Rozkaz k (ne)myšlení

Ve své úvaze se vracím ke známé cause vydavatele Zítka, který se „odvážil“ vydat knihu MEIN KAMPF. V čase, kdy píši tento článek, není dosud celý případ soudně uzavřen a možná dlouho nebude. Pozorný čtenář tisku si jistě stačil svého času všimnout, že jedním z hlavních důvodů odsuzujícího rozsudku byl fakt, že ke knize byl připojen „vysvětlující“ (a patřičně negující) úvod či doslov. Tato praktika, určující směr a kvalitu pohledu čtenáře na vydávané dílo není u nás ničím novým. Tuto metodu dovedli do naprosté dokonalosti komunisté již dávno. Neušel tomu prakticky žádný z našich klasiků předválečné éry a dokonce i 19. století. Vzpomínám jen namátkou na knihy Karla Čapka. Ty se směly vydávat až v šedesátých letech, samozřejmě jen s patřičným komentářem. Neušla tomu i taková vynikající kniha detektivních povídek – „Povídky z jedné a druhé kapsy“. Tam cenzuře vadily některé autorovy náboženské nebo skeptické postoje (Boží soud, Selvinův případ aj.), a tak tedy patřičné doslovy marxistických odborníků zaměřily pohled čtenáře „správným“ směrem – nebo se o to aspoň úporně snažily. Zářným příkladem bylo ovšem vydávání děl Aloise Jiráska. Schválně si někde sežeňte souborné vydání z padesátých let, kde u každého dílu (bylo jich 32) bylo na konci dlouhé převyprávění a vyhodnocení z pera komunistického akademika Zdeňka Nejedlého. To byly výtvory, které se dají označit pouze v superlativech: dokázaly naprosto změnit celkové vyznění a zaměření díla. Jak se říká, byla to „hlína“!

Dávno zapomenutý český spisovatel 19. století, zakladatel české humoristické prózy V. Rubeš kdysi napsal, že „předmluva či doslov ke knize jsou brýle, které se čtenáři nasadí, aby tam neviděl, co tam je – a naopak aby tam viděl, co tam není“. To je velmi přesná definice. Proč to vlastně tehdy komunisté dělali – a zrovna třeba u Jiráska? Málokdo si dnes již ani neuvědomuje, že Jirásek byl militantní nacionalista (někdy až šovinista), jeho politická orientace byla krajně pravicová – ve dvacátých letech byl na 1. místě kandidátky v obecných volbách pro Prahu za Národní demokracii (stranu založenou Karlem Kramářem), jeho osobní styky a vazby byly pro komunisty rovněž naprosto nevhodné a nepřijatelné. Mezi jeho přátele patřil třeba i kontroverzní generál Radola Gajda, který dokonce v jedné ze svých knih nechal vytisknout dedikaci „Svému příteli Mistru A. Jiráskovi“. Komunisté měli prostě na vybranou: buď Jiráska zakázat nebo aspoň nevydávat (což při jeho národní oblibě dost dobře nešlo) – nebo si ho nějak „přisvojit“. A to byl právě ten správný úkol pro Zdeňka Nejedlého a jeho následovníky. Když uvážíme, že aktéry a hrdiny Jiráskových románů byli (krom „přijatelných“ husitů) hlavně králové, šlechta, zemané, duchovenstvo, vzdělanci, střední stav a studenti – ale žádná „dělnická třída“, no tak to byl opravdu úctyhodný výkon!

Čtenář si jistě uvědomuje, že tato úvaha nemá za cíl kohokoli přesvědčit o kvalitách jakýchkoli publikací, ať je jejich autorem Karel Čapek, Alois Jirásek či Adolf Hitler. Je jen pokusem o to, aby si lidé uvědomili, že již víc než půl století (od roku 1945) se stále a stále snaží patřičná vládní a „prorežimní“ místa přesvědčit čtenáře, že je v podstatě nesvéprávný a retardovaný. Že si prostě (krom jiného) nedokáže SÁM udělat SVŮJ názor na cokoli. Že od toho je tady všemocná a vševědoucí režimní instituce (není důležité, jak se jmenuje), která určí čtenáři JAK se má na dotyčné literární či filozofické dílo dívat a hodnotit, ZDA ho má přijmout – nebo PROČ ho má odsoudit.

Dnes se tato vyzkoušená metoda používá hlavně u mnoha vydávaných titulů zahraničních autorů, kteří píší třeba o některých událostech a faktech druhé světové války, u filozofických prací, které nejsou v souladu s oficiálním humanisticko – demokratickým pozlátkem současné vládní ideologie a v podobných případech. Jak je vidět – nic nového pod sluncem.

Jen si tak někdy pomyslím, že velmi mnohá vystoupení našich předních politiků by zřejmě potřebovala stejnou metodu. Aby totiž někdo k j jich „duchaplným“ státnickým projevům vždycky řekl patřičný „doslov“. Nemusel by být ani dlouhý. Většinou by stačilo určitě jen pár slov. Rád bych uvedl nějaký příklad, ale nejde to. Říká se totiž o mně (opravdu!), že jsem slušný člověk a vulgarismy skutečně nikdy nepoužívám.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: