Poněkud jiný 28. říjen

Je poledne – vrchol dne, na vrcholu Prahy, na Letné. Na první zdání den jako každý jiný. Jen při pohledu na kalendář se dovíme, že právě dnes končí letní čas. Co ještě by mělo končit? To lze jen vytušit z pohledů odhodlaných mužů, kteří sem přišli a přijeli na shromáždění a výzvu Národně sociálního bloku. Je totiž 28. října. Praha pamatuje mnoho, velmi mnoho 28. říjnů a třeba právě zde, nad Prahou. Je zde ale cosi, čím se liší ty „oficiální“ výroční dny od toho dnešního. A nemám tím na mysli ten neobvyklý počet policejních uniforem, podrážděné a zlostné reakce tisku dávno předem.To všechno tu už bylo mnohokrát. Spíše překvapuje něco, co zde chybí: u demonstrantů není vidět žádná česká, tedy vlastně československá vlajka. Je to zcela určitě výjimečné, že nějaké shromáždění se v tento den koná bez oné tradiční rekvizity. Není to náhoda. My, členové NSB neděláme náhodné akce a náhodné činy. A dnes jsme chtěli ukázat, že ne všechny symboly jsou v pořádku a ne všechny jsou hodny úcty. Ne, nechceme zpochybňovat nějaký státní symbol, ale nechceme ani zpochybňovat své svědomí a přesvědčení. Červenobílá vlajka s modrým klínem je totiž hlavně symbolem umělého pseudostátu, vzniklého hlavně a převážně z vůle vítězů po 1. světové válce. Je to symbol tak zvané první republiky, která byla zcela orientována na mezinárodní kapitál a mezinárodní sionismus. Republiky, které již ve třicátých letech dávno před 2. světovou válkou uzavřela smlouvu se Sovětským svazem. Republiky, ve které komunistická strana byla po SSSR druhou nejsilnější a nejlépe organizovanou bolševickou silou v Evropě. Je to i symbol zbabělého a neschopného pana Beneše, který se v letech druhé světové války prohlásil sám prezidentem a vydával jeden zločinecký dekret za druhým. Je to symbol státu, který dokázal vyhnat přes tři miliony svých občanů (a zavraždit jich přes čtvrt milionu) – hlavně proto, aby bolševizace Československa byla co nejvíce urychlena. Je to symbol státního útvaru, který po roce 1948 pojmenovali komunisté slovy „lidová demokracie“ (doslova „lidová lidovláda“), aby pak v šedesátých letech dali tomuto státu tak zvanou socialistickou ústavu. Je to i symbol „normalizačního“ režimu zrádného generála Svobody a jeho nástupce Gustava Husáka. A je to i symbol státu, pro který se už dávno vžil název A b s u r d i s t a n – tedy toho dnešního, který po sametovém cirkusovém představení dali dohromady kolaborující „disidenti“ s tehdejšími komunistickými špičkami. A v současnosti je to symbol státu, který má k suverenitě, svobodě a nezávislosti dál než je cesta na Měsíc. Je to symbol totální podřízenosti světovému četníkovi – USA – který sám rozhoduje o vině a trestu pro všechny a všude. Opravdu si myslím, že jsme ve svých dlouhých a bohatých dějinách tak hluboko ještě neklesli jako právě nyní.

A to je i odpověď pro každého, kdo by se třeba pozastavil nad nepřítomností onoho zprofanovaného státního symbolu na naší akci. My ty SVÉ SYMBOLY nemusíme vždy vystavovat, máme je ve svých srdcích a jsou součástí naší identity. Ostatně jednu VLAJKU nám už tento režim zakázal: tak se totiž původně jmenoval náš časopis před dnešní VÝZVOU. Zatím nám zakazují téměř všechno. Z a t í m . Jak dlouho?

Moc rád bych měl „stroj času“, abych viděl do budoucnosti: je jisté, že pak budeme zakazovat my. V prvé řadě všechnu tu špínu, zlodějnu, prodejnosti a vlastizradu. A na našich shromážděních BUDE VLÁT VLAJKA – a ne jedna. Celý rozevlátý les našich vlajek. Již dnes jsou naší nadějí a jsou i nadějí pro celý bílý evropský svět, jeho kulturu, jeho hodnoty a jeho budoucnost.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: