Právo na eutanazii

Fenomén zvaný eutanazie se v poslední době objevuje stále častěji nejen v médiích, ale i v odborných debatách na nejrůznější úrovni. Hovoří o ní politikové, lékaři, sociologové, filozofové, umělci a určitě má na ni nějaký názor či stanovisko vlastně každý.

Eutanazie – překládá se to obyčejně jako milosrdná smrt. Také jako asistovaná sebevražda. Vždy v případě, kdy určující faktory kvality života jsou blízké nule a doprovází je stálá nezvládnutelná bolest. Požaduje se při tom opakované přání nemocného k tomuto kroku (někdy jeho příbuzných či lépe řečeno pozůstalých) a vyjádření odborníků. – Není ani tak důležité, co si o tom myslím já. Dokonce není ani důležité, co si o tom myslí většina těch nejpovolanějších, totiž lékařů. V tuto chvíli mne zajímá tento problém v souvislosti s jinými faktory a aspekty, které se rovněž tak či onak dotýkají otázky života a smrti.

Je normální rozebírat a řešit problémy eutanazie v sociálním a politickém SYSTÉMU, který neumožňuje zbavit života nenapravitelné mnohonásobné brutální vrahy, zločince z povolání nebo vlastizrádce? SYSTÉMU, který naopak stále požaduje jakousi „humanizaci“ vězeňství, který má dojemné starosti o „lidská práva“ odsouzených zločinců, ale v podstatě si neklade otázku zda i oběti zločinů mají nějaká práva?

Je normální zabývat se eutanazii ve světě, jehož politicko-hospodářský SYSTÉM nejen umožňuje, ale dokonce podporuje hromadné vraždění civilních obyvatel leteckým bombardováním a řízenými raketami jen proto, že tyto oběti jsou příslušníky národa hájícího svoji svobodu, národní identitu a nezávislost – jako tomu byla nedávno v Jugoslávii? Jako je tomu na palestinských územích a dnes na mnoho místech světa?

Podobných příkladů a pokrytecké morálky by bylo lze uvést mnoho. Nicméně si myslím, že i tak lze o eutanazii vážně uvažovat. Existuje totiž přece jen NĚKDO, lépe NĚCO, komu (nebo čemu) by příslušelo tuto asistovanou sebevraždu naordinovat. Podle mého názoru to je právě onen vládnoucí SYSTÉM. Je už dlouho nemocný. Je to nemoc beznadějná, chronická a nevyléčitelná. Některé příznaky choroby jsou zvláštní a dost neobvyklé. Mají povahu jak fyzickou, tak duševní. Ta fyzická vede k devastaci všeho, co se v pacientovi i kolem něj nachází. Ta duševní se zase velice podobá schizofrenii, tedy rozdvojení osobnosti: pacient má někdy bolševickou, jindy tržní, liberální a „demokratickou“ podobu. Pacient často mění nálady, mívá halucinace, úzkostné stavy a trpí tak zvanými utkvělými představami. V horečce ku příkladu blábolí a vykřikuje hesla o rovnosti všech lidí, o rovnosti ras, o lidských právech pro všechny, o tom, že pravdu lze snadno zjistit hlasováním – a jiná podobná tvrzení. Je vážné nebezpečí hraničící s jistotou, že nemocný (SYSTÉM) představuje pro sebe i své okolí akutní hrozbu. Hlavním problémem ovšem zůstává, že zřejmě nelze v tomto případě počítat s klasickou eutanazií. Chybí to podstatné – pacient sám si svoji smrt nepřeje a ani do budoucna nelze s něčím podobným počítat.

Někteří lékaři doporučují místo klasické eutanazie (smrtící injekce či tableta) jakýsi trik, který obchází zatím platná pravidla. Třeba takový neurochirurg po neúspěšné operaci mozkového zhoubného nádoru napíše do protokolu pro lékaře „do not resuscitate“. Nádor prorůstal bez hranic, odstranění bylo nemožné. Do zápisu dá tedy pokyn, že dojde-li k zastavení dechu, nedělejte oživovací pokusy, nezavádějte řízené dýchání! – Pacient nemá na užitečné přežití. Takové počínání se nekvalifikuje jako eutanazie.

Náš uvažovaný nemocný SYSTÉM by zřejmě mohl dopadnout právě takto. Jde jen o to, aby ta agónie netrvala až příliš dlouho. Nejsem si ovšem docela jistý, že bych radil na něco čekat. Nejsem si ani jistý, že bych nebyl pro skutečnou eutanazii. A pokud to domyslím do konce – nemám vlastně žádný rozumný důvod uvažovat v případě TOHOTO pacienta o nějaké MILOSRDNÉ smrti.

To přídavné jméno je tu zbytečné. Zločinci na něj nemají právo.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: