Nové století

Docela nedávno jsem četl zajímavou myšlenku o dvacátém století – o století, které skončilo právě loni 31. prosince roku 2000. Jistý britský historik o něm napsal, že to bylo „nejkratší století“ – vymezil ho lety 1914 (začátek první světové války) a rokem 1991 (rozpad Sovětského svazu).

Byl to velmi divný svět, divné století, ve kterém jsme žili. Člověk dovedl pojmenovat, definovat, vyčíslit a přesně popsat všechna zla a nebezpečí, která ohrožovala a ohrožují svět. Ale když šlo o to, aby se něco proti tomu udělalo, byla většina lidí bezradná. Obyčejně se schovala za anonymní instituce, kde se o problémech hlasuje, ale neřeší (ani nemůže). Nikdo pak nemá odpovědnost, většina má vždycky pravdu (?!), ona příroda si „nějak“ pomůže, ono to „nějak“ dopadne, my to přece stejně nezměníme, tak co bychom se starali – jistě každý z nás slyšel v té či oné formě podobné „argumenty“.

Jaké skutečně tohle „nejkratší století“ bylo, to pochopitelně posoudí až tisíce historiků po dlouhé době – a každý z nás dle svého přesvědčení. Konec konců téhož se dělo se stoletím devatenáctým. Nežil jsem v něm a nejsem historik – ale přesto si myslím, že bylo érou relativního klidu, životních jistot, neponičené přírody, úcty k tradicím a autoritám, stoletím, ve kterém se dařilo umění a ve kterém se narodili či působili mnozí velikáni lidského ducha. Století, kterému se také říkávalo „la bella epoque“, tedy krásná doba. Tohle všechno se ovšem změnilo rokem 1914, lépe řečeno až rokem 1918 – po 1. světové válce. Svět se změnil a bylo to určitě k horšímu. Jako vždy, když přestávají být věci a vztahy v pořádku, když přestává platit určitý ŘÁD. Je to pak jako v polorozbořeném domě, který přestává být udržován a nikdo se o něj řádně nestará. V něm se pak snadno uchytí špína, plíseň, hniloba, rozklad, obtížný hmyz a nemoci. Přesně to se stalo po skončení 1. světové války (a opakovalo se v ještě horších dimenzích po 2. světové válce!). Na povrch vyrazily takové jevy, takové fenomény jako bolševismus, anarchie, dekadence, míšení etnik, růst zločinnosti, drogy. A také ještě jeden úkaz, na který se často zapomíná: od roku 1918 do evropské politiky, kultury a veškerého dění se začínají dostávat a prosazovat americké vlivy, které od té doby neustále sílí a prohlubují se. Hovořil jsem o negativních společenských jevech a zmínil se o bolševismu. Kapitalismus naproti tomu byl v té době již řádně „zavedený“, ale právě ve dvacátém století se ukázaly jeho technické i sociální meze možností. Že komunismus ukázal zase ty své MEZE, nemusím jistě připomínat. Rovněž i dekadence a ostatní „vymoženosti“ se mohly řádně „rozvinout“ ve dvacátém století. Vůbec všechny tendence a proudy degradující člověka a jeho dílo, ničící a zhoubně působící na duchovní i materiální realitu našeho života. Stačí jmenovat jen další „výdobytek“ 20. století – rasový pohyb a rasové míšení. Věc dříve naprosto ojedinělou, dnes naprosto běžnou – v tak říkajíc NORMÁLNÍ („mimolidské“) přírodě prostě a samozřejmě neexistující.

Ale buďme objektivní – dvacáté století nebylo jen stoletím tohoto zhoubného podhoubí, těchto rakovinových novotvarů a zárodků všeobecného úpadku a degenerace. Ve dvacátém století také vznikla hnutí, myšlenky a ideály, které ve svých důsledcích umožňovaly návrat k opuštěným hodnotám. Hnutí, která jako jediná byla schopna účinně se postavit anarchii, sociálním problémům, bolševismu, zločinnosti, dekadenci a rasovým zvrácenostem. Která nabízela životaschopnou, lepší, zdravější a revoluční alternativu jak bolševismu, tak kapitalismu. Která jako jediná by dokázala vrátit Evropě její podstatu, udržet a rozvíjet její kulturu, životní hodnoty a ztracenou velikost. Bylo by velkou náhodou a shodou příznivých okolností kdyby již ve dvacátém století tato hnutí zvítězila. Na to byly ony ideály, myšlenky a cíle příliš nové, příliš revoluční, příliš pravdivé a (i když je to paradox) příliš samozřejmé. I lidé, kteří tyto ideály vyznávali, byli „příliš“ čestní a odvážní: NA SVOJI DOBU. Na způsob myšlení většiny svých současníků. Na svět, ve kterém žili, pracovali a bojovali. To není v historii světa vůbec nic nového. Ten kdo si poprvé uvědomil, že Země je kulatá, byl považován za blázna. Ten kdo poprvé prohlásil, že Země se otáčí kolem Slunce, byl proklet a zatracen. Ten věčný zápas mezi pravdou a lží! Mezi strachem a odvahou. Mezi vědou a pověrami. Ale snad to tak opravdu musí být. Tak jako žádné mládě a žádné dítě se nenarodí bez matčina utrpení a bolesti, tak i žádná velká idea se neprosadí bez vůle a síly. Ano, někdy je třeba i toho „císařského řezu“.

Potíž dvacátého století byla hlavně v tom, že bylo příliš zasaženo svými neduhy – devastací přírody, nedostatkem potravin, přelidněním (zvláště v tzv. třetím světě), sociálními problémy a nejistotami, upadající kulturou – prostě absencí ŘÁDU. Dvacáté století bylo léčeno dvěma „lékařskými kapacitami“: kapitalismem a komunismem. Je evidentní, že neuspěl ani jeden ani druhý. Ukázalo se, že oba jsou jen šarlatáni a jako takoví se bránili pustit k pacientovi skutečně schopného lékaře. Lékaře, který jediný mohl pomoci, obě „kapacity“ vyhnaly z operačního sálu. Spojili se proti vší „lékařské etice“ – bez ohledu na trpícího nemocného. Jen aby si sami udržely své postavení, svoji moc a svoji vládu. Nevím, na jak dlouho. Lze jen doufat, že pacient ještě bude mít dost sil, aby je poslal pryč. Měl by, pokud nechce zemřít. Spoléhat na to ale nemůžeme a NESMÍME.

Protože tu jsme MY. My, kdo jsme se rozhodli přebrat dědictví a štafetu všech těch statečných a čestných, kteří se přece nikdy nevzdali.

Jak dlouho dokáží naši nepřátelé bránit své zločinné pozice?

Jak dlouho dokáží bránit naší v ů l i k m o c i ?

Dvacáté století bylo ze všech „nejkratší“.

Jak dlouhé bude to jednadvacáté století, je otázka. Záleží na tom, zda včas zvítězí rozum nad hloupostí, kvalita nad kvantitou, síla nad slabostí, vůle nad apatií.

Vím a věřím, že to bude NAŠE STOLETÍ.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: