O opicích a lidech (síla signálu)

Byla to tehdy velmi zábavná i poučná filmová ukázka – byl jsem ve svém mládí posluchačem lesnické fakulty ČVUT a asistent našeho pana profesora zoologie nám občas promítal krátké vědecké filmy, obvykle zahraniční provenience. Dotyčná ukázka byla z jedné kanadské ZOO, kde měli velký chov opic. Opičí stádo bylo ve výběhu a najednou začalo pršet. Starý samec (šéf stáda) vyrazil ostrý hrdelní výkřik a teprve na tento signál se ostatní čle-nové smečky rozběhli do krytých ubikací. Když vysvitlo slunce, opět příslušný opičák dal jiný hlasitý povel a opice vyběhly ven. To je v přírodě dost běžné mezi zvířaty. Ovšem pracovníci tamější ZOO udělali zvláštní pokus. Nahráli na magnetofon oba ty „povely“ a následující dny je pustili patřičně zesílené do výběhu. Bylo krásné slunné počasí a na první magnetofonový povel se všechny opice rozběhly „schovat“ do bezpečí kryté ubikace. Jiný den, kdy zvířata byla v úkrytu, zazněl onen druhý falešný magnetofonový povel a ačkoli venku pršelo, opice poslušně vyběhly ven. Přiznám se, že to bylo docela hezké a zábavné – konečně byla to součást nauky o chování zvířat v přírodě a já dodnes miluji své původní povolání. Až mnohem později mne napadlo, že co je tak trochu směšné (ale přirozené) u zvířat, může být děsivé, tragické a smutné u lidí.

V dějinách našeho národa bylo a je mnoho případů, kdy o osudu lidí rozhodovala ne objektivní fakta – ale falešné signály. Signály vysílané ne výzkumnými pracovníky, ale obyčejně politickými dobrodruhy a darebáky. Mohl bych se inspirovat staletími naší historie, ale omezím se na období, které sám dobře pamatuji. Byl jsem chlapec, ale dobře se pamatuji na „signály“ po druhé světové válce. Byly dílem komunistických agitátorů, působících mezi dezorientovanými lidmi poválečné doby – za tiché podpory české inteligence (příznačně vždy orientované „nalevo“) a pasivního přihlížení všech ostatních, v čele se zbabělým „exilovým prezidentem“ Benešem. Ten rozhodující falešný signál zazněl tehdy z Prahy 25. února 1948. Typické bylo, že jinde se vlastně skoro nic nedělo, byly oblasti, kde komunisté byli v naprosté menšině a izolaci (kupř. na Slovensku), ale ten signál z Prahy stačil – a bylo to jako s těmi opicemi. TEHDY bylo totiž ještě spousta času tohle všechno zastavit, celkový poměr sil (nejen v armádě a policii) byl v neprospěch pučistů. Ovšem jak už jsem řekl, objektivní fakta byla přehlušena SIGNÁLEM. – Situace se opakovala v jiné podobě v době tzv. „pražského jara“, kdy (samozřejmě opět na patřičný signál) lidé náhle oslavovali bolševické zločince (jak jinak nazvat Smrkovského, Dubčeka a ostatní ?) jako zachránce národa, tvůrce „socialismu s lidskou tváří“ a kdovíjak ještě. Vystřízlivění přišlo brzy, ale uctívání oněch politických ekvilibristů, zbabělců a podvodníků trvalo dál: tak mocnou sílu měl ten falešný signál. Snad i ty opice si ten svůj omyl uvědomily možná o trochu dřív… – Všechno se pak znovu a znovu opakovalo za éry „normalizace“ a „přestavby“. Jen bych se opakoval líčením událostí, ale neodpustím si jeden příklad za všechny: týká se tzv. anticharty. V sedm-desátých letech se pořádaly obrovské akce a shromáždění, kde lidé ochotně odsuzovali Chartu 77. Příznačné ale bylo, že téměř nikdo onu Chartu nečetl a neznal (nebyla nikdy a nikde uveřejněna v médiích), ale všichni (včetně našich „statečných“ umělců a intelektuálů) ji ostře odsoudili: tak mocný byl SIGNÁL. „Opice“ byly rázem v ubikacích….

Nejnovější příklad SIGNÁLU je samozřejmě „sametová revoluce“. O tom se snad nemusím ani příliš rozepisovat. Dnes už málokdo pochybuje o onom gigantickém podvodu a jarmarečním představení, kdy prakticky všichni zločinci zůstali nejen nepotrestáni, ale často si i podstatně „polepšili“.

Signály předešlého režimu už upadají bohužel v zapomění a tak si je pro zajímavost některé připomeňme:

„Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“

„Sovětský svaz – mírová hráz!“

„Volte jednotnou kandidátku – záruku úspěchů naší vlasti!“

„Zemědělská družstva – záruka vysokých sklizní!“

„Varšavská smlouva – záruka naší bezpečnosti!“

Jakož i ostatní podobné „záruky“ …

To všechno bylo. Vláda jedné strany byla obratně a rychle vystřídána a nahrazena opozičně koaličním dvojvládím. Darebáci místo darebáků. Zločinci místo zločinců. Za „totáče“ se říkalo, že lidé předstírají práci a režim předstírá, že je platí. Dnes dokonce lidé pracují a nedostávají plat vůbec. Ale už se zase začíná říkat, že kdo nekrade, okrádá rodinu: to zůstalo…. A ty dnešní signály? Jen namátkou:

„Pravda a láska musí zvítězit!“

„Nejsme jako oni!“

„Všichni jsme byli vinni!“

„Zůčastněte se kupónové privatizace – jistota desetinásobku!“

„Bezpečnost a suverenitu zajistí NATO!“

„Stop rasismu!“

„Stop extrémistům!“

„Politickou stabilitu zaručí opoziční smlouva!“

Je asi zbytečné pokračovat. Obyčejně se tvrdí, že člověk je vlastně jen „zdokonalené“ zvíře a vrchol evoluce (já sám mám o této teorii svůj dost odlišný názor). Ty opice a jejich reakce na signály úplně chápu. Člověka a jeho reakce často pochopit nemohu. Člověk by měl odlišovat fikci od skutečnosti. Jeden chytrý a moudrý filozof kdysi řekl, že zvíře MUSÍ, kdežto člověk MŮŽE. Je to velká moudrost a pravda. Člověk opravdu MŮŽE – a měl by. Měl by – kromě jiného – nedat na falešné signály a aspoň se (při-nejmenším) podívat, zda venku prší či svítí slunce. A ty dnešní podařené zřízence, obsluhující ony politické magnetofony, umístit tam, kde to bude pro společnost nejlepší. Třeba do těch opičích ubikací, obehnaných drátěným pletivem – ovšem bytelnějších a bez výběhu. Je to bezpečné, účinné – a vyzkoušené.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: