Kvantita a kvalita

Svoji úvahu začnu malou školní historkou. Je hodina chemie – a na ní i žák Pepíček. Je to svérázný, zvídavý, a pro učitele dost často nepříjemný student. Protože jednou se Pepíček zeptá:

„Pane učiteli, z čeho se vlastně skládá zlato?“

Učitel řekne: „Měl bys přece vědět, že z atomů zlata.“

„A z čeho je atom zlata?“

„To bys měl také vědět, to už jsme přece probírali: z protonů, neutronů, elektronů – dnes známe již víc než sto elementárních částic. Ale musíš znát alespoň ty tři – protony, neutrony a elektrony.“

A pak se Pepíček zeptá: „A pane učiteli, je atom zlata ze zlata?“

Což je ovšem konec.

Atom zlata není ze zlata. Je z protonů, neutronů, elektronů atd. Tohle všechno, ty součásti, představují vpodstatě takzvanou KVANTITU. Jak vidíme, je to jistě logické – a jistě pozoruhodné. Jakmile se totiž chceme dostat k podstatě, ke KVALITĚ (ke zlatu), nastává určitá potíž. Tu nelze jen tak sčítat, násobit, přestavovat, doplňovat či ubírat.

KVANTITA: to je jen součet, počet, množství druhů nebo faktů.

KVALITA: ta je již založena na hodnotě – zde již záleží na vzájemných vztazích, uspořádání, vazbách, formě, dynamice a cíleném stavu. Z nich se totiž vytváří vlastnosti a tedy ona KVALITA uvažované reality.

Co z toho všeho vyplývá? Nic víc a nic méně než to, že všechno na tomto světě je až neskutečně homogenní. Že takzvané základní kameny veškeré hmoty (živé i neživé) jsou stejné, že onu zdánlivou různorodost přírody a světa tvoří v podstatě tři základní kameny, tři stavební prvky. A ty jsou všude a ve všem stejné. Je to jistě úžasné zjištění – pro někoho snad skličující, pro jiného fantastické – a závratné. Hlavně při pomyšlení, že záleží (doslova) jen a jen na uspořádání a vzájemných vztazích základních součástí. Obecně vzato – budu-li mít jakýkoli (třeba dřevěný) předmět o váze 100 kg, je skutečně možné vhodným přemístěním, dislokací a vytvořením nových vazeb jeho elementárních částic doslova „udělat“ jiný, třeba kovový, skleněný či jiný předmět o stejné váze. To není science-fiction, to je fakt. Konec konců podobný pokus (ve velmi malém měřítku) byl již mnohokrát laboratorně proveden – například u transuranových prvků.

Proč to všechno uvádím? Často mne totiž napadlo, že takový atom, skládající se z množství nepatrných částic, by mohl být docela dobrým modelem i pro lidskou společnost. Přesněji řečeno: pro část lidské společnosti. Pro národ, etnikum, stát, společenství, komunitu či obec. Ty jednotlivé atomové částice jsou lidští jedinci. Je pravda, že počet lidských individualit je jistě mnohem větší než počet částí atomu. Ale je také pravda, že co do významu pro společnost, pro její funkčnost a identitu by se klidně dali jednotliví lidé zařadit do skupin, do oněch „základních kamenů“, jejichž počet by ani nedosáhl čísla nějakého „průměrného“ atomu.

Lidé jsou v každém případě součástí velkého celku. A stejně jako je tomu u atomu: záleží výhradně na uspořádání, vzájemných vazbách, propojení, vztazích a ostatních vnitřních strukturách, abychom mohli říci, JAKÁ že je ta či ona společnost, etnikum či stát.

Vyjdeme-li z předpokladu, že budeme posuzovat lidské uspořádání (dejme tomu) jen u evropské, bílé rasy (lze totiž porovnávat jen příklady stejného druhu a úrovně), pak velmi brzy zjistíme, JAK a do JAKÉ MÍRY se budou lišit. A budou se lišit nikoli tím, že lidé v jednom uvažovaném společenství jsou snad zásadně jiní než ti ze společenství druhého. Lidé ze všech těchto srovnávaných skupin budou zcela určitě vpodstatě stejní. Samozřejmě, někde budou hovořit švédsky, jinde třeba česky. Někde budou katolíci, jinde třeba protestanti. To ale není podstatné. VZTAHY A USPOŘÁDÁNÍ různých zemí budou totiž jiné. V místní i časové rovině. Ano, chtělo by to nějaký názorný příklad. Ten nejpřesvědčivější se nabízí sám. Německo – Výmarská republika po roce 1918. Tam byla tehdy společnost lidí, kterou charakterizoval totální rozvrat, chaos, beznaděj – hospodářský propad, hyperinflace, hrozila naprostá anarchie. Důvodem kromě silných vnějších vlivů bylo stávající uspořádání KVANTITY tehdejších lidí a z toho vyplývající ona zničující KVALITA. Ale již v jejím průběhu se začala vytvářet síla, metoda, možnost řešení, nezměrná vůle a schopnost jednat. Ta síla a vůle se jmenuje nacionální socialismus. A onen geniální chemik (či chcete-li atomový fyzik), který dokázal z tak bezcenné hmoty vytvořit zlato, byl jak známo Vůdce Adolf Hitler. Musíme si uvědomit, že během oné přeměny – předtím i potom – se samozřejmě jednalo o stále stejné obyvatele jedné země. Žádné jiné nikdo odnikud nedal, ani nepřistáli z vesmíru. Ovšem společenství – onen hypotetický atom – vypadalo a bylo uspořádáno pokaždé jinak. Vznikl prostě nový „chemický prvek“, útvar, řád a téměř okamžitě ukázal svojí převahu a životaschopnost. Mnohem větší (kvalitativně větší) než ten na východě a než ten na západě. Nový „prvek“, tedy Řád, již nerozlišoval lidi ani podle „třídního původu“, ani podle výše bankovního konta. Dělil je jen na schopné a neschopné, potřebné a nepotřebné. Škrtl ze svého slovníku pseudohumanitu, slabost, dekadenci, kult ošklivosti a zvrácenosti. Přestal uznávat „lidská práva“ pro ty, kdo si jich vůbec nezaslouží a začal uplatňovat zákony Přírody či Prozřetelnosti i na lidské bytosti.

Ano, pospolitost lidí může za vhodných podmínek vytvořit ono toužebné zlato. Většinou to ovšem bývá spíše ono příslovečné olovo. A nevěřme tomu, že když se dané lidské společenství bude skládat ze samých takzvaných vynikajících jedinců, bude i celek vynikající. To je hluboký omyl. Všechna známá společenství se skládají z lidí nadprůměrných, průměrných a podprůměrných. To je dávno známý fakt a podrobně se jím zabývá takzvaná statistická analýza. Kardinální otázkou prostě VŽDY zůstává, CO a JAK se z tohoto souboru „udělá“, co z toho vznikne.

Na začátku své úvahy jsem líčil rozhovor žáka Pepíčka s panem učitelem v hodině chemie. Nevím, co mu pan učitel odpověděl na otázku, zda je atom zlata ze zlata. Ovšem Pepíček by se mohl ptát ještě dál. Mohl by se třeba zeptat: „A pane učiteli, bylo by zlato ještě zlatější, kdyby se protony, neutrony a elektrony pozlatily?“ – To už by byl pan učitel zřejmě na mrtvici. Jistě: je to absurdní a každý to chápe. Ale nechápou to, nebo spíše nechtějí pochopit mnozí takzvaní humanisté a demokraté, kteří by chtěli „vylepšit“ svět svými výchovnými metodami, hlásáním údajné rovnosti lidí a ras, prosazováním jakési občanské multikulturní a multirasové společnosti a podobných nesmyslů. Co dělat, co podniknout, aby se z rezivějícího šrotu – tedy dnešní světové reality – stal ušlechtilý kov? Hlavní potíž je asi ta, že tomu už málokdo věří. A další překážka je v tom, že když se něco podobného v minulosti někde opravdu podařilo, netrval tento stav, tato transmutace dlouho – okolní svět se o to zatím vždy postaral. Tahle chemická reakce totiž vyžaduje opravdu POŘÁDNOU DÁVKU ENERGIE. A často i oběti, nezměrné úsilí – ale hlavně víru a vůli k vítězství. Ale řekněte, co se kdy opravdu velkého ve světě dokázalo a obešlo bez obětí? Svět docela určitě čeká na připravené odvážné chemiky. Důležité je, aby začali včas, ve stopách a odkazu onoho německého génia, aby experiment proběhl nejen rychle, ale pokud možno na více místech. Pak už nepůjde zastavit a vrátit do původního stavu.

Uvědomme si, že ty největší a nejdokonalejší věci a myšlenky v lidských dějinách NIKDY nezvítězily hned, naráz a napoprvé. To vyplývá ostatně z jejich podstaty – i z podstaty lidského myšlení a jednání. Nesmí nás to odradit – spíše posílit a utvrdit. Vždyť jsme si tu cestu a ten boj vybrali sami. Dobrovolně, s možností rizika. Ale s vědomím jistoty konečného vítězství.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: