Causa Mengele (Příběh jedné lži a hysterie)

Jméno Mengele se stalo pojmem. Od konce druhé světové války se v zemích pod vládou bolševiků – ale i v těch „demokratických“ – psalo a hovořilo o tomto vědci a lékaři jen v těch nejčernějších barvách. V tomto směru se (jak jinak?) nejvíce vyznamenávalo mezinárodní židovstvo. Jeho jméno se prostě stalo synonymem hrůzy, bestiality a utrpení. Dnes je to víc než půl století a naprosto nic se nezměnilo: jakmile se jednou „nastartovaná“ lež a hysterie rozjela, táhne a šíří se automaticky dál – se zřejmou tendencí vydržet do nekonečna. A to i přes některé mnohé seriózní pokusy o pravdivé vyjádření historické skutečnosti. Tyto snahy byly ovšem ihned a vždy za fanatického křiku profesionálních humanistů okamžitě umlčeny a potlačeny.

Josef Mengele se narodil 16.3.1911 v Günzburgu v Bavorsku jako syn továrníka zemědělských strojů. Po maturitě studoval na univerzitě v Mnichově. Vystudoval nejen medicínu, ale získal i doktorát filozofie. V roce 1937 získal místo odborného asistenta v prestižním „Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty“ na univerzitě ve Frankfurtu. Pracoval tam v týmu jednoho z předních evropských genetiků, profesora Otmara von Verschuera (jako první na světě se zabýval výzkumem tzv. identických dvojčat). V témže roce vstoupil Dr. Mengele do NSDAP a v roce 1938 přijal členství v organizaci SS. V roce 1941 je služebně přidělen na Ukrajinu, kde je raněn a také za statečnost vyznamenán Železným křížem 1. třídy. Do koncentračního tábora Osvětim nastupuje jako lékař v roce 1943.

Tento článek nechce být (a ani nemůže být) nějakým hodnocením jeho lékařské a vědecké činnosti a jeho přínosu genetice a dalším vědeckým či lékařským oborům. Stačí snad jen připomenout, že díky jeho práci a výzkumu se podařilo (mimo jiné) udělat značný pokrok při diagnostice a léčbě neplodnosti u žen. Měl mnoho žáků a následovníků, kteří po válce působili nejen v Německu, ale i v dalších zemích a uplatňovali jeho léčebné metody a postupy: vždy s velkým úspěchem. Dá se říci, že mnoho žen vděčí dodnes Dr. Mengelemu (a jeho žákům), že mohou mít děti – a hlavně zdravé děti. Je samozřejmé, že tyto léčebné metody a postupy vyžadovaly mnoho úsilí, aby byly objeveny, stanoveny a vyzkoušeny. Bez práce a pokusů na živých jedincích je takový výzkum nemyslitelný. To je starý známý spor o to, zda má či nemá vědec právo zkoušet své léky a léčebné metody na živém materiálu. Obyčejně se jedná o spor mezi vědci a tzv. ochránci zvířat, protože většina pokusů se samozřejmě koná na morčatech, myších, psech, opicích (hlavně druhu Rhezus) a ostatních druzích. Pokud tito „ochránci života“ žádají zákaz těchto pokusů, žádají něco, čemu nelze v žádném případě vyhovět. Doslova čítankovými příklady jsou třeba Pasteurova vakcína proti vzteklině, která zredukovala tuto strašlivou nemoc na minimum – nebo Behringovo protizáškrtové sérum, kterému vděčí za život ročně statisíce dětí. To všechno by bylo nemyslitelné bez pokusů na živých tvorech. Jistě – spousta lidí namítne, že je rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Mají beze sporu pravdu: ne vždy ale vyzní tohle srovnání kladně pro člověka. Stačí se jen zamyslet nad touto otázkou bez zbytečných emocí a zbytečné sentimentality. Jako příklad si stačí porovnat třeba kteréhokoli patologického vraha (či jiného zločince) s „nebezpečnou šelmou“ ve volné přírodě (už jich tam ale mnoho není). Zatímco ona šelma zabíjí pouze z nutnosti přežít, u mnoha lidí jsou tyto pohnutky zcela jiné. Mohl bych ovšem uvést i jiné příklady údajné škodlivosti či naopak prospěšnosti při porovnávání „člověk versus zvíře“ – ale ty si jistě čtenář domyslí sám. Mohl bych rovněž citovat mnohé lékařské kapacity minulosti i současnosti, které (i když je to velmi nepopulární) doporučují lékařské pokusy na lidech: na takových, kteří svým dosavadním životem nedávají společnosti žádná aktiva a žádný prospěch. Tedy ku př. na vězních. Mnozí prosazují tyto pokusy jen se souhlasem dotyčných osob (s následným zmírněním jejich trestu), jiní požadují tyto pokusy bez onoho souhlasu. Základním důvodem je fakt, že praktická hodnota všech pokusů na živém materiálu je limitována a redukována velkou fyziologickou rozdílností mezi tělem lidským a zvířecím. Osobně si myslím, že není nejmenšího důvodu se vyhýbat experimentům na lidech – ovšem pouze na těch, kteří pro společnost nepředstavují žádnou kladnou hodnotu. Jedinou skutečnou hodnotou pak může být jejich přínos jako materiálu pro lékařské účely. Pokud se to někomu bude zdát cynické a „nehumánní“, je zřejmě nenapravitelným snílkem, který by se měl co nejrychleji podívat kolem sebe a vidět a chápat skutečnost jaká je. Hovoříme zde o zločincích a lidech bezcenných pro společnost. Dr. Mengele pracoval právě s takovými lidmi. Dnes už dávno padl mýtus o „politických vězních“ či tzv. „odbojářích“ v koncentračních táborech. Pokud bychom některé takto přece jen chtěli označit, představovali by pouhý zlomek procenta všech internovaných. Obrovskou většinu tvořili obyčejní zločinci, kriminální elementy, lidé, kteří se štítili poctivé práce, podvodníci, šmelináři – prostě spodina lidské společnosti. A všichni tam byli na základě řádného soudního rozhodnutí. Jistě – byli tam ku př. i židé a cikáni. U nich (a podobných) je jejich škodlivost, méněcennost a kontraproduktivní existence prokázána a dána historicky a geneticky.

Snad jen pro zajímavost malé připomenutí: i v současné době jsou konány pokusy na vězních. Čas od času to nesměle připomenou sdělovací prostředky. Známé jsou případy ze Spojených států, ale i z bývalého Sovětského svazu – i jinde. Někdy se jedná o pokusy tak říkajíc „ve velkém“: je známo, že když Američané dělali jaderné pokusy s vodíkovými bombami v Tichomoří, nechali záměrně na mnoha ostrovech původní obyvatele jako „zkušební vzorek“. Po mnoha letech pak mohli zkoumat účinky radioaktivity na lidech. Totéž dělal Sovětský svaz při svých zkušebních výbuších na Sibiři – na vlastních lidech. Každý nezaujatý člověk může sám dobře posoudit a porovnat „případ Mengele“ s těmito obludnými, chladně nekalkulovanými masakry.

Ale vraťme se zpět k osudům Dr. Josefa Mengeleho. Po válce se mu podařilo utajit své jméno, příslušnost k SS i hodnost (hauptsturmführer) a žil na zemědělské usedlosti v americké okupační zóně Německa. Dokázal se dokonce stýkat se svojí ženou a celou rodinou. Po čtyřech letech se ale z bezpečnostních důvodů rozhodl opustit svou vlast. Přešel do Itálie a za pomoci organizace ODESSA se dostal do Argentiny. Málokdo ví, že již v roce 1956 se znovu vrátil do Evropy, aby se setkal s rodinou. Zajel dokonce i do Günzburgu a do Mnichova. Tam měl bohužel autonehodu a byl tedy vyšetřován policií – měl obrovské štěstí: mezi policisty byli stateční a věrní Němci a byl bez problémů propuštěn. Od té doby byl opatrnější a do Německa se odvážil již jen na pohřeb svého otce v roce 1959. Žil a pracoval jako lékař v různých zemích latinské Ameriky. Nejznámější je jeho pobyt v Paraguaji v době, kdy tam byl prezidentem generál Stroessner (byl německého původu). Mezi tím byla vypsána německou vládou (!!) odměna za dopadení Dr. Mengeleho ve výši 60 000 marek -–vyšší byla jen pro Martina Bormanna: 100 000 marek. Honička dosáhla vrcholu a brzy se objevila zpráva, že v roce 1978 se Dr. Mengele utopil při koupání v moři. Soud ve Frankfurtu na základě výsledků exhumace vydal prohlášení o jeho smrti. Prohlášení bylo později zpochybněno, protože údaje z exhumované kostry neodpovídaly dodatečně zjištěným údajům z lékařské karty: chyběly mimo jiné pozůstatky zánětu kostní dřeně, jedna noha byla kratší o 1,5 cm a hlavně obvod lebky 50,5 cm neodpovídal 57 cm v lékařské kartě. Korunu všemu pak nasadilo v roce 1983 izraelské komando Mossadu, které se pokusilo unést z Paraguaje údajně „jednoho lékaře SS“. Teprve dodatečně vyšlo najevo, že se (samozřejmě) jednalo o Dr. Mengeleho. Pokus naprosto zkrachoval, pokud je známo, žádný muž z Mossadu krom jednoho akci nepřežil: tamní německá bezpečnostní služba pracuje zřejmě bezchybně. V lednu 1987 izraelská televize oznámila, že „Anděl smrti“ stále žije na jedné farmě v Paraguaji pod novou totožností. Pokud Dr. Mengele stále žije, je mu již víc než devadesát let. Věřím, že jednou bude se ctí pochován v rodném Bavorsku. Jako velký Němec, nacionální socialista, důstojník SS, lékař a vědec. Jako statečný a hrdý muž, který se nezpronevěřil svému poslání po celý svůj život.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: