O skvělé budoucnosti (aneb „Jak jsme tenkrát trpěli…“)

Česká vláda se konečně rozhodla pořádat rozsáhlé semináře a přesvědčovací kampaně pro občany, aby tito pochopili, že náš vstup do Evropské unie nemá alternativu. Byl již nejvyšší čas, protože v průzkumech veřejného mínění hrozivě stoupal počet odpůrců nového evropského pořádku. Televize ovšem „jela“ na plné obrátky, naši přeni umělci se (jako vždy a za každého režimu) plně zapojili – ale zdálo se, že to všechno nestačí. I rozhodli příslušní vládní a straničtí činitele, že kampaň musí zamířit přímo mezi lid, na shromáždění, besedy, do škol a do velkých podniku. Samozřejmě se nezapomnělo ani na domovy důchodců. V obci Špidlov je nádherný velký domov pro 300 důchodců: obec naštěstí nemusela vrátit místní zámek původnímu majiteli v restituce. Ukázalo se totiž, že dědeček žadatele o vrácení byl kdysi členem t. zv. Ligy proti bolševismu (založené u nás v době Protektorátu Čechy a Morava) a rovněž existovali svědkové potvrzující, že onen dědeček žadatele hovořil prokazatelně v době Protektorátu i před ním často německy. Takže zámek pochopitelně nebyl vrácen a důchodci byly v pohodě. A právě na ně si vzpomněl vládní pověřenec a lektor pro vstup do EU a jednoho dne přijel do zámku na besedu. Všichni důchodci byli dobrovolně povinně shromážděni v prostorné zámecké jídelně a pověřenec začal svůj referát. Líčil světlé zítřky naší vlasti ve společné evropské vlasti, důchodci většinou tiše podřimovali nebo se přemýšleli o svých vlastních problémech. Až na jednoho dědu – ten se stále nespokojeně vrtěl na židli a nakonec zdvihl ruku. Pověřenec povídá: „Tak co byste rád, dědečku?“ Dědeček na to nesměle: „Víte, vrtá mi hlavou, jak to bude s českou kulturou. Jestli se nakonec nějak nevytratí. Já jsem třeba velký čtenář a takoví slavní a velcí autoři jako byli ku příkladu Vrchlický, Zeyer, Neruda, Březina, Rais – ti se ani dnes už nevydávají, vždyť se podívejte do obchodů co tam mají za škváry, to je stejné jako v televizi – samý americký brak. To se nedá ani číst ani se na to dívat.!“ Vládní lektor s přehledem reagoval: „Ale dědečku, to se rozumí že Evropská unie bude podporovat národní identitu svých členů, včetně jejich kultury, to se vůbec nebojte!“ – A dále pak pokračoval v hodnocení budoucích statistických údajů výše výroby na jednoho obyvatele ve všech oborech hospodářství. Jenže dědeček se za chvíli hlásil znovu a povídá: „ Prosím Vás a to když budeme mít takovou dokonalou evropskou vládu a zákony, tak jak to bude s těmi všemi lumpárnami, co teď vidíme kole sebe – co ti všichni podvodníci, lichváři, zloději a všelijací lehkoživkové? A co se stane třeba s bezdomovci a nezaměstnanými?“ Pověřenec už s náznakem netrpělivosti, ale stále s vlídným úsměvem povídá: „Dědečku, to se rozumí samo sebou, jaká by to byla Evropská unie, aby se neporadila s darebáky? Zločin nebude zcela vymýcen, to ani dobře nejde, ale bude tvrdě trestán, padni komu padni. A o nezaměstnané se unie také dobře postará – všem zajistí kvalifikovanou práci, všechno bude přece plánováno, na řídících místech budou odborníci, stranické zájmy nebudou už existovat!“ – A opět se pustil do výkladu budoucího evropského ráje, objasnil evropskou měnu, společnou obranu a nezbytné spojenectví se Spojenými státy. Ruka dědečka se ale objevila nad hlavami ostatních důchodců potřetí: „Prosím Vás nezlobte se, ale jak to bude v té nové Evropě s cizinci – myslím tím hlavně co je tu teď kolem všude těch černochů, Číňanů, Vietnamců a tak…….. – a to ani nepočítám všechny ty cikány, židy (dědeček se trochu přikrčil) a vůbec….“ – Pověřenec se tentokrát už netvářil tak bohorovně, ale ani tohle ho nepřivedlo z míry: „No to víte dědečku, že to bude z počátku dost obtížné, ale evropská vláda bude dělat jistě všechno pro to, aby aspoň snížila počet přistěhovalců na minimum. Vždyť už dnes některé státy unie vidí, že nemají práci ani pro své, natož pak pro cizince. A nálada pro přistěhovalce není také všude už tak příznivá. To se dědečku nebojte, já myslím že Evropa nakonec zůstane aspoň evropská“ – chlácholil už evidentně netrpělivý a rozladěný lektor.

Dědeček si sundal brýle z očí, očistil skla a byl viditelně velmi dojatý. Setřel si slzu a roztřeseným hlasem prohlásil: „ Ježíšmarjá, to jsem rád, to mi spadl kámen ze srdce, tak ono to bude vlastně SKORO jako tenkrát za Protektorátu!“

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: