Rodinné stříbro?

Kdykoli zaslechneme tento výraz, vybaví se nám obyčejně souprava nádherných příbor s umělecky vypracovanými střenkami, několik mis od té nejmenší až po salátovou, řada konvic, kyblíčků na led, kleštiček, šálků, talířů, kalíšků, vidlic a lžic na porcování, naběraček – a také svícny na stůl a vázy na květiny, které nutně patří k slavnostní tabuli. Prostě celý ten přepychový komplet z těžkého masivního a drahého kovu. Celé generace si předávaly takový poklad rodinného stříbra generaci další, někdy se i něco přidalo, ale nikdo a nikdy by se neodvážil něco z toho všeho prodat. Pojem „rodinné stříbro“ je ustálený a vžitý, ale musíme si pod ním nutně představovat takový poklad v příborníku? Určitě ne. A často se také uvádí, že ten a ten podnik by se neměl prodat zahraničním zájemcům – jde přece právě o „rodinné stříbro“. Ten podnik může být kterákoli známá strojírenská firma, nebo také továrna na becherovku či známé lázně se světovou tradicí. Já si ale myslím, že existují i jiné hodnoty a že nemusí být tak říkajíc „hmotné povahy“, aby mohly (a měly) být nazývány „rodinným stříbrem“.

Naše dějiny, či lépe řečeno úseky dějin – a ještě lépe: naše chování a činy v určitých dějinných situacích. Naše národní identita, náš charakter, naše skutky, naše záměry, naše postoje v té které době, v té které chvíli. Pokud se TAKTO chceme, dokážeme a budeme dívat na své rodinné stříbro, uvidíme, že ho ve svém příborníku máme dost málo. Tedy aspoň ty kousky, pořízené v poslední etapě našich dějin. Bylo by to určitě dlouhá inventura a omezím se ve svém výčtu aspoň na poslední – dvacáté století. Celý svůj dosavadní život jsem v něm prožil a krom svého dětství jsem nezažil nic zvlášť pěkného. Když mi bylo třináct, viděl jsem, jak převážná část mého národa vítala bolševické tanky a zasypávala je kyticemi šeříku. Jistě: když ty tanky přijely za 23 let znovu, obešlo se to už bez vítání. Ale tehdy (i pak) se povinně říkalo, že přinášejí „svobodu“ a kdoví co ještě. Kolikrát již slovo „svoboda“ bylo řečeno a kolikrát znamenalo pravý opak! Člověk by si mohl myslet, že národ si přece musí uvědomit odkaz svých tisíciletých dějin, že si dokáže představit důsledky svého jednání – jaká iluze! Tohle jsem si bohužel nejvíce uvědomil právě po skončení druhé světové války. Neviděl jsem totiž jen ty tanky. Viděl jsem, jak z mé vlasti byli vyháněni a vražděni statisíce lidí. A byli to hlavně staří lidé, ženy a děti. Bylo jim uloupeno vše co měli, včetně lidské důstojnosti. Důvod? – Německo bylo vojensky poraženo a mnozí „čeští vlastenci“ chtěli být najednou HRDINY (hlavně si chtěli v Sudetech hodně nakrást, ale o tom se nesmělo mluvit). Přímý pokyn k tomu dal sám „prezident „ Beneš: prezident, který odstoupil a nebyl ještě znovu zvolen. Také vláda tak zvané Národní fronty, kterou nikdo nezvolil a která se vrátila z exilu. S politickým programem vypracovaným mezi Londýnem a Moskvou. Dnes někteří historikové tvrdí, že prý vyhnání (oni říkají ovšem „odsun“) bylo nařízeno velmocemi. Je to lež a pustý výmysl. „Demokratický“ Západ i bolševický Východ jen souhlasily s Benešem a jeho kumpány. Dávno už se ví, že při tomto vyhnání přišlo o život okolo 250 000 lidí – v tomto děsivém počtu nejsou ale uvedeni zajatí němečtí vojáci, kteří byli po válce hromadně povražděni. Znovu se mohu jen opakovat: viděl jsem to na vlastní oči. TOTO BYL SKUTEČNÝ hromadný zločin, který nemá jen tak obdoby v evropských dějinách. Bylo to skutečná reálná genocida – ne žádná uměle vykonstruovaná a vylhaná. Zbývá jen připomenout, že všechny tyto zločiny byly Benešem „ospravedlněny“ a anulovány jeho zvláštním dekretem. Je třeba si rovněž uvědomit, že v tomto počínání bylo něco víc, než jen touha a potřeba se vybít na bezbranných lidech a zavděčit se svým protiněmeckým postojem svým „osvoboditelům“. Kdyby totiž naši němečtí spoluobčané zde

zůstali, dostaly by plány na začlenění naší země do východního bloku značnou trhlinu a nebyly by tak hladce průchodné. První poválečné volby u nás vyhráli legálně komunisté (dostali přes 40% hlasů) – ale jak by asi dopadly ony volby ZA ÚČASTI německých voličů? Jistě – naše začlenění do bolševické sféry bylo dávno dohodnuto v Jaltě a v Postupimi, ale nešlo by to tak snadno. A pozdější vývoj v naší vlasti by určitě šil jiným směrem. Tohle všechno jistě vzali v úvahu tehdejší protagoniské v čele s Gottwaldem a spol. Že jim ale „šli na ruku“ i „demokratičtí“ politikové je jistě ještě horší a ostudnější. Kdo tu dobu nepamatuje, asi jen těžko uvěří oné protiněmecké hysterii: tehdy ku příkladu žádné divadlo se u nás neodvážilo hrát cokoli od jakéhokoli německého autora(včetně klasických) a „úředně“ bylo nařízeno, aby slovo Němec bylo psáno malým písmenem – tedy „němec“. – Druhé největší etnikum u nás přestalo od té doby de facto existovat. To ono ale spolu s námi vybudovalo v této zemi tuto kulturu a všechna historická pozitiva zemí koruny české. Myslím si, že naše „rodinné stříbro“ bylo vždy to, když jsme jako národ dokázali jednat v souladu s nejlepšími tradicemi svých tisíciletých dějin, když jsme byli součástí a srdcem Svaté říše římské – středem a „dílnou“ křesťanského světa. Odtamtud pramenila a vznikala naše vzdělanost, naše jsoucnost a všechno to, co se nabývá (v tom nejlepším slova smyslu) e v r o p a n s t v í m.

Klidně se dá říci, že spolu s vyhnáním našich německých občanů jsme se SAMI VYHNALI na určitou periferii Evropy. Ne zeměpisně, to samozřejmě není možné, ale morálně, skutkově a psychicky. Vždyť od té doby to tady jde doslova „od deseti k pěti“ a jedna neblahost střídá druhou. Při nejlepší vůli si nemohu vzpomenout v tomto období (až do dneška včetně) na cokoli, na žádnou událost či dějinný úsek – na nic, na co bychom mohli být hrdi. Nehodlám se pouštět do detailů, záměrně. Prostě se mi ani nechce: člověk nemá vždy náladu a chuť vybírat žumpu. Stala se věc, která se nestává tak často: přestali jsme si vážit svého rodinného stříbra. Protože to, co dnes kolem sebe vidíme, stav naší země, morálku, politickou „kulturu“, psí oddanost našim novým „také osvoboditelům“ a jiná a další fakta – to všechno jistě není rodinné stříbro. Ještě tak možná „rodinné železo“. A pořádně zrezivělé. Co se tak vlastně dá dělat se zrezivělým železem? Oklepat? Vzít drátěný kartáč? Znovu natřít? Obávám se, že bude asi třeba velmi razantního zásahu. Snad to celé rozebrat a mnoho částí vyhodit do šrotu. Nebo do vysoké pece a s ostatním materiálem znovu přetavit. Prostě od základu vyměnit. A teprve pak můžeme pokračovat dál. A třeba si jednou pořídit i nové rodinné stříbro.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: