Hodnota člověka

Známý německý filozof a spisovatel Fichte řekl kdysi, že “o hodnotě člověka nerozhoduje co zná, ale co koná”. – Když se nad tímto výrokem zamyslíme opravdu dobře a do důsledků, poznáme, jak hluboká a při tom samozřejmá je to pravda. Můžeme porovnat ja-koukoli lidskou činnost, zaměstnání, konání – platí to obecně, vždy a všude.

Co bude nemocnému platný sebevzdělanější lékař, absolvent několika univerzit, když nebude vykonávat své povolání. Nebo (což je ještě horší) když bude své povolání konat povrchně, bez zaujetí, jen jako obtížnou povinnost. Oč užitečnější a záslužnější bude vedle něj práce třeba mladé, sotva vyškolené zdravotní sestry, která ale chápe své povolání jako poslání a chová se podle toho? – Takových příkladů a porovnání bychom samozřejmě mohli uvést nekonečnou řadu. Fichteho myšlenku a názor uvádím hlavně z toho důvodu, že velmi dobře vím, kolik lidí má “mindráky” a po-city méněcennosti: že jim chybí kvalifikace, školy, vzdělání, zkušenosti – a spousta dalších věcí. Někteří mají možná tento pocit oprávněně. Ale naopak mnozí z nich by si měli uvědomit, že pokud své povolání dělají se zájmem a je to povolání, které lidem a celé společnosti prospívá, pak jsou daleko užitečnější a potřebnější než mnozí jiní s mnoha tituly, vysokým postavením, horentním platem a společenskou prestiží. Nabízí se dokonce i otázka, která povolání jsou pro společnost, pro národ a pro stát užitečná a potřebná. Myslím že všechna, která lidem slouží, která lidi obohacují, pomáhají jim, nějakým způsobem je třeba chrání, učí je znalostem, pomáhají svět kolem nás udělat lepším – prostě a krátce: vytvářejí nějaké HODNOTY.

“Povolání” jako je dealer drog, pasák, zloděj, podvodník, překupník, ale třeba i burzovní makléř či provozovatel herních automatů – ti do tohoto seznamu rozhodně nepatří. Nepatří tam ale ani poslanci, senátoři, straničtí bossové a funkcionáři a celá ta smečka politiků, co “řeší” problémy, které by nikdy nevznikly nebýt existence těchto zbytečných lidí. Politikové v TOMTO systému NIKDY NEDĚLAJÍ užitečnou práci, tedy práci pro občany. Všechno co dělají, slouží jen a jen ku prospěchu jejich partají a svých vlastních výhod, hmotných i mocenských. Je to tak zřejmé a očividné, že je jistě zbytečné to nějak zvlášť dokazovat.

Jestliže gauner a darebák bude mít to nejvyšší právnické či ekonomické vzdělání, zůstane stále jen gaunerem a darebákem – a často tím větším, čím vyšší bude mít onu “kvalifikaci”. A jestliže naopak prostý člověk – třeba jen se základním vzděláním – se bude poctivě živit a bude přitom dbát prospěchu své vlasti, bude v mých očích rozhodně potřebnějším a užitečnějším.

Když to tedy hodně zjednodušíme, můžeme pak uvažovat o těchto dvou skupinách, které jsou určitě v protikladu. To je sice konstatování skutečnosti, ale není to žádné ŘEŠENÍ situace. K něčemu takovému by bylo třeba zřejmě nějaké třetí skupiny. Skupiny těch, kdož by vykonávali tu nejzáslužnější a nejpotřebnější práci vůbec. Jakou? Prostě a jednoduše by se snažili eliminovat, odhalovat a hlavně potlačovat a třeba i ničit tu první, nepotřebnou a škodlivou kategorii. Někdo by mohl namítnout, že tuto činnost má přece vykonávat tzv. spravedlnost, tedy justice a policie. To je pravda – ale ne v tomto společenském řádu. Tady je příčina hlubší, zasahuje samu podstatu zla – a tak ona “spravedlnost” postihuje (v nejlepším případě!) jen tu “běžnou” obecnou zločinnost. Ty, co provozují a páchají zlo ve velkém jako tuneláři a korupčníci vládních zakázek potrestá ona “normální spravedlnost” jen ve zcela vyjímečných případech. Ty, co pod pláštíkem “lidských práv” a “občanské společnosti” ochraňují zločince všeho druhu (domácí nebo ty importované ze zahraničí) nepotrestá ovšem nikdo. A už vůbec ne vyložené vlastizrádce, kteří postupně zbavují naši vlast suverenity a svébytnosti. Prostě všechny, co mají zločinnost zakódovánu dávno a pevně ve svých politických a společenských genech.

Je tedy zřejmé, že ona existence té třetí skupiny je víc než nutná. A jaká je “kvalifikace” pro tuto záslužnou práci? Je jedna z nejtěžších – a přece tak samozřejmá. Je třeba hluboce milovat svoji vlast, její slavnou minulost a hlavně tu její část, která vedla zemi k velikosti, významu a ŘÁDU. Láska a obdiv je ovšem málo. Zbývá jen “maličkost”: nebát se obětí a bojovat.

Každý z nás, kdo se bude teď či v budoucnu podílet na odstraňování té nepotřebné veteše, toho společenského odpadu, toho zhoubného nádoru, bude konat práci srovnatelnou navenek s prací pročišťovače a deratizátora. Srovnatelnou, ale mnohem a mnohem záslužnější. Patrně vůbec nejpotřebnější, která si zaslouží nejvíce obdivu a uznání. Zvláště, když bude vykonávána rychle, důkladně, neúnavně, trpělivě a všemi prostředky. Výsledek nebude patrný IHNED. Je to jako “běh na dlouhou trať”. Svět kolem nás se bude měnit jen pomalu. Jenže bez tohoto úsilí, bez tohoto boje se nebude měnit vůbec – a nebo spíše k horšímu. Ten zápas stojí za to. A my máme tu čest podílet se na něm. BÝT V PRVNÍ ŘADĚ.

Jen anekdota?

To jednou docela nedávno přišel k Bohu na nebesích jeden tibetský láma a povídá: “Milý Bože, já sice vyznávám Buddhu, ale Ty jsi jistě vševědoucí, řekni mi – kdy se můj domov zbaví čínských vetřelců a kdy budeme mít zase svůj stát?”

Bůh mu odpoví: “Nejdřív za padesát let, můj synu.”

A Tibeťan zapláče.

Přijde k Bohu Srb z Kosova a zeptá se: “Milý Bože, smiluj se a řekni mi po pravdě – kdy z mé země odejdou všichni, co tu nemají co dělat a kdy už přestane naše utrpení?”

Bůh mu odpoví: “Nejdřív za sto let, můj synu.”

A Srb zapláče.

Přijde k Bohu Čech a povídá: “Hele, Ty Bože – Ty víš všechno – řekni mi, ale férově, kdy už konečně u nás budou potrestáni všichni darebáci z doby bolševismu a kdy bude u moci vláda, která bude hájit české zájmy?”

A BŮH ZAPLÁČE.

Říká se, že vtipy a anekdoty se nemají “vysvětlovat” – ostatně si myslím, že to není ani zapotřebí. Snad se jen trochu zamyslet nad oním anekdotickým sdělením. Zdánlivě jsou na tom ti Tibeťané a Srbové mnohem hůř než my. Proč? No prostě mírou jejich fyzického a morálního utrpení a tím, že se často jedná o holé životy. Ovšem na druhé straně: ti i oni SE NEVZDÁVAJÍ a zřejmě se nikdy nevzdají, BOJUJÍ a určitě nikdy nepřestanou. Samozřejmě jsem mohl uvést i jiné příklady z Evropy i ze světa.

U nás je “stupeň utrpení” jaksi nižší, není tak drastický a zřejmý na první pohled. V něčem je ale náš daný stav mnohem horší: lidé ve své většině dávno rezignovali a na skutečný BOJ nemají ani pomyšlení.

Vidí, že jim vládne smečka prodejných handlířů a politických podvodníků, kteří usilují jen o své tučné sousto a o moc svých partají – a lidé mlčí. Vidí a na vlastní kůži cítí, že za svoji práci často nedostanou zaplacenou mzdu – a mlčí (ty bezzubé demonstrace nejsou přece žádným bojem). Vidí, že své úspory po vložení do peněžních ústavů se často ztrácejí záhadným a neobjasněným způsobem – a mlčí. Vidí, že když nedají úplatek, nic nepořídí, nic nevymohou, včetně akutních lékařských úkonů – a mlčí. Vidí, že my všichni, náš národ a stát, jsme vtahováni do špinavé hry “evropských struktur” a amerických globálních zájmů – a mlčí. Vidí kolem sebe dokonale organizované zločinecké gangy, rekrutující se obyčejně z cizinců a přistěhovalců – a mlčí. Mohl bych jmenovat téměř nekonečně dlouho. Je to zbytečné, každý to ví a cítí. Děsí mne pomyšlení o pravdivosti tvrzení, že prý Češi si neumí sami vládnout a že je jim lhostejný osud jejich země ( napsal to kdysi jeden cizí historik). Vím, že to není pravda, vždyť si stačí jen otevřít jakoukoli aspoň trochu dobrou příručku dějepisu. Jistě, je to už dost dávno, ale kdysi tu bylo České království, které bylo centrální a mocensky důležitou součástí Svaté říše římské. A spolu s ní jsme se významně podíleli na osudu a dějinách Evropy – vojensky i kulturně.

Kdo z čtenářů je chemik či aspoň něco o chemii zná, tak jistě ví, co je to k a t a l y z á t o r . Je to “cosi”, co umožní, event. urychlí nějakou chemickou reakci. Snad se opravdu najde v Čechách nějaký politický a společenský katalyzátor, který by uvedl do chodu tu správnou reakci, to správné a potřebné dění a pohyb. Pro začátek by úplně stačilo “jen” vyčistit naši zem od špíny – a od nežádoucích elementů. Teprve pak začít pracovat. Z “čistým stolem”. Jak říkám, pro začátek. Jde tedy jen o to, najít ten katalyzátor. O jednom bych věděl, má “chemickou značku” či vzorec o třech písmenech: N S A. Zatím jeho “výroba” vázne. Z a t í m. A tak je k dispozici katalyzátor N A. Osobně si myslím, že je velmi účinný, zvlášť když je dobře aktivován. Má jen jednu vadu – na zdárný průběh reakce je ho zatím stále málo. Z a t í m.

Já pevně věřím, že tenhle stav se ale brzy změní.

Aby nejen Bůh nemusel zaplakat, ale my všichni.

Jen rasový problém?

Jsem si téměř jist, že za autorství této úvahy budu někým nařčen a obviněn z „rasismu“. Konečně – to se v tomto režimu stává dost často.

Před časem jsem viděl velmi vtipnou kreslenou karikaturu, inspirovanou známým heslem francouzské revoluce, který jak známo zní „Liberté – égalité – fraternité“ (svoboda, rovnost, bratrství). Dotyčný malíř karikaturista znázornil postavu ženy na barikádě s frygickou čapkou na hlavě, třímající prapor s nápisem : „Liberté – NAIVITÉ – fraternité“.

V tuto chvíli jsem si vzpomněl na jiné místo v témže časopisu, kde byla i zmíněná kresba. Byl tam obvyklý článek, pojednávající o mezinárodní humanitární pomoci národům Afriky a Asie. Obsahoval i názory a přesvědčení mnoha politiků, etnografů, sociologů a dalších expertů o tom, že svět je v zásadě pomyslně rozdělen na „bohatý“ sever a na „chudý“ jih. Pokud bychom to uvedli a napsali o něco jasněji a výstižněji, tedy (až na některé výjimky) státy a národy s bílou populací jsou na tom nesrovnatelně lépe. Proč? No přece právě přesně podle toho kresleného vtipu s pozměněným „revolučním“ nápisem. Ona „rovnost“ všech lidí je prostě utopie, naivní nesmysl a podvod: to by měl potvrdit každý vědec příslušného oboru, který se ovšem nebojí říci pravdu. Nejde tu o nějakou neexistující rovnost ve vzhledu, barvě pleti, antropologických znacích apod. Ty nejsou v tomto případě tak důležité. Dokonce ani průměrná hodnota I Q a ostatní odlišnosti. Důležitý a určující je způsob myšlení.

Jeden z nejslavnějších lékařů, který zasvětil celý svůj život lidem v Africe a postavil tam známou nemocnici pro malomocné, Dr. Albert Schweitzer, napsal kdysi v jedné ze svých knih, že černoši jsou jako malé děti. A že evropští lidé dělají velkou chybu, když jim umožňují studovat na svých vysokých školách a chtějí je vlastně „přetvořit k svému obrazu“ a učinit jedněmi z nich. Že mnohem lepší by bylo naučit je potřebným řemeslům a smyslu práce vůbec. Tolik Dr Schweitzer („Lidé v pralese“). Na pana doktora jsem si pak mnohokrát vzpomněl při různých příležitostech. Na příklad při čtení jednoho cestopisu z nedávné doby. Autor (Evropan) tam v Ghaně hovoří s jedním hladovějícím černochem. Právě dorazila potravinová pomoc z Evropy, mimo jiné vagóny s tisíci tunami obilí. Černoch byl rád, že LETOS bude co k jídlu. Cestovatel mu namítl, že všude kolem je spousta nádherné a úrodné země, kde by přece mohlo to obilí růst a bylo by po problémech.Černoch se na něj nechápavě podíval a udiveně prohlásil: „no ale – to by se muselo zasít ?! Ono to vypadá jako vtip, ale příběh je bohužel pravdivý. Tragedie je právě v tom, že právě TAKTO uvažuje ohromná většina barevných ras. A žádná vysoká škola, nákladná výchov a ani dlouholetá asimilace to samozřejmě V PODSTATÉ nezmění.

Barevné rasy myslí v zásadě jen a jen na dnešek, na přítomnost. Přesně jako děti. Nebo jako zvířata: to není nic urážlivého, je to prostě daná genetická realita. Vždyť i jejich záliby jsou v mnoha případech shodné – rádi si hraji, milují pestré a poutavé předměty, snadno mění nálady – je toho hodně k přirovnání. K ověření těchto tvrzení není vůbec třeba jezdit do Afriky nebo ještě dál. Stačí si zajít (na vlastní nebezpečí !) do kteréhokoli cikánského sídliště a třeba se podívat na stav tamních obecních bytů, patřičně „vybydlených“ delším užíváním.

Životní úroveň většiny barevných národů byla ostatně vždy nižší. Ale v době, kdy ku příkladu v Africe (i jinde ve světě) existoval tzv. Kolonialismus, byli za stav té které země odpovědni koloniální úředníci z Evropy. Ti byli jednak povinni zajistit pomoc v případě nouze a jednak (hlavně) různými metodami, sociální politikou a mnohaletými zkušenostmi přece jen občas přesvědčili místo obyvatele, že pracovat se vyplácí. To se po druhé světové válce všechno změnilo. Země „třetího světa“ mají svou vytouženou svobodu a vládnou si sami. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: začalo to Alžírskem a na konci cesty ke „svobodě“ jsou dnes statisíce bílých usedlíků a farmářů, kteří musí utíkat ze zemí jižní Afriky. Úrodné a prosperující farmy, budované staletí několika generacemi se se souhlasem vládnoucí černé hierarchie stávají spáleništěmi, jsou drancovány, ničeny a vykrádány. Jak jinak? Je přece hlad a zítra „nějak bude“.

Nedá mi to a nemohu si při této příležitosti odpustit patrně nejdokonalejší případ a příklad dané situace v novodobých afrických dějinách. V dnešní Středoafrické republice existovalo před zhruba třiceti lety tak zvané Středoafrické císařství. Císařem se sám prohlásil a korunoval jistý bývalý černý seržant francouzské koloniální armády a nazval se hrdě Bokassa I. Do země plynula stálá hospodářská a finanční pomoc z Evropy, hlavně z bývalé „mateřské“ země, Francie. Místní obyvatelé z ní ovšem neviděli ani cent a ani zrnko. Za to císař Bokassa I. Si nechal od přední pařížské klenotnické firmy zhotovit obrovský masivní trůn. Byl ze stříbra, bohatě zlacený – rovněž císařskou korunu, žezlo a jablko, vše ze zlata a bohatě zdobené diamanty. Na svou „inauguraci“ a ostatní representační slavnosti, safari a výlety zval několikrát do roka přední evropské politiky – častým hostem byl i tehdejší francouzský president Giscard d‘ Estagne. Že je „císař“ zval, to bych ještě chápal. Ale představte si, že ti politikové nikdy pozvání neodmítli a přijížděli s manželkami a celými rodinami. Bokassa tam vládl několik let a teprve po dlouhé době se dodatečně zjistilo, že pod jeho honosným palácem byly mučírny „politických odpůrců“ a že na bohatých hostinách pro evropské hosty bylo servírováno i lidské maso (ujišťuji čtenáře, že jen cituji ověřené zprávy tehdejšího tisku).

Měl bych se ale vrátit k původní, časté a dnes již vžité představě světa rozděleného na bohatý sever a chudý jih. Myslím se a jsem přesvědčen, že o tom rozdělení se v zásadě rozhodovalo po roce 1945. Kromě jiného i proto, že asijské a africké národy dali britskému impériu lidský potenciál k boji proti mocnostem OSY. Po válce přišel čas za to zaplatit: cenou byla „samostatnost a svoboda“. Dnešní nové rozdělení světa, hladomory, napětí, strach a nejistota jsou skutečným důsledkem druhé světové války, která dopadla tak, jak dopadla. Bylo by snadné a jednoduché vinit z dnešní výbušné situace jen ty chudé a hladovějící barevné národy. Prvními, pravými a skutečnými viníky jsou „vítězové a spojenci“: bývalý Sovětský svaz a západní mocnosti. Nebo také jinak – komunismus a kapitalismus.

Kdo skončí v ohradě?

To byl nedávno takový obrázek v jednom časopisu: Ve vládním voze sedí naši současní vládní činitelé, za volantem šofér. Auto musí zastavit na červenou, přes přechod pro chodce přechází i s paní učitelkou spousta malých dětí. Naši politikové se na ně zálibně zadívají a jeden zamyšleně prohlásí: „To jsem zvědav, jestli se nám podaří udělat blbce i z další generace!“

K smíchu, viďte. Ale pod povrchem komična se dere na povrch až příliš často oprávněný hněv a rozhořčení: vždyť ti všichni, co jsou dnes u moci, opravdu dělají všechno pro to, aby z další naší generace udělali nemyslící stádo, otroky a apatické loutky. Mají pro to ostatně ty nejlepší předpoklady: když si to vyzkoušeli už před deseti lety při „sametové revoluci“ – a s takovým úspěchem! Když jim “prošlo“ tvrzení, že „všichni jsme byli vinni“ (Havel), když tak úspěšně zabral slogan „nejsme jako oni“, když se tak dokonale povedla transformace bolševiků do „demokratických a pravicových“ politických stran, když všem zločincům zodpovědným za půl století hmotné a morální devastace už dávno nic nehrozí, když už dokázali přesvědčit většinu národa, že podřízenost izraelsko-americké vládě a EU je lepší než svoboda a suverenita naší vlasti – když se tohle všechno (téměř) podařilo, no tak proč si nedat konečný cíl, zvednout laťku co nejvýš? Ano, doslova udělat blbce z příští generace.

Soudruzi – pardon, pánové, při tom spoléhají na to, že se to zatím vždycky podařilo. A když ne v celé generaci, tedy určitě v její podstatné části. Víte, když někdo bude nahánět lidi do ohrady, tak se mu to klidně může podařit bez větších problémů, pokud ti nahánění budou rozptýleni, neorganizováni, zmateni, zastrašeni a bez cíle. Mnohem těžší to bude pochopitelně u těch, kdo nebudou paralyzováni strachem, kdo budou mít jasnou představu o budoucnosti, kdo budou mít svůj CÍL, kdo budou mít pevnou a akceschopnou organizaci. A právě k tomu a proto jsme tady, proto jsme založili naši NÁRODNÍ ALIANCI. Pak nejen že my sami, ale podstatná část národa se nenechá nahnat do oné pomyslné ohrady lži a podvodu. Věříme a víme, že to dopadne tak, že ve skutečných ohradách, obehnaných ostnatým drátem skončí oni – naši nepřátelé.

Jedině tam bude jejich místo.

Kinder – Küche – Kirche

Bylo to ( a dosud je) velmi známé heslo, velmi známé spojení tří různých slov a pojmů. DAS KIND – dítě, DIE KÜCHE – kuchyň, nebo i výraz pro jídlo, DIE KIRCHE – kostel, ale významově i církev. Prostě tři K. Jenže na rozdíl od americké organizace se třemi K, která vznikla na obranu bílé rasy v šedesátých letech 19. století, tato tři K byla vyřčena a propagována německým císařem Wilhelmem II. o něco později, patrně až na konci 19. století nebo na začátku století dvacátého. A není ani tak důležité, zda tato spojení tří slov skutečně vymyslel on sám, nebo jeho slavný “železný kancléř” Otto von Bismarck, známý též jako sjednotitel Německa (r. 1871). A ona tři slova platila a byla adresována NĚMECKÝM ŽENÁM jako jejich pravé poslání, jako jejich úděl, jejich určení a jejich povinnost. Píši výslovně “německým ženám” – protože o árijských ženách to bylo znovu řečeno v témže smyslu až o půl století později. To když Vůdce toto heslo a tyto zásady vzal za své. Ostatně (a teď velmi předbíhám) tato tři slova čas od času znějí i dodnes a to hlavně v Německu. Naposled to bylo – tuším – při volební kampani jako jedno z hesel bavorské CSU.

Že zásady plynoucí ze spojení těchto “tří K” vznikly právě na německé půdě, v rámci německé kultury a německého chápání lidských hodnot, není jistě náhodné. To mimo jiné dosvědčuje i fakt, že žádné slovo z těchto tří výrazů nehlásí a nepropaguje BOJ, ZÁPAS nebo jiné fyzické nasazení. BOJ byl vždy vyhraněn mužům – to bylo také důsledně dodržováno. A to i v dobách největšího nebezpečí a ohrožení pro německý národ. Lze se o tom ostatně snadno přesvědčit v odborných statistických přehledech. Vyplývá z nich, že armáda, která měla minimální počet žen ve svých řadách, byla právě (a vždy) armáda německá. I v době první světové války a i v době druhé světové války. A pokud ženy sloužily, tedy jen v rámci zdravotnictví či spojovací služby. Tohle pravidlo platilo dokonce i pro současný Bundeswehr. ano – platilo. Teprve nedávno to bylo změněno a dnes se naopak propaguje, aby do armády vstupovalo co nejvíce žen pro službu SE ZBRANÍ. Zřejmě po americkém či izraelském vzoru: to jsou totiž armády, kde je největší procento žen.

Ale zpět k našemu tématu. Je docela možné, že někdo může ono spojení “tří K”, ono vyjádření povinnosti árijské ženy považovat za cosi překonaného, “nemoderního”, či dokonce “ponižujícího”. Zcela určitě by s tím nebyly spokojeny “bojovnice za ženská práva”, feministky, sufražetky a ostatní bytosti, které jsou ženami jen podle zákonů biologie – ale rozhodně ne podle pravého významu a poslání ženy. Ostatně – nevidím v tom určení nic, co by se dalo označit jako něco “podřadného” nebo “méněcenného”. Spíše bych řekl naopak. – DAS KIND: co může být důležitější než porodit a vychovat zdravé a krásné dítě? A i když se na výchově jistě podílí oba rodičové, dá mi jistě každý za pravdu, že rozhodující podíl má právě a jedině ŽENA – MATKA. A je to o to důležitější, že právě dnes, v této době, na počátku 21. století, hrozí úbytek bílé árijské populace. Úbytek na úkor té barevné, horší a často i méněcenné, která se chystá doslova zaplavit náš evropský prostor a ve svých důsledcích vlastně zničit naši kulturu a naši existenci. Je to nebezpečí, které skutečně nemá obdoby v celých dějinách naší rasy.

A co může být výrazem dalšího údělu a poslání árijské ženy, než DIE KÜCHE? – To není (a nebylo nikdy myšleno) jen starost a péče o jídlo. Je tím jen velmi zjednodušeně vyjádřen fakt, že jen žena dovede ze skupiny blízkých osob, z jejich obydlí a vzájemného soužití vytvořit COSI, čemu se docela prostě a samozřejmě říká DOMOV. Pro většinu lidí je to pojem, který se rozumí jaksi “samo sebou”, o jehož existenci vlastně ani příliš nepřemýšlí. že to zdaleka není taková “samozřejmost” pozná každý, až když o ten domov jakkoliv přijde. A přijde o něj, ztratí ho obvykle v tu dobu, když odejde – z jakéhokoliv důvodu – právě ŽENA.

To třetí “K” je obvykle nejvíce diskutabilní. Ale jen při letmém a povrchním pohledu. Jistě i tento pojem a toto slovo – DIE KIRCHE – nebylo myšleno doslova. A i když při svém vzniku koncem 19. století znamenala církev (v Německu částečně katolická, částečně protestantská, stejně jako dnes) rozhodně mnoho a představovala jistě velkou autoritu, byl v tomto výrazu skryt i mnohem hlubší význam. Musíme si totiž uvědomit, že náboženství a víra v Boha byly v té době i určité synonyma pro všeobecnou morálku, pro jisté etické zásady, styl života, životní pravdy a hierarchii hodnot. V neposlední řadě i výraz pro kulturní dění, společenský život a třeba i uměleckou tvorbu. Prostě fenomén, kterému se říká moderně a současnou řečí “kulturní nadstavba”. A žena v této oblasti má svoji úlohu ani ne tak jako “autorka” – spíše jako inspirátorka. Ostatně to přesvědčivě dokazují prakticky všechna opravdu velká díla světové kultury. Ať již se jedná o dramatickou tvorbu, o hudbu, balet, literaturu, malířství, sochařství – tam všude je ŽENA (a vztah k ní!) tím základním a inspirujícím prvkem.

Ona tři “K” nastaví ženu do žádné “vedlejší” role – řekl bych, že právě naopak. To co představuje povinnost a úděl ženy (a hlavně árijské ženy) je často mnohem namáhavější a vyžaduje více statečnosti a odvahy než úděl a poslání muže. Zní to možná poněkud neskutečně, ale žena byla vždy v historii v podstatě statečnější než muž. Ženy kupříkladu snášejí lépe bolest než muži. Pokud je žena postavena smrti tváří v tvář, vyrovná se s tím obvykle lépe a odhodlaněji. Ženy nejsou ani tak ješitné a sebestředné jako muži a jejich instinkt je často bezpečnější ukazatel v životě než mužova inteligence a vzdělání. Snad je nutno i dodat, že slovo LÁSKA ( v pravém slova smyslu) znamená pro ženu patrně mnohem více než pro muže: znamená pro ni totiž všechno.

Tím otřesněji působí, když si představíme a uvědomíme, jaký pohled na ženu a její poslání měla různá údobí lidských dějin a různé společenské formy života člověka: krátce řečeno různé společenské systémy. Jedná se hlavně o dva dominantní světové řády 20. století, tedy kapitalizmus a komunizmus. Těžko rozhodnout, který z obou se chová k ženě hůře. V obou těchto systémech se musí žena často zpronevěřit svému pravému poslání a je nucena věnovat se činnosti, příslušející muži. Je k tomu donucena ekonomickými příčinami a také proto, že pravý úděl ženy je v obou těchto systémech buď záměrně nebo z nepochopení zkreslen, zfalšován a převrácen. V komunizmu je dokonce i fyzická práce (a často velmi těžká) interpretována u žen jako nějaká zásluha, pocta a jakýsi domnělý pozitivní přístup ke společnosti. V kapitalizmu k tomu přistupuje i propagace a medializace ženy jako čistě sexuálního objektu – se vším, co k tomu patří, včetně masivní reklamy. Přesně jako na kterékoliv jiné “zboží”, které je nutno rychle a výhodně prodat. Výsledky TÉTO pozice a TOHOTO postavení ženy v obou systémech se ovšem projeví ve výchově, morálce a celkovému stavu dětské části populace (bohužel!) a tím následně i celé společnosti. Tato dekadentní společnost se pak následně pokrytecky diví, kde, jak a odkud se bere stoupající zločinnost mladistvích, píše se o “krizi rodiny” a jiných negativních jevech – a při tom právě jen samotná podstata dotyčného společenského řádu je jedinou a pravou příčinou všeho.

Nacionální socialismus neřeší tyti problémy žádnou zázračnou formulkou nebo nějakým trikem či zázrakem. Obrací se jen a jen k zákonům přírody, která je pro nás tou nejsprávnější učitelkou a nejlepším příkladem. Kdykoli se člověk od přírody odvrátil a jednal proti ní, vždycky na to nějakým způsobem doplatil. Nacionální socialismus je v podstatě (krom jiného) uplatněním normálních zákonů přírody na lidskou společnost. Není přeci – ku příkladu – tak nepochopitelné, než že právo na život a na plné uplatnění mají jen ti nejlepší, nejsilnější a nejvíce perspektivní. Že co škodí, překáží, je slabé a degenerativní, musí být potlačeno. Takových základních zásad je jistě mnoho – a týkají se i vzájemného vztahu a úkolu obou pohlaví. Rozdíl mezi pohlavími je přece přírodní zákon: platí pro celou živočišnou říši a je tím výraznější, čím vyššího stupně tvorové v přírodě dosahují. Byla by to úvaha na mnoho stran a byla by nad rámec tohoto článku. Dalo by se ku příkladu vysledovat a dokázat, že společenská úloha, určení a zákonitosti pro obě pohlaví jsou tím markantnější a výraznější, čím je lidská rasa na vyšším stupni. Právě proto platí beze zbytku pro naši, árijskou rasu. Pokud se naše bílá rasa bude držet a řídit svými svatými pravidly, pokud bude mít dost vůle i odvahy ke své vlastní existenci, musí krom jiných hodnot uchovat i nezaměnitelnou úlohu a významné, životně důležité postavení árijské ženy.

Čím dříve si uvědomíme, že se o našem osudu rozhoduje v nitru, naší vlastní vůlí, determinovanou poznáním, tím lépe pro nás. Odvahu můžeme najít jen v sobě samých, hledat ji jinde je ztrátou času a naše rasa nemá času nazbyt. Svůj zápas musíme vybojovat brzy, tvrdě a nesmlouvavě. Muži i ženy – každý máme svůj nezaměnitelný úkol, povinnost a osudové určení.

Klonovaná zkáza

Není snad dne, kdy by se v novinách, časopisech a ostatních mediích neobjevila nějaká zmínka o klonování. Vzpomínáte si? Nejdříve to byla jakási ovce, pak přišla na řadu další zvířata a nyní došlo konečně i na samotného „pána tvorstva“ – tvora řečeného Homo Sapiens, neboli (doslova) člověk moudrý. Argumentů PRO a PROTI bylo hodně: od lékařských a výzkumných až po náboženské a etické. Chtěl bych se zastavit u jednoho zvláště pozoruhodného argumentu PRO: prý to pomůže neplodným párům mít děti. A nejen neplodným – často uvádí, že i klesající plodnost u mužů by se tímto „řešením“ hladce zvládla. Musím bohužel uvést několik číselných údajů, abych věc osvětlil. Nejsem sice lékař, ale tato fakta jsou běžně dostupná. Před dvaceti lety měli může v jednom mililitru ejakulátu 40 milionů spermií, před deseti lety to byla jen polovina. Současné údaje nejsou dosud k dispozici. Připomínám, že výzkum byl prováděn u evropské populace.Kritická hranice je prý 5 milionů v jednom mililitru. Ovšem málo kdo se pozastavuje nad tím, PROČ se vlastně snižuje míra plodnosti. Může ta to jistě vliv špatného prostředí, civilizační trendy a životní styl. Ale existuje oprávněná domněnka hraničící s jistotou, že snižování plodnosti souvisí s umělým oplodňováním: DĚTI SE DÍKY TOMU RODÍ i rodičům, kteří by normálně děti neměli – nebo aspoň tato pravděpodobnost je velmi malá (umělé oplodnění se provádí mnoha způsoby). Ale jelikož tato metoda se praktikuje již desítky let, DĚDÍ SE TATO NARUŠENÁ SCHOPNOST REPRODUKCE dál z generace na generaci: rodiče ji nechtěně předávají svým potomkům a ti opět svým. A nemusím snad zdůrazňovat, že reprodukční schopnost je nejdůležitější vlastností pro udržení míry populace.

A jako by TOTO nestačilo, přišli určití vědci s nápadem klonovat. Tato metoda jde ještě mnohem dál: teď má být umožněno i ZCELA NEPLODNÝM rodičům (v případě i s jinými vadami) mít dítě. Při tom nikdo neví – a ani nemůže vědět – CO z takové bytosti vlastně vznikne. Co vlastně předá dalším generacím „člověk“, vzniklý kopií jedince s negativními dědičnými geny? Tvor vzniklý navíc jinak než spojením mateřských a otcovských buněk? Jistě, protože tyto děti se nezrodí pohlavním aktem, ale pomocí odebrané buňky z nějaké části těla. Vědci jsou ovšem přesvědčeni, že toho vědí o genetice mnoho, možná všechno. Je to pravda? Jaké budou ty naklonované děti o co ony předají svým potomkům? Budou se vůbec umět a být schopny rozmnožovat přirozenou cestou?

Není to poprvé, kdy člověk se postavil PROTI PŘÍRODĚ a jejím zákonům. Není ale také účelem mé úvahy tyto případy vypočítávat a jmenovat. Snad bych měl jen připomenout, že v celé přírodě mají (doslova) právo mít potomky je ti dobří, resp. Nejlepší jedinci: je to v zájmu všech tvorů přírodního řetězce. Tuto starou a samozřejmou pravdu zná velmi dobře třeba každý chovatel a pěstitel hospodářských a užitkových zvířat: chce-li mít kvalitní chov, musí provádět tzv. negativní výběr (odstraňovat vše špatné a neproduktivní) a často i pozitivní výběr (umožnit rozmnožování jen kvalitním jedincům). Ano – lze právem namítnout, že člověk není zvíře. Není. Hlavně proto, že u člověka je řádově mnohem více vlastností tvořících osobnost, které je třeba reprodukovat. Člověk je mnohem „složitější“. Ale také proto, že u člověka se jedná o mnohem větší ZODPOVĚDNOST. Ano, zodpovědnost – to je to pravé slovo. Žádný vědec – ale ani politik či sociolog – neví a nemůže vědět PŘESNĚ, co všechno se skrývá v pojmu zvaném obecně genetika. Existují ale do očí bijící excesy, které narušují a doslova ničí zdravou podstatu naší společnosti.

Dnes je obecný jevem, že společenské skupiny a etnika či rasy, které by mohly mít kvalitní potomstvo, mají málo dětí. Jiné skupiny, etnika a rasy s jinými, negativními vlastnostmi a předpoklady, mají dětí mnoho. Dokonce tolik, že tyto děti ze sociálních dávek „uživí“ své rodiče. TOTO není přirozený stav společnosti. Zde by měl zasáhnout někdo nebo něco, aby se věci změnily. Stát a společnost nejsou všemocné, ale mají mnoho způsobů, jak tento nepoměr aspoň trochu zmírnit. Fakt, kdy jsou prováděny legálně vraždy ještě nenarozených dětí (potraty), kdy se doslova legalizuje a propaguje homosexualita kdy do evropských zemí jsou hromadně zváni přistěhovalci z Asie a Afriky a je jim zde dokonce umožněno uzavírat sňatky a plodit míšence – to rozhodně nejsou cesty, které by vedly k nápravě.

Pokud zůstane u moci ve světě společenský systém a způsob myšlení, jaký známe ze současnosti, bude budoucnost lidstva určována a limitována zákonitě se snižující kvalitou svého potomstva. Kvalitou tělesnou, duševní, společenskou, rasovou – kvalitou všeho druhu. A nejvíce ohrožena JE a BUDE populace a tím i existence a kultura bílého, evropského člověka. Nevím, zda tento zničující trend je někým řízen či určován, zda je to součást nějakého nejnovějšího New Age nebo nějaké jiné hry, jejíž důsledky jsou vidět všude ve světě již od poloviny dvacátého století.V předchozích částech své úvahy jsem hovořil o zákonech přírody. Pokud se chceme zachránit a zaujmout své místo ve světě, které nám přirozeným právem náleží, pak se musíme bránit. VŠEMI PROSTŘEDKY. Protože když jde o samotnou existenci, o přežití, pak veškeré úvahy o humanitě jsou jen prázdnými pojmy. Teď už vůbec nejde o problematické a zrůdné klonování člověka. Jde o plánovanou klonovanou zkázu našeho bílého světa a jeho hodnot.

Kvantita a kvalita

Svoji úvahu začnu malou školní historkou. Je hodina chemie – a na ní i žák Pepíček. Je to svérázný, zvídavý, a pro učitele dost často nepříjemný student. Protože jednou se Pepíček zeptá:

“Pane učiteli, z čeho se vlastně skládá zlato?”

Učitel řekne: “Měl bys přece vědět, že z atomů zlata.”

“A z čeho je atom zlata?”

“To bys měl také vědět, to už jsme přece probírali: z protonů, neutronů, elektronů – dnes známe již víc než sto elementárních částic. Ale musíš znát alespoň ty tři – protony, neutrony a elektrony.”

A pak se Pepíček zeptá: “A pane učiteli, je atom zlata ze zlata?”

Což je ovšem konec.

Atom zlata není ze zlata. Je z protonů, neutronů, elektronů atd. Tohle všechno, ty součásti, představují vpodstatě takzvanou KVANTITU. Jak vidíme, je to jistě logické – a jistě pozoruhodné. Jakmile se totiž chceme dostat k podstatě, ke KVALITĚ (ke zlatu), nastává určitá potíž. Tu nelze jen tak sčítat, násobit, přestavovat, doplňovat či ubírat.

KVANTITA: to je jen součet, počet, množství druhů nebo faktů.

KVALITA: ta je již založena na hodnotě – zde již záleží na vzájemných vztazích, uspořádání, vazbách, formě, dynamice a cíleném stavu. Z nich se totiž vytváří vlastnosti a tedy ona KVALITA uvažované reality.

Co z toho všeho vyplývá? Nic víc a nic méně než to, že všechno na tomto světě je až neskutečně homogenní. Že takzvané základní kameny veškeré hmoty (živé i neživé) jsou stejné, že onu zdánlivou různorodost přírody a světa tvoří v podstatě tři základní kameny, tři stavební prvky. A ty jsou všude a ve všem stejné. Je to jistě úžasné zjištění – pro někoho snad skličující, pro jiného fantastické – a závratné. Hlavně při pomyšlení, že záleží (doslova) jen a jen na uspořádání a vzájemných vztazích základních součástí. Obecně vzato – budu-li mít jakýkoli (třeba dřevěný) předmět o váze 100 kg, je skutečně možné vhodným přemístěním, dislokací a vytvořením nových vazeb jeho elementárních částic doslova “udělat” jiný, třeba kovový, skleněný či jiný předmět o stejné váze. To není science-fiction, to je fakt. Konec konců podobný pokus (ve velmi malém měřítku) byl již mnohokrát laboratorně proveden – například u transuranových prvků.

Proč to všechno uvádím? Často mne totiž napadlo, že takový atom, skládající se z množství nepatrných částic, by mohl být docela dobrým modelem i pro lidskou společnost. Přesněji řečeno: pro část lidské společnosti. Pro národ, etnikum, stát, společenství, komunitu či obec. Ty jednotlivé atomové částice jsou lidští jedinci. Je pravda, že počet lidských individualit je jistě mnohem větší než počet částí atomu. Ale je také pravda, že co do významu pro společnost, pro její funkčnost a identitu by se klidně dali jednotliví lidé zařadit do skupin, do oněch “základních kamenů”, jejichž počet by ani nedosáhl čísla nějakého “průměrného” atomu.

Lidé jsou v každém případě součástí velkého celku. A stejně jako je tomu u atomu: záleží výhradně na uspořádání, vzájemných vazbách, propojení, vztazích a ostatních vnitřních strukturách, abychom mohli říci, JAKÁ že je ta či ona společnost, etnikum či stát.

Vyjdeme-li z předpokladu, že budeme posuzovat lidské uspořádání (dejme tomu) jen u evropské, bílé rasy (lze totiž porovnávat jen příklady stejného druhu a úrovně), pak velmi brzy zjistíme, JAK a do JAKÉ MÍRY se budou lišit. A budou se lišit nikoli tím, že lidé v jednom uvažovaném společenství jsou snad zásadně jiní než ti ze společenství druhého. Lidé ze všech těchto srovnávaných skupin budou zcela určitě vpodstatě stejní. Samozřejmě, někde budou hovořit švédsky, jinde třeba česky. Někde budou katolíci, jinde třeba protestanti. To ale není podstatné. VZTAHY A USPOŘÁDÁNÍ různých zemí budou totiž jiné. V místní i časové rovině. Ano, chtělo by to nějaký názorný příklad. Ten nejpřesvědčivější se nabízí sám. Německo – Výmarská republika po roce 1918. Tam byla tehdy společnost lidí, kterou charakterizoval totální rozvrat, chaos, beznaděj – hospodářský propad, hyperinflace, hrozila naprostá anarchie. Důvodem kromě silných vnějších vlivů bylo stávající uspořádání KVANTITY tehdejších lidí a z toho vyplývající ona zničující KVALITA. Ale již v jejím průběhu se začala vytvářet síla, metoda, možnost řešení, nezměrná vůle a schopnost jednat. Ta síla a vůle se jmenuje nacionální socialismus. A onen geniální chemik (či chcete-li atomový fyzik), který dokázal z tak bezcenné hmoty vytvořit zlato, byl jak známo Vůdce Adolf Hitler. Musíme si uvědomit, že během oné přeměny – předtím i potom – se samozřejmě jednalo o stále stejné obyvatele jedné země. Žádné jiné nikdo odnikud nedal, ani nepřistáli z vesmíru. Ovšem společenství – onen hypotetický atom – vypadalo a bylo uspořádáno pokaždé jinak. Vznikl prostě nový “chemický prvek”, útvar, řád a téměř okamžitě ukázal svojí převahu a životaschopnost. Mnohem větší (kvalitativně větší) než ten na východě a než ten na západě. Nový “prvek”, tedy Řád, již nerozlišoval lidi ani podle “třídního původu”, ani podle výše bankovního konta. Dělil je jen na schopné a neschopné, potřebné a nepotřebné. Škrtl ze svého slovníku pseudohumanitu, slabost, dekadenci, kult ošklivosti a zvrácenosti. Přestal uznávat “lidská práva” pro ty, kdo si jich vůbec nezaslouží a začal uplatňovat zákony Přírody či Prozřetelnosti i na lidské bytosti.

Ano, pospolitost lidí může za vhodných podmínek vytvořit ono toužebné zlato. Většinou to ovšem bývá spíše ono příslovečné olovo. A nevěřme tomu, že když se dané lidské společenství bude skládat ze samých takzvaných vynikajících jedinců, bude i celek vynikající. To je hluboký omyl. Všechna známá společenství se skládají z lidí nadprůměrných, průměrných a podprůměrných. To je dávno známý fakt a podrobně se jím zabývá takzvaná statistická analýza. Kardinální otázkou prostě VŽDY zůstává, CO a JAK se z tohoto souboru “udělá”, co z toho vznikne.

Na začátku své úvahy jsem líčil rozhovor žáka Pepíčka s panem učitelem v hodině chemie. Nevím, co mu pan učitel odpověděl na otázku, zda je atom zlata ze zlata. Ovšem Pepíček by se mohl ptát ještě dál. Mohl by se třeba zeptat: “A pane učiteli, bylo by zlato ještě zlatější, kdyby se protony, neutrony a elektrony pozlatily?” – To už by byl pan učitel zřejmě na mrtvici. Jistě: je to absurdní a každý to chápe. Ale nechápou to, nebo spíše nechtějí pochopit mnozí takzvaní humanisté a demokraté, kteří by chtěli “vylepšit” svět svými výchovnými metodami, hlásáním údajné rovnosti lidí a ras, prosazováním jakési občanské multikulturní a multirasové společnosti a podobných nesmyslů. Co dělat, co podniknout, aby se z rezivějícího šrotu – tedy dnešní světové reality – stal ušlechtilý kov? Hlavní potíž je asi ta, že tomu už málokdo věří. A další překážka je v tom, že když se něco podobného v minulosti někde opravdu podařilo, netrval tento stav, tato transmutace dlouho – okolní svět se o to zatím vždy postaral. Tahle chemická reakce totiž vyžaduje opravdu POŘÁDNOU DÁVKU ENERGIE. A často i oběti, nezměrné úsilí – ale hlavně víru a vůli k vítězství. Ale řekněte, co se kdy opravdu velkého ve světě dokázalo a obešlo bez obětí? Svět docela určitě čeká na připravené odvážné chemiky. Důležité je, aby začali včas, ve stopách a odkazu onoho německého génia, aby experiment proběhl nejen rychle, ale pokud možno na více místech. Pak už nepůjde zastavit a vrátit do původního stavu.

Uvědomme si, že ty největší a nejdokonalejší věci a myšlenky v lidských dějinách NIKDY nezvítězily hned, naráz a napoprvé. To vyplývá ostatně z jejich podstaty – i z podstaty lidského myšlení a jednání. Nesmí nás to odradit – spíše posílit a utvrdit. Vždyť jsme si tu cestu a ten boj vybrali sami. Dobrovolně, s možností rizika. Ale s vědomím jistoty konečného vítězství.

Kyvadlo času

Bílé široké schody – zdá se, že vedou až někam k modré obloze vysoko nad námi. Letenská pláň kolem nás, desítky a desítky kamarádů, kteří stále přicházejí. Přišli ti, co se nebojí. Co se nedali tak snadno zastrašit. Ti, co jim stálo za to ukázat všem, že EXISTUJEME. Tvoří se skupinky a debatuje se. Je tu i policie – všude kolem nás. Nevadí nám, naopak: je dobře, že tu je. Oni vědí, že s námi problémy nejsou a nikdy nebyly. Ohlášená protiakce levicové lůzy, toho lidského odpadu, co se sem sjel z celého světa – ta se jaksi nekoná. Dá se říci, že je skoro vyhlížíme z té výšky: nikde nic, i most je prázdný. Z té vysoké terasy je opravdu nádherný pohled! Čím to je, že je Praha TOLIK krásná právě a HLAVNĚ z výšky? Snad proto, že tady shora vidíme celek, architekturu, historii, panorama, řeku – to co se nezměnilo, nebo jen málo. Kdežto když jsme tam dole – vidíme a potkáváme lidi. Je to dost kruté a zjednodušené konstatování. Ale dnes jistě platí. Praha je plná lidí – jsou to vůbec lidé hodní toho jména? Nejen ta levicová sebranka, ta vylezla doslova z kanálů světa jako krysy – ale i ti, co je sem nepřímo (pan Havel i přímo!) pozvali. I ti, co na nás nahoru hledí jako na “nebezpečné extremisty”. I ti, kterým je to všechno v podstatě jedno. Svět je už takový – jsou v něm ti dobří, ti špatní a ti n i j a c í . Smůla je, že těch posledních je taková síla – s nimi je největší potíž, někdy vlastně větší, než s těmi špatnými. – Pohled na hodinky: blíží se čas zahájení. Všude trocha nervozity – ale to je přece normální. Reportéři a kameramani představují teď vlastně nejaktivnější část celého shromáždění. Je jich doslova jako much, které se slétají na cukr. Patrně by chtěli vidět a slyšet – co vlastně? Záminku k zásahu? Provokaci? Asi. Nedočkají se. Dočkají se jen prvního projevu od našeho zemského vedoucího a po něm těch dalších. Ostrá, prudká – ale slušná a korektní slova. Bojová – ale pravdivá.

Nejsou ještě tři hodiny – do té doby máme čas, do té doby je místo naše. Akce pomalu končí. Ostrůvek statečných a věrných nad Prahou se zvolna a po skupinách rozchází. Vlastně teď jsem si pořádně uvědomil přítomnost onoho ohromného KYVADLA ČASU. Obrovitého metronomu, udávajícího rytmus městu. Zvuk jako by nesmírně zpomaleného pochodu. Pohřebního pochodu pro všechny naše nepřátele tam dole.

Vítězného pochodu pro nás nahoře.

Pochodu, který nás dovede do vítězné budoucnosti.

Mein weg nach mysteriöse

Budu vám vyprávět příběh, který má svůj začátek v roce 1939 na moři u Orknejských ostrovů. Pokračoval pak způsobem, který je velmi pravděpodobně zahalen tajemstvím a (pro mne) nakonec skončil fantastickým setkáním a životním zážitkem.

V roce 1943 vyšla v Praze v nakladatelství Orbis knížka s názvem MEIN WEG NACH SCAPA FLOW – do češtiny to bylo přeloženo nikoli jako „Moje cesta do Scapa Flow“, ale „Günther Prien“, což bylo i jméno autora. Mnoho čtenářů asi ví, kdo to byl. Ano, jedná se o jednoho z nejúspěšnějších a nejstatečnějších kapitánů německých ponorek za druhé světové války.

Se svojí legendární ponorkou U 47 dokázal 14. října 1939 proniknout do jednoho z nejlépe střežených míst britského námořnictva – zátoky Scapa Flow na Orknejských ostrovech, kde již odedávna bylo centrální stanoviště anglických hladinových lodí. Zátoka má sedm vjezdů, všechny byly zabezpečeny jak hlídkami, ochrannými echosystémy, mechanickými zábranami proti ponorkám, pásmy min a další ochranou. Plán útoku tehdy vypracoval velitel ponorkového loďstva německé Kriegsmarine admirál Dönitz a kapitána Priena si vybral i přes to, že to byl jeden z nejmladších kapitánů. Když jsem pak mnohem později pročítal články o těchto událostech v nepřeberném množství válečné literatury, dočetl jsem se, že na Orknejích prý působil již mnoho let před válkou německý agent. Ten měl údajně mnoho z důležitých údajů o ochraně zátoky zjistit a nahlásit Abwehru. Nevím, zda je to pravda, a není to ani podstatné. To, co dokázal kapitán Prien a jeho posádka, bylo obdivuhodné. Svými torpedy potopil jednu z největších anglických bitevních lodí „Royal Oak“ (Královský dub) a poškodil i další bitevní loď „Repulse“. Potopená loď prakticky vybuchla po přesném zásahu torpéda do lodního skladiště munice a s lodí šlo ke dnu přes 800 námořníků. Snad ještě těžší bylo pak dostat se zpět ze zátoky, která se po útoku proměnila doslova ve vřící kotel hlubinných bomb a střelby britských torpédoborců. Celá akce byla jedním z největších ponížení pro britskou admiralitu – pro „uklidnění“ veřejnosti dokonce ohlásila zničení německé ponorky. Ta ovšem doplula v naprostém pořádku do svého mateřského přístavu Kielu. Všichni členové posádky byli vyznamenáni Železnými kříži 2. stupně, kapitán Prien obdržel přímo od Vůdce Rytířský kříž.

V knížce, o které jsem se zmínil (byla napsána v roce 1940), je mnoho dalších údajů a nejen o válečných akcích. Je to vlastně vylíčení osudů „obyčejného“ mladého muže, který si probojoval cestu do vysokého postavení ve válečném námořnictvu – a nejen to: vlastním prožitým životem a úsilím si dokázal potvrdit správnost a jedinečnost nacionálního socialismu. Knížku jsem přečetl jako malý chlapec doslova „jedním dechem“. Z pozdější literatury bylo známo, že ponorka kapitána Priena potopila celkem 31 lodí a že (údajně) sama byla zničena v březnu roku 1941 při střetu s britským torpédoborcem „Wolverine“ hlubinnými bombami. Kapitán britské lodě ohlásil tuto událost, i když neměl žádné přímé důkazy pro svůj úspěch. Nicméně po dvou měsících vydalo i německé námořnictvo hlášení, že ponorka U 47 byla zřejmě ztracena.

To zdaleka není konec historie. Několik let po válce jsem si přečetl z mnoho různých pramenů domněnky, že loď kapitána Priena nebyla potopena, že on sám byl vybrán a vyčleněn (jako někteří další) pro speciální úkoly – jeho „smrt“ měla být jen součástí utajení těchto aktivit. Mělo se jednat (mimo jiné) o zřízení tajných základen na severu amerického kontinentu (koncem 50. let byly skutečně objeveny dosud fungující automatické hlásiče meteorologických údajů pro potřeby ponorkových flotil – na pobřeží Labradoru!), mělo se jednat i o plavby a akce až u břehů Antarktidy (!) a v neposlední řadě se jednalo také o přípravu a realizaci cest do některých států jižní Ameriky. Tehdy patrně ještě nešlo o plány na nějaké únikové cesty, ale o kontakty na politické, hospodářské a možná i vojenské úrovni. Konkrétně se jednalo o režim v tehdejší Argentině, kde byl u moci prezident Juan Perón. Ten se nikdy netajil se svými sympatiemi k Velkoněmecké říši a k nacionálnímu socialismu. Teprve koncem války se tyto kontakty změnily v reálnou možnost (jednu z mnoha), jak zachránit z Říše mnoho nejlepších lidí, kterým hrozila smrt z rukou „spojenců“. Lidí a také velkého množství materiálu, dokumentů a mnoha dalších věcí. Existují hodnověrné zprávy, že ještě několik měsíců po skončení druhé světové války bylo zaznamenáno přistání několika německých ponorek na jihu Argentiny v oblasti Patagonie. Po vylodění byly všechny lodě zničeny a veškeré stopy dobře zahlazeny.

Dostávám se teď k popisu události, která pro mne znamenala velmi mnoho a na kterou nikdy nezapomenu. V letech po válce jsem měl ještě dost kamarádů a přátel, kteří vyznávali stejné ideály jako já a leccos jsme spolu podnikali. Byli stejně staří jako já a byli mezi námi i starší. Právě ti mi v roce 1962 zprostředkovali setkání s jedním mužem, který přijel z jižní Ameriky. Přijel naprosto legálně, měl řádný pas – byl tu prostě jako turista. Hovořil německy a španělsky – ale ovládal trochu i češtinu (velmi brzy jsem se dozvěděl, že se narodil v Sudetech). Byl o 15 let starší než já, bylo mu tedy 45 let. Dozvěděl jsem se samozřejmě i jeho jméno – ve svém vyprávění budu uvádět jen HANS. Již dopředu jsem věděl, že se jedná o námořníka, který sloužil na německé ponorce. Každý si jistě dovede představit, s jakým zájmem jsem sledoval jeho vyprávění. Můj zájem se ale změnil v úžas, když mi potvrdil, že je členem posádky ponorky U 47! Samozřejmě jsem si nejdříve myslel, že si nějak nerozumíme a opakoval jsem německy i česky číslo 47: trval na tom. Udělal jsem jedinou možnou věc: vzal jsem onu knížku z roku 1943 a ukázal mu ji. Vyšlo najevo, že ji nikdy před tím neměl v ruce – tedy samozřejmě ani německý originál. Snad nikdy v životě jsem neviděl TAK dojatého a viditelně rozrušeného člověka. V knize je hodně různých fotografií – kromě autora, kapitána Priena je tam i mnoho snímků slavné ponorky U 47, je tam admirál Dönitz, Vůdce, záběry z některých válečných akcí a spousta jiných záběrů. Je tam ale i velká skupinová fotografie (velmi kvalitní), na které je celá posádka. Hans mi beze slova ukázal na výraznou mladou tvář v horní části snímku: byl to on, o tom nemohlo být nejmenší pochyby.

Jeho „živá“ existence svědčila jen o jediném: ponorka U 47 nebyla nikdy potopena. On sám mi vyprávěl, že v roce 1941 byla posádka převelena na nový typ ponorky (IX D 2) a do konce války už nikdy nevstoupila do žádného německého přístavu. Až po válce se dozvěděl, že Kriegsmarine tehdy ohlásilo ztrátu U 47 a jak se s tím nemohl snadno vyrovnat – uvědomil si, že tu zprávu dostali i jeho rodiče (v závěru války zahynuli při bombardování Hamburku). Hans vyprávěl mnoho velmi zajímavých – až fantastických – věcí a událostí a jistě jen malou část z toho, co mi MOHL říci. I tak jsem mu musel tehdy slíbit, že příštích 30 let se nikomu nezmíním o našem setkání: 30 let již dávno uplynulo…

Svoji milovanou knížku „Mein Weg nach Scapa Flow“ už nemám. Daroval jsem ji tomu, komu jistě patřila víc než mně. Dalo mi to sice dost úsilí, abych o tom Hanse přesvědčil, ale jsem rád, že se mi to podařilo. On mi při loučení dal také něco na památku: stříbrnou minci s letopočtem 1939, nápisem „Deutsches Reich“ a říšskou orlicí se svastikou. Tuhle minci (a Železný kříž) měl sebou na všech plavbách s ponorkou U 47 po akci ve Scapa Flow a nosil ji sebou, i když už sloužil na jiné lodi – a i pak po válce. Od té doby ji nosím já jako relikvii vždy, když „o něco jde“ – zatím jsem o ni nepřišel.

Teď jen trochu odbočím a vrátím se do přítomnosti. V posledních několika letech vyšlo mnoho knih z dějin 2. světové války. Vyšla prý i kniha o kapitánu Prienovi, ale neviděl jsem ji (není to ovšem ta „jeho“!). Existuje ale publikace „Velitelé vlčích smeček“ vydaná v roce 1995 v edici Mustang, autorem je Franz Kurowski. Jsou tam kapitoly o slavných německých ponorkách a jejich kapitánech – nechybí samozřejmě ani Günther Prien. Kniha obsahuje množství fotografií a k mému překvapení i některé převzaté z knihy „Mein Weg nach Scapa Flow“ – včetně oné skupinové fotografie celé posádky U 47, Vůdce při předávání Rytířského kříže a mnoha jiných.

Tahle kniha se jistě nemůže rovnat s tou, která byla vydána v roce 1943 – i když je poměrně seriózně napsaná a neobsahuje onu známou patologickou nenávist ke všemu německému či k našim ideálům. Z podobné literatury, ale i ze známých dostupných faktů jasně vyplývá, že německá Kriegsmarine byla doslova „nejrytířštější“ ze všech zbraní Říše – je to všeobecně známo a má to i svoji dlouhou tradici. Dalo by se o tom psát velmi obsažně, podrobně a s o kazem na bohatou literaturu. Snad tedy aspoň to, že německé ponorky nikdy neútočily na civilní cíle. Pokud došlo k setkání s obchodní lodí, o které německý velitel nevěděl jaký náklad převáží, byla tato neozbrojená loď prohlédnuta (zcela podle mezinárodního válečného práva). Vezla-li válečný náklad, byla posádka lodi vyzvána, aby se nalodila do záchranných člunů. Výstřelem z palubního děla pod čárou ponoru byla pak loď potopena (torpédy se zásadně šetřilo). Tím to ovšem zdaleka neskončilo: při následném setkání s nějakou neutrální lodí oznámil kapitán ponorky, že na moři jsou trosečníci – a udal jejich přesnou polohu. Tento postup se striktně dodržoval až do vyhlášení tzv. totální války, kdy ničení civilních cílů ze strany „spojenců“ už bylo natolik hromadné a brutální, že i německé velení přikročilo k některým změnám chování a postupu vůči obchodním lodím převážejícím válečný materiál.

Všechna tato fakta jsou málo známá, v literatuře o nich mnoho není – zřejmě i proto, že „druhá strana“ postupovala poněkud jinak. Ukázalo se to zejména po válce: mezi obžalovanými ve známém „Norimberském procesu“ byl i velkoadmirál Dönitz. Samozvaní „soudci“ chtěli i pro něho trest smrti (!) a verdikt byl nakonec změněn hlavně proto, že Dönitzův obhájce si opatřil písemné výpovědi několika amerických admirálů (operovali za války v Tichomoří proti Japonsku) – vyplývala z nich šokující fakta. Třeba o tom, že americké ponorky, hladinové lodě i letadla posílaly ke dnu KAŽDOU japonskou loď a nejen, že se nestaraly o osud trosečníků – velmi často po nich stříleli z palubních zbraní. Ano, čtete dobře: stříleli na bezbranné lidi v záchranných člunech a i na ty, kdo se do člunů ani nedostali… Tyto praktiky ostatně provozovali i britští námořní velitelé v Evropě.

Své vyprávění bych chtěl skončit vzpomínkou na tu část knihy o Scapa Flow, kde kapitán líčí své pocity při setkání s Vůdcem. Sice už nemám onu knihu, ale některé pasáže z ní si vybavuji doslova i po tolika letech.

„Viděl jsem ho již několikrát. Ale nikdy jsem neprožíval toto setkání tak intenzivně a nikdy jsem nechápal velikost tohoto okamžiku jako dnes a jako teď. Pýcha a štěstí – ano, proč si to nepřiznat?!“

Těmito slovy komentuje Günther Prien onu chvíli, kdy stál tváří v tvář Vůdci a přejímal od něho Rytířský kříž. Já sám jsem neměl to štěstí vidět zblízka největší osobnost árijských dějin. Vůdce jsem sice viděl v roce 1939, ale bylo to na velkou dálku – v okně pražského Hradu – a mně bylo pouhých šest let. Měl jsem ale štěstí poznat dost lidí, kteří za Vůdce, Říši a nacionální socialismus bojovali. Mám i štěstí, že jsem poznal vás všechny, kdo čtete teď mé řádky. Protože vy všichni jste pokračovateli, dědici a nositeli odkazu našeho Vůdce a jeho idejí. Říkám tedy podobně jako tehdy kapitán Prien: „Pýcha a štěstí – proč si to nepřiznat!“

Nejkratší století

Známý britský historik Eric Hobsbawn vymezil dvacáté století lety 1914 (začátek 1. světové války) a rokem 1991 (rozpad Sovětského svazu) -proto ten název mé úvahy. Snad je i do jisté míry trochu aktuální, protože se blíží „oficiální“ konec našeho století – rok 2000. Ovšem podle onoho historika žijeme již nyní ve století 21.

 

Jaké skutečně bylo toto „nejkratší“ století, to pochopitelně posoudí teprve stovky a tisíce historiků v příštích desetiletích. Konečně – to 19. století se také hodnotilo až dlouho po svém konci:a vyhodnocuje se vlastně dodnes. Nejsem historik a nežil jsem (bohužel?) v 19. století. Přesto si myslím, že bylo opravdu tím, čim ho označuje výraz „la belle epoque“ – krásná doba. Toto století bylo zřejmě érou relativní klidu, životních jistot, neponičené přírody, úcty k tradicím a autoritám, stoletím, ve kterém se narodili či působili ti nejznámější, nejslavnější a nejinspirativnější velikáni umění – ať se jednalo o literaturu, hudbu, výtvarné umění, architekturu, filosofii i užitná umění a řemesla.

 

Tohle všechno se změnilo po 1. světové válce. Vždycky mne napadá, že všechno špatné vzniká všude a vždy tam, kde přestávají být věci v pořádku, kde přestává ŘÁD. Tak nějak, jako v polorozbořeném a neudržovaném domě se snadno uchytí špína, plíseň a obtížný hmyz. Přesně to se stalo po roce 1918 – po 1. světové válce (a opakovalo se to ještě v horších dimenzích po 2. světové válce!). Na povrch vyrazily takové fenomény jako bolševismus, anarchie, dekadence, míšení ras, růst zločinnosti, drogy. A také ještě jeden faktor, na který se rádo zapomíná: od roku 1918 do evropské politiky, kultury a do veškerého dění se začínají dostávat a prosakovat americké vlivy, které od té doby neustále sílí.

 

Pokud se týká společensko – hospodářského a politického uspořádání, tedy systém kapitalismu vznikl ovšem dřív než v našem 20. století, ale právě v něm se ukázaly meze jeho možností – technické i sociální. I systém komunismu vznikl dřív než ve dvacátém století. A i on zde ukázal zase ty své „MEZE“. Rovněž i dekadence a ostatní „vymoženosti“ měly své duchovní otce před počátkem našeho století. A zase – teprve ono dovolilo a umožnilo všem těmto proudům degradujícím člověka a jeho dílo, plně se rozvinout, natrvalo se usadit a zhoubně působit v myslích a realitě našeho života. Konečně i další „výdobytek“ 20. století – rasový pohyb a rasové míšení má samozřejmě své kořeny mnohem starší. Ale ve 20. století se stává běžnou záležitostí. Člověk si zřejmě dokáže zvyknout prostě na všechno – i na takovéto abnormality, které v ostatní přírodě neexistují (to není projev rasismu, ale jen pouhé konstatování skutečnosti).

 

Ale buďme objektivní. Dvacáté století nebylo jen stoletím tohoto zhoubného podhoubí, těchto rakovinových novotvarů a zárodků všeobecného úpadku a degenerace. Ve 20. století vzniklo také hnutí, myšlenky a ideály, které ve svých důsledcích umožňovaly návrat k opuštěným hodnotám a ŘÁDU. Hnutí a ideály, které jako jediné byly schopny se účinně postavit anarchii, bolševismu, zločinnosti, dekadenci a dalším zvrácenostem. Které jako jediné nabízely životaschopnou a revoluční alternativu jak kapitalismu, tak komunismu. Které by dokázaly vrátit Evropě její árijskou podstatu, udržet a rozvíjet její kulturu, hodnoty – a velikost. I toto hnutí, tyto myšlenky a ideály měly svůj počátek již v 19. století. Jména jako Marcel Gabineau, Friedrich Nietzsche, Richard Wagner a mnozí jiní jsou toho příkladem. A jejich pokračovatelé, ti, co jejich myšlenky a představy domysleli, uvedli doslova v život a skutečnost, ti se sice většinou narodili koncem 19. století, ale žili a bojovali v našem, 20. století. Všichni víme, o koho se jedná. Víme také, že své úsilí nemohli dovést do konce. Jejich nepřátelé měli větší možnosti a větší moc. Tehdy ještě ano. Protože ti nepřátelé se spojili od anarchistů přes komunisty a levici až po liberální demokraty, hlasatele pseudohumanismu, parlamentarismu a ostatní podvodné ekvilibristy a manipulátory. Spojili se, protože cítili svůj konec. Ve dvacátém století ještě dokázali tu obrovskou, jedinečnou, silnou a posvátnou ideu, která nás vede a dává naději. Naději – ale spíše JISTOTU.

 

Protože jak dlouho dokáží zastavit naši vůli k moci? Nevím, jak bude jednadvacáté století dlouhé, Ale věřím a vím, že bude NAŠE.