Deset let od sametového podvodu

Letos to bude již deset let. Všichni z nás to pamatují – i když mnozí byli tehdy velice mladí. Já sám toho pamatuji za svůj život víc než dost a většinou to byly od „našich státníků“ SAMÉ LŽI A PODVODY. Když skončila druhá světová válka, byl jsem malý chlapec. Ale dobře se pamatuji na jásající davy lidí, kteří vítali „osvoboditele“ z východu i ze západu. V období po válce se společensko-politickému systému u nás říkalo lidová demokracie (doslova přeloženo „lidová lidovláda“) – a systém byl stejně stupidní jako jeho název. Tvrdilo se, že prý jsme mostem mezi Východem a Západem. Pochopitelně to byl od samého začátku gigantický podvod (ještě ne sametový) : tehdy byla dávno celá Evropa rozdělena už v Jaltě mezi „vítězné mocnosti“. My připadli těm na východě. Stvrzeno to bylo Vítězným únorem 1948. I tehdy lidé (a nebylo jich vůbec málo!) jásali, nosili transparenty, vlaječky, mávátka, křičeli hesla, podepisovali závazky: budoval se socialismus. Jen nemnoha lidem bylo jasno, že se ZASE jedná o podvod. Když už to po letech nešlo dost dobře „utáhnout“, nastoupilo „Pražské jaro 1968“. A s ním tzv. socialismus s lidskou tváří. Nádherný název – co říkáte? A lidé – co myslíte, že dělali? Správně: jásali. Dubček a Svoboda byli národními hrdiny. Celý svět prý na nás hledí, jak u nás dokážeme, že i socialismus se dá dělat jinak… V srpnu 1968 euforie skončila. Lidé pro změnu nejásali – aspoň ne hned. Hrdinové Pražského jara podepsali v Moskvě kapitulaci a doma „pendrekové zákony“. Za dva roky po té vypukla éra „normalizace“. A lid se opět naučil jásat, chodit k „volbám“, na spartakiády, do průvodů, volat a mávat, odsuzovat chartisty, podepisovat anticharty, umělci jezdili do Sovětského svazu na zájezdy… No prostě jako za „starých dobrých časů“. A zase to vydrželo nějaký čas. Do „perestrojky“. Byla pod názvem přestavba u nás vítána – no jak jinak, než jásotem.

To až teprve pak přišel onen „šlustrik“, vrcholné cirkusové číslo, jaké se předvádí v každé pořádné manéži na závěr představení: Vítězný samet 1989! – Byl to mistrovský tah: komunismus padne, ale komunisté zůstanou! Vzpomínám si, že se tehdy na Letenské pláni sešlo 3/4 milionu lidí a na pokyn pátera (dnes biskupa) Václava Malého se všichni nahlas modlili „Otče náš, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům… „Neuvěřitelné? Ale kdepak: bohužel naprostá pravda. Chtěl bych, aby mi bylo dobře rozuměno – nemám nic proti modlitbě, ve správný čas a na správném místě. Sám jsem věřící – i když si myslím, že Boha mohu uznávat a chválit i jinak. Byli vymyšleny a hlásány slogany typu „nejsme jako oni“, nebo „všichni jsme byli vinni“ – s tímhle heslem přišel pan Havel – a ty jen dovršily snad největší podvod v našich novodobých dějinách. Lidé ale tehdy šíleli radostí – a opět samozřejmě jásali. Vůbec jim třeba nevadilo, že předsedou nové vlády byl jmenován „disidentským presidentem“ soudruh Čalfa, spoluautor oněch pendrekových zákonů, že prakticky všichni bolševičtí zločinci nejen že nebyli potrestáni, ale zastávají v podstatě dál vysoké státní, politické i hospodářské funkce – i když mnozí z nich zručně a rychle převlékli své stranické dresy, že se často mají dnes daleko lépe, než kdy předtím. Lidé se naopak učili utahovat si opasky. Ale VĚŘILI. Věřili, že tentokrát je už po všem, tentokrát jsme snad už ze všeho venku, vyhráli jsme – nebo ne? SAMOZŘEJMĚ ŽE NE. A právě u nás, v naší zemi je nejlépe vidět, jak v podstatě stejně zločinné a lživé jsou oba systémy: komunismus i kapitalismus. Jsou jako srostlá dvojčata, mají jiná jména, ale společnou cestu. A stejný krevní oběh : tím je podvod a lež, které jim oběma proudí v žilách. A zatím co to jedno dvojče lže o „vládě dělnické třídy“ a komunistických ideálech, to druhé provádí frázemi a praktikami parlamentarismu, partajničením, vládou neschopných, ale neomezenou mocí dosazených finančních mafiánů, poskoků mezinárodního sionismu a kapitalismu. A co je ještě společné oběma dvojčatům? Že pojmy RASA, NÁROD a VLAST jsou u nich v nemilosti, prostě neexistují. U těch prvních se tomu říkalo komunistický internacionalismus, u těch druhých globalisace, nadnárodní zájmy, občanská společnost apod.

Deset let. – Jak dlouho ještě bude trvat, než lidé u nás poznají a pochopí, že tohle všechno je jen monstrózní divadlo a pouťová atrakce? A za jak dlouho na to přijdou jinde? – ta otázka je případná: jinde na to už NĚKDE přišli – jsou to, pravda, už desítky let, ale co to je proti novodobým dějinám? My otevřeně prohlašujeme – to není náš stát, to není naše vláda, to není náš president, to není systém a společnost, kterou bychom uznávali a respektovali!

Pokud budeme chtít (a my budeme), aby ta skutečná změna, skutečná revoluce, která smete všechny ty podvodníky, lháře, zločince a vlastizrádce, byla ku prospěchu národa a společnosti, pak nesmí být rozhodně sametová. Ti, kdo nám jsou v dějinách vzorem, vyznávali odvahu a sílu. Také čest a věrnost – třeba sobě samým. Neschopnost, lež, špína a zlo MUSÍ být odstraněny. Totálně a beze zbytku.

My zvítězíme – právě proto, že nemáme jinou možnost, jak obstát se ctí a věrností k sobě samým.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: