Kyvadlo času

Bílé široké schody – zdá se, že vedou až někam k modré obloze vysoko nad námi. Letenská pláň kolem nás, desítky a desítky kamarádů, kteří stále přicházejí. Přišli ti, co se nebojí. Co se nedali tak snadno zastrašit. Ti, co jim stálo za to ukázat všem, že EXISTUJEME. Tvoří se skupinky a debatuje se. Je tu i policie – všude kolem nás. Nevadí nám, naopak: je dobře, že tu je. Oni vědí, že s námi problémy nejsou a nikdy nebyly. Ohlášená protiakce levicové lůzy, toho lidského odpadu, co se sem sjel z celého světa – ta se jaksi nekoná. Dá se říci, že je skoro vyhlížíme z té výšky: nikde nic, i most je prázdný. Z té vysoké terasy je opravdu nádherný pohled! Čím to je, že je Praha TOLIK krásná právě a HLAVNĚ z výšky? Snad proto, že tady shora vidíme celek, architekturu, historii, panorama, řeku – to co se nezměnilo, nebo jen málo. Kdežto když jsme tam dole – vidíme a potkáváme lidi. Je to dost kruté a zjednodušené konstatování. Ale dnes jistě platí. Praha je plná lidí – jsou to vůbec lidé hodní toho jména? Nejen ta levicová sebranka, ta vylezla doslova z kanálů světa jako krysy – ale i ti, co je sem nepřímo (pan Havel i přímo!) pozvali. I ti, co na nás nahoru hledí jako na „nebezpečné extremisty“. I ti, kterým je to všechno v podstatě jedno. Svět je už takový – jsou v něm ti dobří, ti špatní a ti n i j a c í . Smůla je, že těch posledních je taková síla – s nimi je největší potíž, někdy vlastně větší, než s těmi špatnými. – Pohled na hodinky: blíží se čas zahájení. Všude trocha nervozity – ale to je přece normální. Reportéři a kameramani představují teď vlastně nejaktivnější část celého shromáždění. Je jich doslova jako much, které se slétají na cukr. Patrně by chtěli vidět a slyšet – co vlastně? Záminku k zásahu? Provokaci? Asi. Nedočkají se. Dočkají se jen prvního projevu od našeho zemského vedoucího a po něm těch dalších. Ostrá, prudká – ale slušná a korektní slova. Bojová – ale pravdivá.

Nejsou ještě tři hodiny – do té doby máme čas, do té doby je místo naše. Akce pomalu končí. Ostrůvek statečných a věrných nad Prahou se zvolna a po skupinách rozchází. Vlastně teď jsem si pořádně uvědomil přítomnost onoho ohromného KYVADLA ČASU. Obrovitého metronomu, udávajícího rytmus městu. Zvuk jako by nesmírně zpomaleného pochodu. Pohřebního pochodu pro všechny naše nepřátele tam dole.

Vítězného pochodu pro nás nahoře.

Pochodu, který nás dovede do vítězné budoucnosti.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: