Nejkratší století

Známý britský historik Eric Hobsbawn vymezil dvacáté století lety 1914 (začátek 1. světové války) a rokem 1991 (rozpad Sovětského svazu) -proto ten název mé úvahy. Snad je i do jisté míry trochu aktuální, protože se blíží „oficiální“ konec našeho století – rok 2000. Ovšem podle onoho historika žijeme již nyní ve století 21.

 

Jaké skutečně bylo toto „nejkratší“ století, to pochopitelně posoudí teprve stovky a tisíce historiků v příštích desetiletích. Konečně – to 19. století se také hodnotilo až dlouho po svém konci:a vyhodnocuje se vlastně dodnes. Nejsem historik a nežil jsem (bohužel?) v 19. století. Přesto si myslím, že bylo opravdu tím, čim ho označuje výraz „la belle epoque“ – krásná doba. Toto století bylo zřejmě érou relativní klidu, životních jistot, neponičené přírody, úcty k tradicím a autoritám, stoletím, ve kterém se narodili či působili ti nejznámější, nejslavnější a nejinspirativnější velikáni umění – ať se jednalo o literaturu, hudbu, výtvarné umění, architekturu, filosofii i užitná umění a řemesla.

 

Tohle všechno se změnilo po 1. světové válce. Vždycky mne napadá, že všechno špatné vzniká všude a vždy tam, kde přestávají být věci v pořádku, kde přestává ŘÁD. Tak nějak, jako v polorozbořeném a neudržovaném domě se snadno uchytí špína, plíseň a obtížný hmyz. Přesně to se stalo po roce 1918 – po 1. světové válce (a opakovalo se to ještě v horších dimenzích po 2. světové válce!). Na povrch vyrazily takové fenomény jako bolševismus, anarchie, dekadence, míšení ras, růst zločinnosti, drogy. A také ještě jeden faktor, na který se rádo zapomíná: od roku 1918 do evropské politiky, kultury a do veškerého dění se začínají dostávat a prosakovat americké vlivy, které od té doby neustále sílí.

 

Pokud se týká společensko – hospodářského a politického uspořádání, tedy systém kapitalismu vznikl ovšem dřív než v našem 20. století, ale právě v něm se ukázaly meze jeho možností – technické i sociální. I systém komunismu vznikl dřív než ve dvacátém století. A i on zde ukázal zase ty své „MEZE“. Rovněž i dekadence a ostatní „vymoženosti“ měly své duchovní otce před počátkem našeho století. A zase – teprve ono dovolilo a umožnilo všem těmto proudům degradujícím člověka a jeho dílo, plně se rozvinout, natrvalo se usadit a zhoubně působit v myslích a realitě našeho života. Konečně i další „výdobytek“ 20. století – rasový pohyb a rasové míšení má samozřejmě své kořeny mnohem starší. Ale ve 20. století se stává běžnou záležitostí. Člověk si zřejmě dokáže zvyknout prostě na všechno – i na takovéto abnormality, které v ostatní přírodě neexistují (to není projev rasismu, ale jen pouhé konstatování skutečnosti).

 

Ale buďme objektivní. Dvacáté století nebylo jen stoletím tohoto zhoubného podhoubí, těchto rakovinových novotvarů a zárodků všeobecného úpadku a degenerace. Ve 20. století vzniklo také hnutí, myšlenky a ideály, které ve svých důsledcích umožňovaly návrat k opuštěným hodnotám a ŘÁDU. Hnutí a ideály, které jako jediné byly schopny se účinně postavit anarchii, bolševismu, zločinnosti, dekadenci a dalším zvrácenostem. Které jako jediné nabízely životaschopnou a revoluční alternativu jak kapitalismu, tak komunismu. Které by dokázaly vrátit Evropě její árijskou podstatu, udržet a rozvíjet její kulturu, hodnoty – a velikost. I toto hnutí, tyto myšlenky a ideály měly svůj počátek již v 19. století. Jména jako Marcel Gabineau, Friedrich Nietzsche, Richard Wagner a mnozí jiní jsou toho příkladem. A jejich pokračovatelé, ti, co jejich myšlenky a představy domysleli, uvedli doslova v život a skutečnost, ti se sice většinou narodili koncem 19. století, ale žili a bojovali v našem, 20. století. Všichni víme, o koho se jedná. Víme také, že své úsilí nemohli dovést do konce. Jejich nepřátelé měli větší možnosti a větší moc. Tehdy ještě ano. Protože ti nepřátelé se spojili od anarchistů přes komunisty a levici až po liberální demokraty, hlasatele pseudohumanismu, parlamentarismu a ostatní podvodné ekvilibristy a manipulátory. Spojili se, protože cítili svůj konec. Ve dvacátém století ještě dokázali tu obrovskou, jedinečnou, silnou a posvátnou ideu, která nás vede a dává naději. Naději – ale spíše JISTOTU.

 

Protože jak dlouho dokáží zastavit naši vůli k moci? Nevím, jak bude jednadvacáté století dlouhé, Ale věřím a vím, že bude NAŠE.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: