Vůle proti zlu

Běžný občan této země nemá v podstatě žádnou legální, ústavní a vůbec „normální“ možnost, jak ovlivnit, usměrnit či dokonce „vylepšit“ společnost a celý systém ve kterém je nucen žít, pracovat a vegetovat. Když jsou volby, vybere si politickou stranu – obvykle jako nejmenší zlo, nebo úplně náhodně podle předkládaných tzv. preferencí. Tato strana ho po volbách obvykle totálně zklame a znechutí: z jejího programu zůstane v nejlepším případě žalostné torzo, z proklamovaného nepřítele se stane koaliční spojenec či dokonce (světový unikát!) opoziční partner. Nehledě na to, že určitý počet zvolených zástupců (poslanců) během krátké doby změní „stáj“ a naprosto klidně, samozřejmě a bez zábran přestoupí ke konkurenci, nebo se přidá k nějakému novému politickému subjektu.

A každý z nás, kdo se odváží pozdvihnout hlavu a svůj hlas k nějaké formě protestu, je ihned napaden ve většině médií, jeho protest je zmanipulován, okleštěn, převrácen, upraven a ocejchován nejrůznějšími jmény a adjektivy jako vyvrhel a nepřítel společnosti. Většina lidí je těmito médii pohlcena a současně i zahlcena neskutečným množstvím pseudoinformací, pseudozábavy a pseudokultury. Většina (kdysi) umělců se už dávno přizpůsobila a napomáhá prodejným politikům, resp. politickým dobrodruhům a manipulátorům na utváření této nové společnosti tupých, o nic se nezajímajících a konzumních občanů. Ti všichni mafiáni a jejich pomocníci připomínají krmiče a ošetřovatele dobytka ve velkovýkrmnách a velkochovech. Dobytka, kterému je denně a pravidelně přisunováno a přidělováno stále stejné ubohé žrádlo (tuzemské produkce, či „made in USA“), které bezmyšlenkovitě a apaticky přežvykuje a jen zírá do šedé, jednotvárné perspektivy holého bytí. Zbývá mu jen čekat, až ho jeho pěstitelé a chovatelé předhodí na pomyslná jatka pro své úzké stranické a mocenské zájmy.

Kdo je přesvědčen a věří, že žije ve svobodném státě, či snad dokonce ve státě se spravedlivým společenským řádem, je ubohým a nenapravitelným snílkem. Protože – co je vlastně svoboda? Co je spravedlivý řád? Otázky, jimiž se zabývali a stále zabývají filozofové, státníci i obyčejní lidé všech dob a všech zemí. Ale zcela jistě TO NENÍ totální závislost na penězích, na politickém a společenském postavení, na jistých organizacích které rozdělují a rozeštvávají občany, na podvodech a korupci, na hlásání rovnosti mezi těmi, kteří si nikdy rovni nebyli a nikdy nebudou, na popírání všech ušlechtilých hodnot a vědomí národní hrdosti a sounáležitosti. – Tito moderní novodobí otrokáři lidského vědomí počítají dopředu a bohužel najisto, že většina lidí je v podstatě lhostejná a bez zájmu o svůj osud. Že většina lidí se nudí. Že se bojí podniknout – NĚCO. Že svoji nudu a odevzdanost utápí často v alkoholu nebo v drogách a hlavně v té nejrozšířenější – v bezmyšlenkovitém sledování televize. Před všespasitelnou obrazovkou lze pohodlně a „odvážně“ nadávat a protestovat: že to nikdo neslyší a nic se tím nedokáže, není podstatné. Za to, když by měl onen televizní konzument opravdu COSI podniknout – jen maličkost, jen docela malý protest či jen náznak nesouhlasu – nedokáže udělat a říci vůbec nic. Proč? Bojí se snad? Vždyť u té televize vedl tak silné a odvážné řeči – co všechno by se mělo dělat a jaký pořádek zavést. Ano, bojí se. Ale ne těch, které má (možná) na mysli. Má strach sám ze sebe. Má strach ze svobody, kterou by třeba opravdu mohl někdy získat. Svoboda je pro něj vize, atribut, fenomén, na který není vůbec připraven, není na něj zvyklý – dokonce pro něj představuje neznámé nebezpečí. Kdyby ji získal, CO by si s ní vlastně měl počít? Starat se sám o spoustu problémů a věcí – ta odpovědnost, ta starost, ta povinnost! Pohodlnější je být spoutaný, nechávat se krmit stále stejnou (ale výživnou!) šlichtou, nechat si rozkazovat. A zotročený pak „hrdinně“ ukazovat svá pouta ostatním, jaký že on je nebožák a oběť režimu.

Už dávnou je známo, že každý národ má takovou vládu a takový osud, jaký si zaslouží. Platí to nejen o národu, ale i o jednotlivých jeho částech, o lidech, o každém z nás. Světélko naděje snad zazáří při pomyšlení, že ne všichni vytváří vlastnosti a podstatu naší společnosti. Že existují (a statistika a sociologie to potvrzují) i takoví, co nepatří do průměru. Nepatří do většiny. Ve světě je to tak už dávno zařízeno, že právě tito lidé tvoří velké věci a konají velké činy. Doslova tlačí a hýbou společností kupředu. Jsou architekty dějin. Friedrich Schiller jednou řekl, že „většina je v podstatě nesmysl – pravda a síla je vždy v rukou schopné menšiny“. A pro nás je tento fakt ztotožněn s ideály a cíli našeho hnutí. Jsou závazkem, odhodláním, ukazatelem, rádcem, jsou naší vlastností.

Jsou naší nadějí a vírou.

Jsou symbolem vůle proti zlu.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: