mocí a veřejností: My vás necháme konzumovat a vy budete mlčet a tvářit se, že je všechno v pořádku. Můžete si pořizovat chaty, chalupy, auta, barevné televizory, kupovat Bony, vybírat si zboží v Tuzexu, dívat se v televizi na „normalizační“ seriály pana Dietla a patřičně „učesané“ estrády a veselohry. A spousty dalších „nezbytností“. – A za to se nebudete bouřit, budete chodit spořádaně k volbám s jednotnou kandidátkou, budete chodit s mávátky a třepetalkami do průvodů na bolševické svátky a výročí, budete v bolševických odborech, v SČSP, KSČ, ČSSM, podepisovat „anticharty“ a tak podobně. NĚCO ZA NĚCO. A většina společnosti to bohužel přijala jako svůj životní styl. Ostatně nebylo žádným tajemstvím, že tehdejší Československá socialistická republika byla (vedle NDR) relativně nejbohatším státem východního bloku.

 

A dnes?

 

Je to V PODSTATĚ TOTÉŽ. Jen jaksi přibylo negativních prvků a trendů – a kamufláže. Obrovskou roli ve zvyšování nesmyslné spotřeby a konzumu hraje všudypřítomná a agresivní reklama, která je prakticky všude a doslova zahlcuje každého občana – v tisku, rozhlasu, na ulici – a nejvíc ovšem v televizi. Tam je reklama nejen nevkusná, drzá a často velice stupidní, ale je divákovi vnucována způsobem hraničícím s hulvátstvím. Jak asi jinak nazvat fakt, když v průběhu divadelní hry či filmu se děj násilně přeruší a užaslý divák je nucen nechat se přesvědčovat, které dámské vložky, prací prášky, zubní pasty a značky whisky jsou nejlepší? Ale nejen reklama – celý ten „západní“ styl života, který se u nás od roku 1990 začal stále výrazněji prosazovat a propagovat, jen kopíruje onen „nedostižitelný“ vzor, tak běžný hlavně ve Spojených státech.

 

Výrazně a živelně se zvyšuje spotřeba doslova VŠEHO. Třeba spotřeba elektřiny (a ta se nevíce vyrábí v uhelných elektrárnách), města jsou přecpána automobily, které otravují vzduch a zatěžují normální pohyb. Neustále přibývá všech druhů odpadů, protože přibývá i jejich zdrojů – obřích supermarketů, kde se na jednom místě dostane prakticky cokoli, pochopitelně zabaleno v úhledném plastovém obalu. Třeba si to někdo ani neuvědomuje, ale prodávat pitnou vodu v plastových lahvích je fakt, který se kdysi publikoval v literatuře sci-fi, líčící Zemi po globální katastrofě. Jsem už dost starý a vždy, když jsem se potřeboval napít, tak jsem prostě otočil kohoutkem v koupelně (to, že dnes není tato voda příliš „pitná“, jen potvrzuje onu nenormálnost). Mohl bych pokračovávat a vyjmenovávat další prvky konzumní společnosti a jejího dopadu na náš život a životní prostředí – byl by to dlouhý výčet a skončil by seznamem nejznámějších ekologických havárií a katastrof.

 

Ptát se, kdo to všechno zavinil, je zcela na místě. Odpověď by mohla zabrat několik tisíc stran, ale dá se také říci velmi krátce: Je to mechanismus tržní ekonomiky s jeho „posvátnými“ zákony, vhodně doplněný a podmíněný principem tzv. pasivní parlamentní demokracie. Normální člověk je už znechucen všemi těmito vymoženostmi, je jimi pohlcen a hledá štěstí tam, kde ho najít nikdy nemůže. Je to doslova patologické přesvědčení, že co člověku chybí ke štěstí, je možno KOUPIT. Štěstí ovšem („naštěstí“) není závislé na výši bankovního konta, ale na stavu naší mysli, na schopnosti být šťasten. Měřítkem pokročilosti země je hrubý národní produkt – „hrubé národní štěstí“ nikoho nezajímá.

 

Na počátku své úvahy jsem uvedl onu pomyslnou „dohodu“ mezi komunistickým režimem a občanem. Chtěl bych nyní uvést podobnou a rovněž nevyslovenou dohodu mezi současným občanem a dnešním režimem. Režimem, který se tak rád ohání pojmy jako trh, spotřeba, blahobyt, ekonomický růst, parlamentní demokracie, západní ideály, občanská společnost, lidská práva, rovnost ras, humanita a pod. Právě tento režim, tak jako dříve ten bolševický, uzavřel s občany – a o tom jsem přesvědčen – jakýsi „pakt“: „Čím víc si budete kupovat a pořizovat zboží, tím se stanete šťastnějšími a svobodnějšími“. – Kdo se v tom ještě dobře nevyzná a tápe, tomu ochotně pomůže všudypřítomná reklama. „Návdavkem“ obdrží občan jako zvláštní prémii a pozornost svoji nezbytnou „kulturní“ náplň – zase hlavně tu televizní. Už ne Dietlovy seriály a pokrotlé estrády. Vývoj pokročil: Teď jsou k dispozici pravé americké thrillery, hvězdné války, batmani, supermani, Dallas, Star Trek – no a z českých luhů a hájů občas duchaplné besedy s našimi politiky.

 

Ale pozor: Stále platí ono kupecké NĚCO ZA NĚCO. Tohle všechno a ještě mnohem víc můžeš člověče mít – chceme za to jen maličkost: Naprostou loyalitu k režimu a zavřené oči před jeho politickými praktikami a dělbou moci. Žádné demonstrace a protesty. Žádné petice, akce a shromáždění. Žádná sdružení a spolky, které by vyznávaly a propagovaly cokoli jiného, než vládní moc. Připouští se jen jediná výjimka: komunisté a anarchisté. Stačí jen mlčet a hlavně jednou za čtyři roky „svobodně a demokraticky“ jít k volbám – a zvolit kohokoliv. Jednotná kandidátka jako za minulého režimu už sice není, to je pravda, ale existují přece opoziční a koaliční smlouvy, toleranční patenty, přestupy v poslaneckých klubech a ostatní vymoženosti parlamentní demokracie: On ten rozdíl mezi „dřív“ a „teď“ není ani příliš patrný.

 

Vlastně toho ani tak mnoho není, co na občanovi režim požaduje. Ovšem kdo by se přeci jen ozval a „vzbouřil“, ten bude vyobcován, popliván, znemožněn a potrestán. Přece pro politické extremisty, ultrapravičáky a fašisty není v této šťastné a spokojené zemi místo!

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: