Společnost a ekologie

Otázky životního prostředí jsou nám všem dobře známé, protože se týkají stavu ovzduší, které dýcháme, vody, kterou pijeme, lesů, které by neměly sloužit jen jako zásobárna dřevní hmoty, chemizace a toxicity půdy, potravin a všeho živého, zvýšené eroze půdy, hromadění odpadků všeho druhu kolem nás, atd. Týkají se i úbytku rostlinných a živočišních druhů, z nichž mnohé známe dnes už jen z knížek a obrázků. Ale především se týkají nás samých. Měla by nás děsit představa, že za krátký čas přestanou platit slova naší české hymny „a to je ta krásná země, země česká, domov můj“.

Ve světě se čas od času schází na učených sympoziích delegáti ze všech zemí a dlouze diskutují, pronášejí krásná slova, radí těm druhým i sami sobě. Obyčejně vidí řešení jako více či méně komplikovanou záležitost technického rázu. Otázkou zůstává, zda tento přístup má vůbec nějakou cenu. Vidím tento problém jako otázku charakteru celé společnosti, jako problém institucí ekonomického a politického systému, včetně systému hierarchie hodnot. Logika trhu, stimulující neustálý ekonomický růst, orientuje společnost konzumním způsobem a je takto ve svých důsledcích nepřátelská přírodě (ale i kultuře a jiným hodnotám).

Současný politický systém i s jeho „demokratickými“ mechanismy funguje na krátkozrakém principu volebních cyklů a tím i preferování okamžitých výhod a rychlých zdánlivých řešení situací. Předchozí komunismus vedl k hotové přírodní pohromě zase z jiných důvodů, především samozřejmě v důsledku samotné ideologie, znásobené ještě totální neschopností a amatérismem řídících institucí a jejich pracovníků. Tragédií ovšem je, že tržní kapitalismus a parlamentarismus je také zdrojem ekologické krize, a to nejen u nás. Často se říká, že „na ekologii si nejdříve musíme vydělat“ – čili jinými slovy že stát musí být nejdříve bohatý, aby mohl chránit přírodu. Snad i prostý a nevzdělaný člověk snadno pozná, co je to za nesmysl a šílenství: bude totiž vůbec co chránit, AŽ BUDEME tím bohatým státem?! Pomineme přitom otázku, zda vůbec máme šanci být bohatým státem za současné vlády komunistických pohrobků a opozičně koaličních politických dobrodruhů.

Dalším velice oblíbeným omylem současných „národohospodářů“ je tvrzení, že vše, tedy i ekologické problémy, se vyřeší samy ZÁKONY TRHU, že vlastně není třeba do něčeho mocensky zasahovat. Sází-li se všechno na automatismus trhu a považuje-li se za žádoucí tím pádem i konzumní způsob života, je to ta nejhorší možná varianta vidění problémů. Každý podnikatel, či podnikající subjekt ví, co by společnost opravdu potřebovala, ale jeho vlastní aktuální a sobecké zájmy ho nutí jednat docela jinak. Nejenže pod tlakem konkurence rezignuje na jakoukoli ochranu životního prostředí, není-li k tomu tlačen legislativou (pokud tak vůbec existuje), ale je často hluchý a slepý vůči progresivním řešením, protože ta se vyznačují vyšším rizikem, nebo by začala přinášet zisk až za příliš dlouhou dobu. Na opravdu velké ekologické projekty prostě není kapitál. Je snad zbytečné zdůrazňovat, že všechny tyto okolnosti jsou zmnohonásobeny u cizích, nečeských podnikatelů či představitelů nadnárodních společností. U nich opravdu ani v nejmenším nelze předpokládat aspoň minimální zájem o tuto zemi, o zdraví jejího lidu, o její budoucnost. – Tohle všechno není nic nového. Vztah člověka k přírodě je starý jako existence obou. Jenže až ve dvacátém století se stal problémem. Chtěl bych pro zajímavost připomenout jeden jedinečný příklad vztahu k přírodě, i když tehdy (zdánlivě) o nic nešlo. Jedná se o málo známý dokument z doby vlády českého krále a císaře Svaté říše římské Karla IV. Ten nechal vyhotovit zákoník známý pod jménem MAIESTAS CAROLINA. V něm se zabývá velice závažnými věcmi a je tam i objemná pasáž o (jak bychom řekli dnes) ochraně přírody a ekologii. Jsou tam ku příkladu ustanovení proti těm (citováno) „kdo budou kácet zdravé dříví a ne ze stromů nemocných či poškozených, kdo budou kácet více dřeva, než samo naroste“ – apod. Výčet je velmi dlouhý a týká se hlavně královských lesů a kromě nich je zmíněna i ostatní příroda, orná půda, řeky, rybníky a mnoho jiného. Tresty byly, pravda, středověké: smrt, v lepším případě stětí ruky či propadnutí majetku.

Myslím si prostě, že chránit přírodu může jen ten, kdo k ní má kladný vztah a tedy i kladný vztah ke svému národu a své vlasti. Bolševická sebranka neměla vztah k ničemu – jen k uchování své moci a svým zvráceným idejím. Ta dnešní sešlost není o nic lepší. „Vylepšila“ tu předchozí o spojení a provázanost s mezinárodními silami, které nemají nic společného s ekologickými či kulturními potřebami naší země. Mají jen jeden cíl: urvat, co se dá, rychle a hned. Tak nějak podle známého hesla „a po nás potopa“. A tak si kolikrát představuji, jak by asi trestal otec vlasti dnes. Nejen obchodníky se dřevem, nejen třeba pytláky či ostatní kořistníky a zloděje – ale celou tu povedenou vládnoucí smečku a sebranku, která řídí osudy zemí koruny české. Řídí je (bohužel) naprosto „demokraticky“ – vždyť jsme si je sami zvolili, a většina má přece vždycky pravdu. Nebo by to šlo i jinak?

Věřím, že pokud TOHLE lidé pochopí a budou ochotni akceptovat, vyřeší se nejen ekologie, ale i mnoho dalších věcí a spousta problémů.

A teprve pak bude skutečně platit ono „a to je ta krásná země, země česká domov můj“!

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: