Óda na radost

Ve svém krátkém zamyšlení se nehodlám zabývat nádhernou básní Friedricha Schillera z Beethovenovy 9. symfonie – bohužel. Chtěl bych se jen na okamžik vrátit k některým skutečnostem uveřejněným v prosinci 2001 v tisku a televizi. Jedná se hlavně o mnohokrát reprodukovaný údajný videozáznam bin Ládina a jeho spolupracovníků, opatřený anglickým (a v překladu i českým) textem. A není ani tak důležité, že byla některými odborníky zpochybněna jeho přesnost či dokonce autenticita. Většina komentátorů sdělovacích prostředků se totiž velice pohoršovala hlavně nad tím, že bin Ládin na oné nahrávce „ p r o j e v o v a l r a d o s t “. Cosi podobného se čtenářům a divákům presentovalo ihned po událostech 11. září 2001 – tehdy kupř. televize mnohokrát a opakovaně ukazovala jásající davy Palestinců. Mravokárný a dotčený tón našich novinářů a i politiků neumlkl úplně a beze zbytku ani tehdy, když se prokázalo, že dotyčné záběry pocházejí úplně z jiné doby a při jiné příležitosti. – Proč to připomínám a proč se o tom vůbec zmiňuji? Jsem už starší člověk, ale paměť mi dosud kupodivu slouží. Velmi dobře si třeba vzpomínám na filmové záběry (tehdy televize ještě nebyla) ze Spojených států, když se na podzim roku 1945 vrátily „hrdinné posádky“ amerických bombardérů z náletů na Hirošimu a Nagasaki. Tam tehdy zahynuly strašlivou smrtí statisíce naprosto nevinných civilních obětí, včetně žen a dětí – prostě obě celá města. Američtí piloti a členové posádek tenkrát po příletu domů jeli v koloně otevřených automobilů, zasypávaných nadšenými davy květinami a konfetami. Posádky letadel slzely štěstím a radostí. Všichni byli pak vyznamenáni americkým prezidentem nejvyššími řády. Co na tom, že řada z těchto „hrdinů“ skončila za nějaký čas na psychiatrii – když jim to, jak se říká, „došlo“. Že velitel jednoho z těch letadel (pluk. Tibbets) spáchal sebevraždu a množí jiní rovněž. O tom už se pak nepsalo, resp. až po mnoha letech. Četl jsem i některé vzpomínky československých pilotů, kteří měli tu „čest“ létat v posádkách amerických bombardérů v závěru druhé světové války a zúčastnili se i kobercových náletů na Drážďany a ostatní bezbranná města s jejich civilními obětmi. Ti piloti popisují ve svých pamětech (jako nějakou milou zvláštnost a projev temperamentu) bouřlivé radostné reakce amerických posádek při každé kaskádě výbuchů dole pod nimi. I z novější doby jsou známy obdobné příklady. Ku příkladu když se vraceli američtí piloti z náletů nad jugoslávská města: naše sdělovací prostředky tehdy zveřejnily celou sérii rozhovorů, ve kterých Američané sami sebe oslavují nadšenými slovy a uznáním. Jejich radost opravdu nebylo lze přehlédnout. Mohl bych se jistě zmínit o mnoha a mnoha dalších případech projevů radosti ve chvílích, kdy normální lidé by cítili asi spíše opačné pocity. Třeba hned po válce jsem byl jako chlapec v Sudetách svědkem nesmírného utrpení našich německých spoluobčanů při jejich vyhnání z vlasti. Radost a nadšení samozvaných „soudců“ a katů, kteří dokázali zabíjet ženy a děti – to je věc, která mi nevymizí z paměti určitě nikdy, i kdybych žil sto let.

Vybral jsem jen několik namátkových příkladů. Nechávám zcela a úplně na čtenáři, aby si patřičný závěr udělal sám. Svůj vlastní názor nebo své sympatie či antipatie zde uvádět nemohu a nebudu. V této zemi a v tomto režimu jsou takové „zákony“, že bych mohl být velmi snadno obviněn z trestného činu.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: